τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Následuje ukázka z titulní studie z knihy Volání k transformaci od Michaela R. Meyera, věnované astrologickému zmapování posledních několika tisíciletí vývoje lidstva a zhodnocení situace na konci minulého a začátku našeho tisíciletí.


Cykly Urana, Neptuna a Pluta a průběh evoluce lidstva

 

Podíváme se nyní na 171 let trvající cyklus Urana a Neptuna a bezmála 500 let dlouhý cyklus Neptuna a Pluta a na to, jak odpovídají průběhu evoluce lidstva od roku 600 před Kristem.

 

Cyklus Urana a Neptuna

K uransko-neptunským konjunkcím dochází v intervalech 171 let. Kráčejí zodiakem přibližně šestnáct stupňů dlouhými kroky. Základním rysem uransko-neptunské konjunkce je, že značí částečné zhroucení saturnských struktur a omezení a otevírá nové cesty, jimiž mohou proudit nové transformativní síly a případně se začlenit do současných sociálních a kolektivních struktur. Tyto dvě planety se setkaly během roku 1821 na začátku znamení Kozoroha, předtím roku 1650 uprostřed Střelce. Zkoumání obou cyklů ukazuje pozoruhodné výsledky.  Perioda 171 let mezi roky 1650 a 1821 obsahuje zhroucení klasické éry a zrození revoluční doby. Konjunkce roku 1650 koinciduje se zrozením empirické vědy a rozsáhlou kolonizací Severní Ameriky. Během bezmála ukončeného cyklu mezi roky 1821 a 1993 proběhla průmyslová revoluce, věk stroje, elektronické revoluce a atomový věk. 


Toto období se vyznačovalo rozšířením republikánských idejí, individualismu, kapitalismu a imperialismu. Vědecké a technologické pokroky posledních dvou uransko-neptunských cyklů způsobily, že globální společnost je nejen možná, ale i nutná. Důvodem této nutnosti je, že množství a typ moci, které moderní věda a technologie vložila do rukou dosud stále morálně a duchovně nedostatečně rozvinutého lidstva, vytvořily globální problémy. Lokální bezmyšlenkovitost a lokální řešení nejsou adekvátní situaci: místo aby problémy řešily, zhoršují je. Potíž je v tom, že současná věda a technologie, a zvláště nastavení mysli v naší materialistické a technokratické společnosti dosud svými kořeny tkví v klasické minulosti. Zdá se, že jsou svázány s neptunsko-plutonským cyklem, který proběhl v letech 1399-1892. Během tohoto cyklu byla počata naše současná věda a technologie a jí příslušející politicko-vojensko-průmyslový komplex.

 

Cyklus Neptuna a Pluta


Cyklus nejvzdálenějších známých planet má existenční délku 492-493 let, z nichž zhruba dvacet Pluto stráví zaséváním kosmického semene uvnitř oběžné dráhy Neptunu. Poslední geocentrická neptunsko-plutonská konjunkce se odehrála v letech 1891-92 na osmém (7° 44′) a devátém (8° 25′ retrográdně a 8° 38′) stupni Blíženců. Jejich jediná heliocentrická konjunkce proběhla 29. ledna 1892 na 8° 01′ Blíženců. K předchozím geocentrickým konjunkcím došlo v letech 1399-98, 905, 411-12, 82-83 po Kristu a 575 před Kristem. Tato data představují semenné okamžiky, z nichž každý dává povstat obsažnější kvalitě mysli a univerzálnějšímu přístupu k společenské organizaci. Je to politováníhodná ironie osudu, že v současnosti není k sehnání Rudhyarova kniha Astrological Timing: The Transition to the New Age,[1] která se obsáhle a přesně zabývá devadesátými lety. Rudhyar v ní upozorňuje na důležitost neptunsko-plutonského cyklu těmito slovy: „Nejzákladnější (historická) perioda… je ta, která se blíží 500 let; a zdá se, že stejně jako rytmus konjunkcí a opozic zobrazuje melodický průběh historie, nakolik se týká osudů menších kmenových a národních společenství, rytmus cyklu vztahů mezi Neptunem a Plutem ustavuje vzorec vývoje ustavičného lidského úsilí o začleňování do stále rozsáhlejších společenských celků. Toto úsilí je vpravdě samým jádrem civilizace jako procesu univerzalizace hodnot.“


Rytmický pochod lidské evoluce, odehrávající se v pětisetletých krocích, je tak nezaměnitelný, že jej dokonce i zapřisáhlí skeptici rozpoznávají. Ve své nedávné knize Velký třesk se nikdy nestal vědecky zaměřený spisovatel Eric Lerner, jenž má pro astrologii jen pohrdání, popisuje pokrok lidstva v dějstvích trvajících 500 let, přičemž pokládá rok 600 před Kristem za začátek nového směřování lidské mentality a společenské organizace. Jen ve společnosti, která zcela zavrhla cykličnost, je možné, aby dokonce i vysoce vzdělaní lidé dlouze psali o řadě pětisetletých period začínající 600 před Kristem, aniž by si uvědomili, že tato období korespondují s planetárními cykly. Výsledkem je práce velkou měrou dokládající oprávněnost astrologie, kterou nicméně její autor pokládá za jeden z podvratných činitelů, majících na svědomí stagnaci lidstva.


Proces univerzalizace krok za krokem probíhá na způsob dlouhých řad kultur, ztělesňujících postupné, stále obsažnější variace na téma archetypálního Člověka. Každá nová kultura proto zdůrazňuje nové, univerzálnější formy společenské organizace, jiný směr pokroku kolektivní lidské mentality a novou kvalitu osobnosti jakožto produktu kultury. A jako se v okultismu říká, že se množství evolučních rytmů či pulzací vzájemně prolíná, přičemž každý působí na určitém stupni aktivity, vědomí a bytí, existuje také několik přístupů k interpretaci přibližně pětisetletých period či kroků, které zahajuje každá neptunsko-plutonská konjunkce. Transsaturnské planety symbolizují transcendentní činitele působící v pozadí lidské evoluce a cyklů kultury a skrze ně. A protože lze tyto planety chápat jako „vyslance galaxie“ či „kosmické posly“, jejich hluboký kosmický rytmus, jak působí prostřednictvím civilizace, nejlépe osvětlí sedmičetný systém. Sedmičetné schéma samozřejmě hraje velkou roli v Rudhyarově pojetí kultury a civilizace načrtnutém ve stati Kultura, krize a kreativita, která má kořeny v sedmičetném schématu lidské evoluce popsaném v Tajné nauce H. P. Blavatské.


Vnitřní struktura kteréhokoli sedmičetného schématu se skládá ze tří involučních kroků (1-3), jednoho kroku ústředního a tří kroků evolučních (5-7). Takové schéma rovněž odráží nesmírně dlouhý cyklus Urana, Neptuna a Pluta.[2] Použijeme toto schéma, abychom získali nový vhled do jedinečných krizí a nebezpečenství každé pětisetleté periody od roku 600 před Kristem. Nynější řada sedmi kroků započatá kolem roku 600 před Kristem nese klíčový motiv individualizace z kulturní matrice a postupný rozvoj mysli celostnosti. Proces individualizace znamená nutnou přechodovou fázi v procesu univerzalizace. Individualizovaná vůle a mysl je přechodové stadium mezi spoutaností biologickými a kulturními imperativy a transindividuálními podmínkami Plerómatu (Bílé Lóže esoterismu), v nichž se individuální jáství a skupinová jednomyslnost vzájemně harmonicky prostupují. Individualizovaná vůle však nicméně uschopňuje lidské bytosti kráčet buďto v souladu s proudem evoluce, nebo proti němu. Může dojít k zmatení, když se individualita začne pokládat za poslední cíl a když je samoúčelně uctívána a oslavována. Individualismus je charakteristický smyslem pro zcela oddělené jáství; přičítá absolutní hodnotu individuu a individualitě. Společnost „silných jedinců“ se vyznačuje rozpoutáním ctižádosti a chamtivosti. Jedná se o společnost, na níž se podílejí ega, z nichž se také skládá a k jejichž oslavě slouží. V následujícím popisu šesti fází procesu započatého v šestém století před Kristem uvidíme, jak se bytostná hlavní myšlenka či semenné poselství – individualizace z kulturních matric a postupný rozvoj mysli celostnosti – krok za krokem rozvíjí a odkrývá. Je však třeba mít na paměti, že se zde nepokoušíme o předpovídání událostí. Nám náleží hledat smysl postupného rozvíjení semenného poselství.

 

První krok (575 před Kristem až 83 po Kristu)


Uvolnění tvůrčího impulsu za účelem aktualizace nového, obsažnějšího aspektu či variace na téma archetypálního Člověka.

Gautama Buddha, který se narodil na začátku tohoto cyklu, nejen ztělesnil novou kvalitu mysli a vyhlásil nový věk, v němž jednotlivci budou disponovat potenciálem potřebným k vynoření ze své kulturní matrice, ale rovněž založil (podobně jako jeho současník Mahavíra, zakladatel džinismu) nový typ společenské organizace, odmítající rigidní indický kastovní systém. Podle H. P. Blavatské Gautama Buddha dále odporoval pyšné, mocné a exklusivní kněžské kastě, bráhmanům, tím, že prozradil některé z jejich prastarých tajných nauk. Během šestého století před Kristem se Pythagoras snažil v členech svého duchovního společenství rozvinout archetypální mysl, která by se byla s to zabývat přímo principy čistého čísla a poměrné formy. Takový rozvoj byl nutný, protože skýtal možnost uschopnit lidské bytosti k překonání archaické vazby na kulty, symboly a mýty personifikující přírodní síly a kosmické procesy. Krátce řečeno, Pythagoras se snažil nahradit bohy a bohyně archaické éry principy, číslem a formou. Nejprve byla jen malá menšina s to přijmout nové mentální formulace a společenské ideje (na budoucnost zaměřené semenné ideje), rozeseté mudrci šestého století před Kristem. Vskutku se mnohem spíše než relativně čistá odezva a přijetí dá čekat projev lidské tendence k jejich překroucení. Pythagoras se pokoušel předvést předklasické středomořské mysli, že formativní aspekt všech věcí je čerpán z universálních archetypálních principů, čísla a poměru; tuto základní věc lze nejsnadněji ukázat a aplikovat pomocí měření. Tento přístup se ale obrací v přístup negativní, jak Rudhyar zdůrazňuje v Magii tónu, když začne nahrazovat kvalitativní hodnoty kvantitativními koncepty a praktikami. Tento přístup má rovněž tendenci k zdůrazňování důležitosti hmoty a hmotných těles, protože ta lze snadno měřit, zatímco psychospirituální skutečnosti kvantitativní analýze vzdorují. V hudbě se transformace posvátných magických tónů v abstraktní noty, které pouze vymezují intervaly, odehraje ve chvíli, kdy se z hudebníka stává kvazimatematický teoretik či řemeslník, poháněný přesností a mechanickou (tj. měřitelnou) dokonalostí. Mnohé problémy našeho století koření v nevyrovnaném důrazu postarchaické středomořské mysli na formalistické, intelektuální a výlučně kvantitativní operace. Tento zvláštní sklon mysli byl značně posílen během pátého kroku, v letech 1399-1891 našeho letopočtu. V šestém století byli rovněž Židé v babylonském exilu (zde si osvojili kabalu) a v Persii se za Dareiovy vlády rozvinul administrativní pořádek. Alexandr si tento pořádek posléze vypůjčil a použil ho při řízení své „světové“ říše. Později ho napodobili Římané. V Římě se stal ideál republiky a občanství oživující silou. V tomto pětisetletém kroku jsou zhuštěny všechny charakteristické potenciality a nebezpečenství celé řady sedmi kroků.

 

Druhý krok (83 před Kristem až 411 po Kristu)

Postupné snažení o počáteční vtělení bytostných duchovních idejí, mentálních formulací, společenských konceptů a kvalit nového řádu.

Jedná se o dobu ukončení občanské války v Římě (90 před Kristem), athénského povstání proti římské nadvládě (71 před Kristem) a neúspěšné vzpoury římských otroků a gladiátorů pod vedením Spartakovým (71 před Kristem). V Římě vzkypěla láska k pravé republice. Římský ideál republiky byl však stále ještě exklusivistický – republika byla určena občanům, ale podporována a umožněna podmaněním masy otroků. V Asii konjunkce koincidovala s rozšířením mahájánového buddhismu a s ním spojeného ideálu bóddhisattvy. Okultisté tvrdí, že Ježíš vlastně žil kolem roku 100 před Kristem a podle esoterické tradice byl členem společenství ovlivněného buddhismem, pravděpodobně společenství „ebionitů“ či „chudých“, které bylo založeno misionáři podporovanými velkým buddhistickým císařem Indie Ašókou (272-232 před Kristem). Mahájána v jistém smyslu kompenzovala duchovní sobectví a další deformace raného buddhismu. Duchovní sobectví je podle mahájánového učení charakteristické pro „soukromé“ buddhy, pro něž dosažení klidu nirvány, spočinutí a blaženosti pro ně samotné představuje konečný cíl a jedinou starost. Mahájána však obecně pokládá nirvánu soukromého buddhy za klamnou a iluzivní, za stav bezevztažnosti, z nějž se musí jeho nositel nakonec vynořit, aniž by během svého dlouhého odpočinku udělal nějaký duchovní pokrok. Autentičtí učedníci mahájány kráčejí po Stezce Soucitu po příkladu bódhisattvů, kteří po dosažení osvobození obětují svůj klid, odpočinek a blaženost ve prospěch bytostí usilujících o osvícení. Podle pokročilejších verzí mahájánové filosofie není nirvána odděleným místem a nikdo si nemůže naspořit „dobrou karmu“, aby si za ní pak koupil lístek na cestu do takového místa a už odtud nemusel. Nirvána je spíše stav bytí osvícený soucitem a eonická mysl celostnosti. Základní možnost eonické mysli spočívá ve schopnosti přímo pojmout vzájemnou vztaženost všeho ke všemu, uvědomit si smysl, místo a funkci každého okamžiku celého cyklu (či eónu). Samsára je pak stav bytí a mysli spoutaný nevědomostí, která selhávajíc v uvědomění Celostnosti a všudypřítomné vzájemné vztaženosti vidí toliko smysluprázdný, bezúčelný a bezevztažný chaos. Jinými slovy, Světlo Celostnosti a Soucitu je tím, co proměňuje samsáru v nirvánu.

 

Třetí krok (412-904)

Konečná fáze involučního oblouku jednak ničí prvky, které nemohly být asimilovány novým řádem, a jednak polarizuje síly, které byly úspěšně přivtěleny.

Třetí neptunsko-plutonská konjunkce v řadě znamenala konec dlouhého pádu římské říše (Alarich dobyl a vyplenil Řím r. 410). Šlo o období vyznačující se přesuny sil, politickými změnami a geografickými proměnami hranic evropských království. Během pátého století se vynořilo křesťanství jako hlavní síla integrující celek Evropy. Dostalo se do Irska krátce po neptunsko-plutonské konjunkci roku 412 a Chlodvík byl pokřtěn koncem století. Gnostici a novoplatonici utrpěli ideologickou porážku, která určila další směřování mentálního vývoje na Západě. Konstantinopolský koncil roku 385 zpečetil mýtus a dogma křesťanství včetně určení dne a roku Ježíšova narození. Dalším důležitým rozhodnutím koncilu, které má značné důsledky pro rozvoj postkřesťanské mysli, bylo úplné a naprosté odsouzení učení o cyklech a reinkarnaci. Toto rozhodnutí bylo zjevně míněno jako podpora a pomoc církevnímu dogmatu, prohlašujícímu kristovskou událost za absolutně jedinečnou (jednorozený Syn jediného Boha), která se neměla nikdy opakovat a rozpoltila historii (před a po Kristu), lidstvo (spasení křesťané a zatracení nekřesťané) navždy do dvou oddělených věků a společenství. V tomto období a na začátku periody příští vykrystalizovala situace, která měla přetrvat dalších více než tisíc let. V této éře se odehrála polarizace křesťanství a islámu (dalšího exklusivistického a „univerzálního“ theokratického hnutí), západní a východní Evropy, jižní a severní Evropy, Británie a kontinentu.

 

Čtvrtý krok (905-1398)

Uskutečnění tvůrčího impulsu na způsob kultury; její rozmanitá omezení a charakteristické kulturní produkty.

Tato perioda začala zmatenou situací po smrti Karla Velikého a rozdělení říše, které mělo za následek drobné války malých králů proklamujících své „božsky potvrzené právo“ vládnout. Církev pevně ovládala životy a myšlenky bezmála všech Evropanů. Rozšíření moci islámu a jeho pronikání hranicemi křesťanské Evropy dělá z desátého století předehru křížových výprav, které sjednotily všechny evropské krále proti společnému, náboženskému nepříteli. Desáté století bylo „temným věkem papežství“, dobou „pornokracie“, kterou zahájil papež Sergius III. se svou milenkou Marozií. Soumrak milénia se vyznačoval všeobecným pocitem blížícího se zmaru, podporovaným přesvědčením, že roku tisíc po Kristu bude konec světa a nastane druhý Kristův příchod. Jedenácté století nicméně znamenalo novou fázi aktivity, což zahrnovalo i bitvu o Normandii r. 1066 a první křížovou výpravu r. 1096; tato aktivita kulminovala v rozkvětu renesance, v ideálu národa a sílícím pocitu soběstačné individuality. Renesanci umožnily nové společenské, politické a intelektuální podmínky vytvořené v první půli tohoto kroku. Přivtělila si prvky středomořského myšlení přítomné během prvního kroku (575 před Kristem až 83 po Kristu), avšak ztracené, zapomenuté či potlačené během kroku druhého a třetího. Renesance se nejprve vynořila jako společenská a intelektuální síla během první poloviny dvanáctého století, tedy přesně tam, kde by ji bylo lze nejspíše očekávat: uprostřed sedmi kroků, v bodu obratu celé řady.

 

 

Pátý krok (1399-1891)

Často násilné vyloučení a eliminace centrifugálních faktorů působících v rámci určité omezené a minulostně orientované kultury nyní dosahuje svého vrcholu; skrze ně se dostavuje i nevyhnutelná perverze tvůrčího impulzu, který jeho prostřednictvím působí.


Pátý krok je prvním evolučním či vzestupným krokem v řadě. Byla to doba konfliktu mezi netečnými či zastaralými společenskými institucemi, které byly postupně vybudovány během předcházejících kroků, a tvůrčími, evolučními silami pracujícími na očistě civilizačního procesu od zvrácených prvků. Kdekoli to jen bylo možné, snažily se během této fáze působit opravné síly, jejichž cílem bylo znovusladit formu a kvalitu danou tomuto tvůrčímu impulsu, aby evoluční trend mohl pokračovat co možná nejvíce v souladu s prekosmickým plánem navrženým božskou Myslí. Je to však rovněž éra, v níž zkažené síly působící prostřednictvím náboženských a politických institucí nemilosrdně odporují této snaze a pokoušejí se eliminovat jakékoli snahy o reformu, regeneraci a pokrok. Krátce řečeno, toto období se vyznačuje intenzivním a často násilným střetnutím inertních sil, působících v uzavřených cyklech, a tvůrčích, transformativních sil pokoušejících se vést pohyb po evoluční spirále. Na Západě se proto toto období silně vyznačuje reformací a inkvizicí. V této pětisetleté periodě dochází k objevu nových světů a jejich obsazení, kolonizaci a exploataci; spolu s tím přichází nemilosrdné zotročení a vyhlazování mimoevropských ras. Šlo rovněž o období intenzivní mentální aktivity, formace a ovládání mysli, což symbolizuje neptunsko-plutonská konjunkce roku 1399, k níž dochází na počátečních stupních s mentální aktivitou spojeného znamení Blíženců a v opozici na Urana. 


Pátý krok sedmičetné řady se navíc vždy vyznačuje kulminací analytického aspektu mysli, protože podle esoterické tradice je číslo pět spojeno s konkretizující myslí. Mentální aktivita v tomto kroku však byla velkou měrou exklusivistická a poznamenaná porušeními a převráceními, kořenícími v minulých selháních. To dalo vzniknout dogmatickému, fanatickému úsilí vyžadujícímu oběti, exkomunikace, inkvizici a hony na čarodějnice. Ohledně této pětisetleté periody Rudhyar v knize Slunce je také hvězda píše, že během ní došlo k triumfu racionalismu, empirismu, mechanismu a materialismu. Číslo pět je symbolem mysli, ale když se mysl rozvine na základech formalistického, personalistického a rigidního přístupu ke spiritualitě, je nucena stát se rovněž dogmatickou ve svých pokusech o vypořádání se s tím, co stále ještě mocné náboženské dědictví podcenilo nebo dosud dostatečně nekultivovalo. Proto se z ní stává mysl empirická a racionalistická, zaměřená tak silně na hmotný svět, až se nechá rytmy vlastními hmotě utvářet. Neptunsko-plutonská konjunkce roku 1399 znamená na Západě čas kacířství Jana Husa (exkomunikovaného 1411 a upáleného 1415), Jany z Arku (upálená 1431) a vzmachu nacionálního ideálu (obléhání Orleánsu se odehrálo roku 1428).


 Skrytě tehdy pracovali alchymisté a autentické rosenkruciánské hnutí a kvůli zachování a dalšímu předávání „tajného vědění“ byly založeny i jiné tajné společnosti. V Asii byl rok 1399 érou Tsongkapy (1357-1419), velkého reformátora tibetského buddhismu a zakladatele řádu gelugpa (Cesta ctnostné řehole), který získal politickou kontrolu nad Tibetem v šestnáctém století a udržel si ji až do čínské invaze roku 1950. Blavatská a její učitelé podávají zprávu, že Tsongkapa založil tradici – koncem každého století západního kalendáře se mají členové nejvnitřnějšího společenství zvláštním způsobem pokusit pozvednout lidstvo uvolňováním postupných aspektů svého esoterického učení. Ačkoli se děly pokusy ve prospěch lidstva jako celku, říká se, že byly zvláště zaměřeny k západním myslím. Formalistický, kvantitativní sklon, který přijala za svůj západní mysl po šestém století před Kristem, byl značně posílen během postbaconovské éry vědeckého výzkumu (a nakonec mu byla dána exkluzivní kulturní sankce). Duch baconovského vědeckého snažení byl původně evoluční záležitostí, která měla za cíl osvobodit lidskou mysl z okovů pověry a náboženských dogmat. Věda se však během 17. století a po něm vyvinula způsobem striktně mechanistickým, materialistickým a empirickým, protože církev měla stále monopol na poli metafyziky, kosmologie a psychologie. Striktně zakazujíc výzkumy těchto záležitostí církev omezovala pole vědeckého zkoumání – to se muselo spokojit s oblastí čistě materiálního, mechanického a matematického. Svou koncentrací na empirické zkoumání věda zrodila podivuhodné technologické vymoženosti – ale rovněž způsobila katastrofy.

 


Šestý krok (1892-2385)


Postupná harmonizace a reintegrace rozmanitosti existenčních činitelů a očišťování, radikální repolarizace a esenciální transmutace bytí prostřednictvím tíhnutí k celostnosti a všeobsažnosti.


Toto období začalo, když dlouhý vývoj intelektuálních systémů, vyznačujících se přesným měřením a kvantitativní analýzou s jim příslušející empirickou vědou a technologií, začal vykazovat velmi závažné nedostatky. H. P. Blavatská a Bahá´u´lláh, dvě vůdčí semenné osobnosti devatenáctého století, zemřeli v letech 1891-1892. Blavatská, která o sobě tvrdila, že je poslem transhimalájského okultního bratrstva pověřeného úkolem „proměnit mysl dvacátého století“, zemřela v Londýně 8. května 1891. Jí založené moderní teosofické hnutí mělo být prvním zárodkem Universálního Bratrstva. Blavatskou mnozí mají za avatarickou osobnost. Bahá´u´lláh, avatar či božská manifestace hnutí Bahá´í, zemřel v květnu 1892. Hnutí Bahá´í započalo 1844, když Bab (Brána), který podstoupil v íránském Tabrízu mučednickou smrt, vyhlásil 9. června 1850 konec éry islámu a příchod nového avatara, který měl nově zjevit Boží vůli. Během svého dlouhého uvěznění zformuloval Bahá’u’lláh (Sláva Boží) dvanáct principů založení Nového Světového Řádu. Madam Blavatskou a Bahá´u´lláha (a hnutí jimi založená) lze chápat jako semena zasetá na konci pětisetletého neptunsko-plutonského cyklu, který se uzavíral v době jejich smrti. Ačkoli nebyl tento cyklus během jejího života znám, Blavatská mnohokrát zdůraznila, že se koncem devatenáctího století má uzavřít několik významných cyklů. Aniž by to příliš vysvětlovala, kladla zvláštní důraz na skutečnost, že se uzavření prvních pěti tisíc let indoevropské kalijugy v letech 1897-98 ohlásí důležitými objevy, které budou znamením konce výlučně materialistického a empirického přístupu ve vědě. Ve svém magnum opus z roku 1888, Tajné nauce, Blavatská píše: „Jsme na samém konci 5000 let dlouhého cyklu árijské kalijugy; mezi tímto okamžikem a rokem 1897 vznikne v závoji Přírody velká trhlina a materialistická věda utrží smrtelný zásah.“ [3]


A vskutku se staly roky kolem 1897-8 svědky „dematerializace“ atomu a dalších významných objevů, které znamenaly revoluci ve scientistickém obrazu světa. Je nicméně ironií, že si dokonce ani ti nejučenější lidé dneška podle všeho příliš neuvědomují hlubší implikace epochálních objevů konce 19. století. Freud publikoval Studie o hysterii roku 1895, téhož roku byly objeveny rentgenové paprsky; následujícího roku objevil Becquerel radioaktivitu. Elektron byl objeven roku 1897, čímž došlo k explozi modelu atomu na způsob kulečníkové koule (Blavatská psala, že je atom dělitelný a hmota není tím, zač ji současné vědci pokládají). Vlny alfa a beta byly objeveny roku 1899, stejně jako vlny rádiové. Téhož roku také Max Planck poprvé formuloval kvantovou teorii, čímž obrátil naruby pohled na svět klasické fyziky. Ohledně kvality šestého kroku a kroku následujícího píše Rudhyar v knize Kultura, krize a kreativita: „Toto nové pětisetleté období vibruje podle čísla šest, neboť toto číslo je symbolem harmonizace, sjednocení protikladů a lásky synchronizující polarity na všech stupních a jejich synchronizací umožňuje vynoření sedmičky, božského Dítěte. Bez konání na základě této šestkové vibrace může pentarytmický civilizační proces přinést jen katastrofy a stát se sebedestruktivním vinou atomizace a naprostého zaujetí sebou samým; takové sebe-zaujetí na sebe na stupni kosmu bere podobu černé díry a na stupni osobním vede k povstání černého mága, který se nakonec po sérii životů, které budou mít podobu nočních můr, stane naprosto autistickým centrem vědomí ega, zcela netečným vůči čemukoli vinou naprostého zhroucení své vztahovosti. Proto musí za všemi tvůrčími impulsy vibrujícími na pětkové civilizační bázi stát nekonečný Soucit bytí, vyzařující z moci Buddhy, Krista, bódhisattvů či sv. Františka.“


Několikrát jsme se zmínili o kalijuze (temném věku), která začala roku 3102 před Kristem; nyní je na čase lépe vysvětlit, jak se to hodí do obrazu zde předestíraného. Aniž bychom se blíže zabývali indickým systémem věků-jug, který může zájemce nalézt popsaný jinde, je třeba říci, že tento systém je založen na extrémně dlouhé „mahajuze“ (velkém cyklu), která se skládá ze čtyř věků, jejichž délka se zakládá na poměru 4:3:2:1. Kalijuga je posledním a nejkratším z těchto čtyř. Její „exoterická“ délka je 432000 let. Je proto nejzhuštěnějším a nejintenzivnějším z věků. Je věkem těhotenství, vedoucím ke vzniku nového „druhu“ (a nové mahajugy) lidstva. V kalijuze se všechno akceleruje a intenzifikuje; duchovní úspěchy i neúspěchy se zrychlují. Kalijuga je věkem, v němž rostou černí mágové, lidské černé díry; sklízí temnou žeň lidských selhání. Před sto lety napsal velký teosof William Q. Judge: „My všichni v sobě neseme potenciální černé mágy, spočívající v nižší a silnější části naší přirozenosti, a je třeba si uvědomovat, že bychom v současnosti neměli tím, že budeme dávat volný průchod sobectví v jakékoli jeho podobě, skýtat této potencialitě možnost, aby se v budoucích životech manifestovala. Černý mág, kterého máme skutečně na starosti, je v nás… V kalijuze začíná působit karma, která má za úkol zplodit černé adepty, a semena zasetá před dávnými časy rostou víc a víc, jak se odvíjejí roky temného věku. Ten trvá 432000 let, z nichž máme za sebou teprve 500; ještě nebyl ani čas, aby vzniknul skutečný černý mág. Tato civilizace však výtečně ukazuje, že semena klíčí, a nikde se to neděje s větší silou než v Americe, jejíž národní charakteristikou je individualismus, který se coby tendence přirozenosti jednou bude diferencovat na způsob individualismu koncentrovaného v několika málo lidech. Představme si, jak se tato koncentrace objevuje v následujícím století, kdy se dojde k úžasnému pokroku v poznání mocností přírody, a můžete si snadno, aniž byste k tomu potřebovali věštit, představit černého mága budoucnosti.“


Dvacáté století se zjevně vyznačuje polarizací a repolarizací jako prvními kroky k harmonizaci a reintegraci. To je symbolizováno horoskopem dvacátého století, v němž jsou Neptun a Pluto v opozici na Urana a ostatní planety. Na existenční rovině se to ukazuje na světových válkách, po kterých následovala a které dlouho polarizovala válka studená, z níž jsme vyvázli teprve nedávno. Toto století bylo přiléhavě nazýváno „občanskou válkou lidí“ a Blavatská, Rudhyar a jiní mluví o „válce idejí“. Její rozhodující bitva se možná odehraje v tomto a příštím desetiletí, a válečné pole bude v nás. Individualizovaná vůle a mysl může jednat buď jako otrok ega a jeho sobeckých tužeb, nebo jako čočka dávající existenční formu a smysl duchovní Kvalitě, „pravému Vyššímu Já“, které je neoddělitelným aspektem všeobsažného kosmického celku. Proces repolarizace centra vědomí, vůle a identity ze stupně biopsychických popudů, nutkání a podmíněností spolu s psychomentálními tužbami, reakcemi a komplexy na všeobsažný, duchovně-mentální stupeň bytí je v esoterické tradici znám jako „Stezka“. Ti, kdo jsou obeznámeni s kvantovou teorií a jejím modelem světla jako proudu diskrétních částic (fotonů) a zároveň jednotné vlny, si mohou tuto repolarizaci představit jako přesun bytosti od zakoušení bytí na způsob oddělené částice mezi jinými očividně oddělenými částicemi ke stavu vlny, kvantovému stavu mnohosti v jednotě.


Před více než stoletím napsala H. P. Blavatská v Hlasu Ticha: „Může existovat blaženost, když musí všechny životy trpět? Můžeš být spasen, zatímco slyšíš celý svět naříkat?“ To je otázka, kterou si musí klást každá individualita a každá skupina. Musíme si uvědomit, že dokud je jediná lidská bytost hladová, deprivovaná, bez domova, je hladové, deprivované a bez domova celé lidstvo; že když individualita či skupina někoho vykořisťuje, vykořisťuje lidstvo jako takové, lidstvo, v němž jsou vykořisťovatel a vykořisťovaný neoddělitelně a navždy spojeni. Skutečná řešení dnešních problémů, ať už se nás týkají jako individualit, nebo jako lidstva vůbec, nejsou k nalezení ani v požitkářské populární psychologii a psychoterapii, ani v nekonečných debatách, ani v politikaření, aktivismu, legislativě či snaze prosadit reformy silou. Skutečné problémy, kterým dnes máme čelit, pravé příčiny, nikoli jen jejich účinky, dost možná žádná řešení nemají, protože je není třeba vyřešit, nýbrž překročit prostřednictvím vývoje nové kvality bytí, prostřednictvím nového smyslu pro identitu a skrze „proměnu mysli“, kterou lze uskutečnit jen pomocí nového, obsažnějšího referenčního rámce.


To je semenná zvěst, kterou zasela Blavatská a další za neptunsko-plutonské konjunkce v letech 1891-92. Semenná zvěst je nyní v první fázi svého objektivního růstu. Na tomto pozadí v následujícím pojednáme to, co je z dnešního hlediska v popředí spolu s diskusí komplexní astrologické situace konce 20. a začátku 21. století.



 

[1] V současnosti dostupná, stejně jako řada dalších významných Rudhyarových prací, na webu www.khaldea.com; pozn. překl.

[2] Těsná konjunkce Urana, Neptuna a Pluta je situace, kdy se Uran s Neptunem dostávají do konjunkce s Plutem v relativně těsném sledu. Není známo, a je to dosti nepravděpodobné, že by tyto tři planety někdy utvořily zcela přesnou trojkonjunkci. Avšak v průběhu let 577-575 před Kristem byly tyto planety zájemně dosti blízko, většinou v rozmezí dvou až tří stupňů zodiaku, kolem 10° Býka.

Transsaturnské planety byly objeveny poměrně nedávno, proto je ještě mnoho neznámého ohledně struktury nesmírného cyklu Urana, Neptuna a Pluta. Jak by to také mohlo být jinak, když byl Pluto, jehož cyklus trvá 246 let, byl objeven teprve před 65 lety? Podle současné astronomie se zdá, že tento nesmírný cyklus tří transsaturnských platet trvá asi 33000 let. Těsné trojkonjunkce se navíc podle všeho objevují v proměnlivých sériích po dvou a třech, které jsou následovány sériemi sedmi neptunsko-plutonských konjunkcí, o kterých pojednáváme ve druhé části této práce. Z tohoto hlediska se zdá, že nesmírně dlouhý cyklus Urana, Neptuna a Pluta vykazuje jak sedmičkový, tak desítkový charakter.

I astrologickému symbolismu tří transsaturnid se zdá být přiměřené, že strukutura jejich cyklu je neobvyklá a obtížně pochopitelná.

Esoterické tradice nicméně ctí syntézu sedmičkového a desítkového schématu a není překvapivé, že se s takovou syntézou setkáváme v souvislosti s cyklem transsaturnské triády. Desítkové schéma bylo vždy pokládáno za nejesoteričtější a nejtajnější, sedmičkové bývá považováno za exoteričtější. Desítkové schéma se skládá z horní triády a dolní sedmice, přičemž první z nich je božská a druhá existenční. V Esoterických instrukcích Blavatská tvrdí: „Primordiální trojúhelník… se odráží v Božském Člověku, vyšším než nižší sedma.“

Lidé vědecky orientovaní by mohli věřit, že je možné cyklus popsat a vypočítat pozice Urana, Neptuna a Pluta ve velmi vzdálané minulosti a budoucnosti. Takové výpočty jsou však pouhými projekcemi našeho současného poznání, jde jen o extrapolace. Dráhy Neptuna a Pluta ovlivňují galaktické síly galaxie a vstup velké, neznámé komety do sluneční soustavy by mohl tyto dráhy významně ovlivnit. Navíc se algoritmy jejich drah stále zjemňují a zpřesňují; a přesný čas a trvání průniku Pluta do oběžné dráhy Neptuna se revidoval a zpřesňoval dokonce během trvání fenoménu.   

[3] Slovo „árijský“, které Blavatská a její učitelé užívali jako označení současné fáze evoluci lidstva, je nešťastnou obětí nacismu; mnozí dnes toto slovo bezmyšlenkovitě spojují s rasismem. Slovo je velmi staré, pochází ze sanskrtu a značí důstojnost, hodnotu a svatost. Starobylý sanskrtský termín pro Indii je Ariavarta; perským ekvivalentem pro „árijský“ je iránský. Slovo samo nemá vlastně mnoho co do činění s tím, čemu dnes obvykle říkáme árijská rasa ve smyslu lidského typu (podle teosofie H. P. Blavatské je árijská rasa „pátým typem“ lidstva), pro který je charakteristické určité ustrojení mysli. Vývoj tohoto typu mentality dosáhl svého vrcholu v konkretizující, analytické, kvantitativní euroamerické mysli – pátém podtypu základního pátého typu lidství. Bezmála celý svět je v současnosti „poárijštěn“.

Blavatská pokládala za velmi důležitou tradici, podle níž v současnosti začíná šestý podtyp převažovat nad pátým. Lidstvo tím je obohacováno o soucit a mysl celostnosti. Šestý podtyp, semeno šestého základního typu se nakonec od pátého oddělí, vzklíčí a utvoří kořen nového typu lidství. A jak se šestý podtyp pátého typu odděluje od pátého základního typu, začíná se rozvíjet podle cyklického rytmu sobě vlastního. Začíná novou satjajugu (věk Pravdy, první věk nové mahajugy), zatímco pátý typ pokračuje hlouběji do svého temného cyklu.

Nový, šestý podtyp se nebude skládat z členů některé partikulární kultury, národa, třídy, vyznání, pohlaví či rasy, ale bude se skládat (což se už nyní děje) z jedinců, pocházejících z rozličných národů a ras. Ti budou přivedeni k jednotě a naleznou svou identitu nikoli na základě regionálních, kulturních, náboženských, politických či rasových charakteristik, nýbrž na základě schopnosti rezonovat s duchovně-mentálními kvalitami šestého základního typu lidství.   


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *