Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

ukázka 2 – Volání k transformaci od Michaela R. Meyera

Následuje ukázka z titulní studie z knihy Volání k transformaci od Michaela R. Meyera, věnované astrologickému zmapování posledních několika tisíciletí vývoje lidstva a zhodnocení situace na konci minulého a začátku našeho tisíciletí.

Cykly Urana, Neptuna a Pluta a průběh evoluce lidstva

 

Podíváme se nyní na 171 let trvající cyklus Urana a Neptuna a bezmála 500 let dlouhý cyklus Neptuna a Pluta a na to, jak odpovídají průběhu evoluce lidstva od roku 600 před Kristem.

 

Cyklus Urana a Neptuna

K uransko-neptunským konjunkcím dochází v intervalech 171
let. Kráčejí zodiakem přibližně šestnáct stupňů dlouhými kroky. Základním rysem
uransko-neptunské konjunkce je, že značí částečné zhroucení saturnských
struktur a omezení a otevírá nové cesty, jimiž mohou proudit nové
transformativní síly a případně se začlenit do současných sociálních a
kolektivních struktur. Tyto dvě planety se setkaly během roku 1821 na začátku
znamení Kozoroha, předtím roku 1650 uprostřed Střelce. Zkoumání obou cyklů
ukazuje pozoruhodné výsledky.  Perioda
171 let mezi roky 1650 a 1821 obsahuje zhroucení klasické éry a zrození
revoluční doby. Konjunkce roku 1650 koinciduje se zrozením empirické vědy a
rozsáhlou kolonizací Severní Ameriky. Během bezmála ukončeného cyklu mezi roky
1821 a 1993 proběhla průmyslová revoluce, věk stroje, elektronické revoluce a
atomový věk. 

Toto období se vyznačovalo rozšířením republikánských idejí,
individualismu, kapitalismu a imperialismu. Vědecké a technologické pokroky
posledních dvou uransko-neptunských cyklů způsobily, že globální společnost je
nejen možná, ale i nutná. Důvodem této nutnosti je, že množství a typ moci,
které moderní věda a technologie vložila do rukou dosud stále morálně a
duchovně nedostatečně rozvinutého lidstva, vytvořily globální problémy. Lokální
bezmyšlenkovitost a lokální řešení nejsou adekvátní situaci: místo aby problémy
řešily, zhoršují je. Potíž je v tom, že současná věda a technologie, a zvláště
nastavení mysli v naší materialistické a technokratické společnosti dosud svými
kořeny tkví v klasické minulosti. Zdá se, že jsou svázány s
neptunsko-plutonským cyklem, který proběhl v letech 1399-1892. Během tohoto
cyklu byla počata naše současná věda a technologie a jí příslušející
politicko-vojensko-průmyslový komplex.

 

Cyklus Neptuna a Pluta

Cyklus nejvzdálenějších známých planet má existenční délku
492-493 let, z nichž zhruba dvacet Pluto stráví zaséváním kosmického semene
uvnitř oběžné dráhy Neptunu. Poslední geocentrická neptunsko-plutonská
konjunkce se odehrála v letech 1891-92 na osmém (7° 44′) a devátém (8° 25′
retrográdně a 8° 38′) stupni Blíženců. Jejich jediná heliocentrická konjunkce
proběhla 29. ledna 1892 na 8° 01′ Blíženců. K předchozím geocentrickým
konjunkcím došlo v letech 1399-98, 905, 411-12, 82-83 po Kristu a 575 před
Kristem. Tato data představují semenné okamžiky, z nichž každý dává povstat
obsažnější kvalitě mysli a univerzálnějšímu přístupu k společenské organizaci.
Je to politováníhodná ironie osudu, že v současnosti není k sehnání Rudhyarova
kniha Astrological Timing: The Transition to the New Age,[1] která se obsáhle a
přesně zabývá devadesátými lety. Rudhyar v ní upozorňuje na důležitost
neptunsko-plutonského cyklu těmito slovy: „Nejzákladnější (historická) perioda…
je ta, která se blíží 500 let; a zdá se, že stejně jako rytmus konjunkcí a
opozic zobrazuje melodický průběh historie, nakolik se týká osudů menších
kmenových a národních společenství, rytmus cyklu vztahů mezi Neptunem a Plutem
ustavuje vzorec vývoje ustavičného lidského úsilí o začleňování do stále
rozsáhlejších společenských celků. Toto úsilí je vpravdě samým jádrem
civilizace jako procesu univerzalizace hodnot.“

Rytmický pochod lidské evoluce, odehrávající se v
pětisetletých krocích, je tak nezaměnitelný, že jej dokonce i zapřisáhlí
skeptici rozpoznávají. Ve své nedávné knize Velký třesk se nikdy nestal vědecky
zaměřený spisovatel Eric Lerner, jenž má pro astrologii jen pohrdání, popisuje
pokrok lidstva v dějstvích trvajících 500 let, přičemž pokládá rok 600 před
Kristem za začátek nového směřování lidské mentality a společenské organizace.
Jen ve společnosti, která zcela zavrhla cykličnost, je možné, aby dokonce i
vysoce vzdělaní lidé dlouze psali o řadě pětisetletých period začínající 600
před Kristem, aniž by si uvědomili, že tato období korespondují s planetárními
cykly. Výsledkem je práce velkou měrou dokládající oprávněnost astrologie,
kterou nicméně její autor pokládá za jeden z podvratných činitelů, majících na
svědomí stagnaci lidstva.

Proces univerzalizace krok za krokem probíhá na způsob
dlouhých řad kultur, ztělesňujících postupné, stále obsažnější variace na téma
archetypálního Člověka. Každá nová kultura proto zdůrazňuje nové,
univerzálnější formy společenské organizace, jiný směr pokroku kolektivní
lidské mentality a novou kvalitu osobnosti jakožto produktu kultury. A jako se
v okultismu říká, že se množství evolučních rytmů či pulzací vzájemně prolíná,
přičemž každý působí na určitém stupni aktivity, vědomí a bytí, existuje také
několik přístupů k interpretaci přibližně pětisetletých period či kroků, které
zahajuje každá neptunsko-plutonská konjunkce. Transsaturnské planety
symbolizují transcendentní činitele působící v pozadí lidské evoluce a cyklů
kultury a skrze ně. A protože lze tyto planety chápat jako „vyslance galaxie“
či „kosmické posly“, jejich hluboký kosmický rytmus, jak působí prostřednictvím
civilizace, nejlépe osvětlí sedmičetný systém. Sedmičetné schéma samozřejmě
hraje velkou roli v Rudhyarově pojetí kultury a civilizace načrtnutém ve stati
Kultura, krize a kreativita, která má kořeny v sedmičetném schématu lidské
evoluce popsaném v Tajné nauce H. P. Blavatské.

Vnitřní struktura kteréhokoli sedmičetného schématu se
skládá ze tří involučních kroků (1-3), jednoho kroku ústředního a tří kroků
evolučních (5-7). Takové schéma rovněž odráží nesmírně dlouhý cyklus Urana,
Neptuna a Pluta.[2] Použijeme toto schéma, abychom získali nový vhled do
jedinečných krizí a nebezpečenství každé pětisetleté periody od roku 600 před
Kristem. Nynější řada sedmi kroků započatá kolem roku 600 před Kristem nese
klíčový motiv individualizace z kulturní matrice a postupný rozvoj mysli
celostnosti. Proces individualizace znamená nutnou přechodovou fázi v procesu
univerzalizace. Individualizovaná vůle a mysl je přechodové stadium mezi
spoutaností biologickými a kulturními imperativy a transindividuálními
podmínkami Plerómatu (Bílé Lóže esoterismu), v nichž se individuální jáství a
skupinová jednomyslnost vzájemně harmonicky prostupují. Individualizovaná vůle
však nicméně uschopňuje lidské bytosti kráčet buďto v souladu s proudem
evoluce, nebo proti němu. Může dojít k zmatení, když se individualita začne
pokládat za poslední cíl a když je samoúčelně uctívána a oslavována.
Individualismus je charakteristický smyslem pro zcela oddělené jáství; přičítá
absolutní hodnotu individuu a individualitě. Společnost „silných jedinců“ se
vyznačuje rozpoutáním ctižádosti a chamtivosti. Jedná se o společnost, na níž
se podílejí ega, z nichž se také skládá a k jejichž oslavě slouží. V
následujícím popisu šesti fází procesu započatého v šestém století před Kristem
uvidíme, jak se bytostná hlavní myšlenka či semenné poselství – individualizace
z kulturních matric a postupný rozvoj mysli celostnosti – krok za krokem
rozvíjí a odkrývá. Je však třeba mít na paměti, že se zde nepokoušíme o
předpovídání událostí. Nám náleží hledat smysl postupného rozvíjení semenného
poselství.

 

První krok (575 před Kristem až 83 po Kristu)

Uvolnění tvůrčího impulsu za účelem aktualizace nového,
obsažnějšího aspektu či variace na téma archetypálního Člověka.

Gautama Buddha, který se narodil na začátku tohoto cyklu,
nejen ztělesnil novou kvalitu mysli a vyhlásil nový věk, v němž jednotlivci
budou disponovat potenciálem potřebným k vynoření ze své kulturní matrice, ale
rovněž založil (podobně jako jeho současník Mahavíra, zakladatel džinismu) nový
typ společenské organizace, odmítající rigidní indický kastovní systém. Podle
H. P. Blavatské Gautama Buddha dále odporoval pyšné, mocné a exklusivní kněžské
kastě, bráhmanům, tím, že prozradil některé z jejich prastarých tajných nauk.
Během šestého století před Kristem se Pythagoras snažil v členech svého
duchovního společenství rozvinout archetypální mysl, která by se byla s to
zabývat přímo principy čistého čísla a poměrné formy. Takový rozvoj byl nutný,
protože skýtal možnost uschopnit lidské bytosti k překonání archaické vazby na
kulty, symboly a mýty personifikující přírodní síly a kosmické procesy. Krátce
řečeno, Pythagoras se snažil nahradit bohy a bohyně archaické éry principy,
číslem a formou. Nejprve byla jen malá menšina s to přijmout nové mentální
formulace a společenské ideje (na budoucnost zaměřené semenné ideje), rozeseté
mudrci šestého století před Kristem. Vskutku se mnohem spíše než relativně
čistá odezva a přijetí dá čekat projev lidské tendence k jejich překroucení.
Pythagoras se pokoušel předvést předklasické středomořské mysli, že formativní
aspekt všech věcí je čerpán z universálních archetypálních principů, čísla a
poměru; tuto základní věc lze nejsnadněji ukázat a aplikovat pomocí měření.
Tento přístup se ale obrací v přístup negativní, jak Rudhyar zdůrazňuje v Magii
tónu, když začne nahrazovat kvalitativní hodnoty kvantitativními koncepty a
praktikami. Tento přístup má rovněž tendenci k zdůrazňování důležitosti hmoty a
hmotných těles, protože ta lze snadno měřit, zatímco psychospirituální
skutečnosti kvantitativní analýze vzdorují. V hudbě se transformace posvátných
magických tónů v abstraktní noty, které pouze vymezují intervaly, odehraje ve
chvíli, kdy se z hudebníka stává kvazimatematický teoretik či řemeslník,
poháněný přesností a mechanickou (tj. měřitelnou) dokonalostí. Mnohé problémy
našeho století koření v nevyrovnaném důrazu postarchaické středomořské mysli na
formalistické, intelektuální a výlučně kvantitativní operace. Tento zvláštní
sklon mysli byl značně posílen během pátého kroku, v letech 1399-1891 našeho
letopočtu. V šestém století byli rovněž Židé v babylonském exilu (zde si
osvojili kabalu) a v Persii se za Dareiovy vlády rozvinul administrativní
pořádek. Alexandr si tento pořádek posléze vypůjčil a použil ho při řízení své
„světové“ říše. Později ho napodobili Římané. V Římě se stal ideál republiky a
občanství oživující silou. V tomto pětisetletém kroku jsou zhuštěny všechny
charakteristické potenciality a nebezpečenství celé řady sedmi kroků.

 

Druhý krok (83
před Kristem až 411 po Kristu)

Postupné snažení
o počáteční vtělení bytostných duchovních idejí, mentálních formulací,
společenských konceptů a kvalit nového řádu.

Jedná se o dobu
ukončení občanské války v Římě (90 před Kristem), athénského povstání proti
římské nadvládě (71 před Kristem) a neúspěšné vzpoury římských otroků a
gladiátorů pod vedením Spartakovým (71 před Kristem). V Římě vzkypěla láska k
pravé republice. Římský ideál republiky byl však stále ještě exklusivistický – republika
byla určena občanům, ale podporována a umožněna podmaněním masy otroků. V Asii
konjunkce koincidovala s rozšířením mahájánového buddhismu a s ním spojeného
ideálu bóddhisattvy. Okultisté tvrdí, že Ježíš vlastně žil kolem roku 100 před
Kristem a podle esoterické tradice byl členem společenství ovlivněného
buddhismem, pravděpodobně společenství „ebionitů“ či „chudých“, které bylo
založeno misionáři podporovanými velkým buddhistickým císařem Indie Ašókou
(272-232 před Kristem). Mahájána v jistém smyslu kompenzovala duchovní sobectví
a další deformace raného buddhismu. Duchovní sobectví je podle mahájánového
učení charakteristické pro „soukromé“ buddhy, pro něž dosažení klidu nirvány,
spočinutí a blaženosti pro ně samotné představuje konečný cíl a jedinou
starost. Mahájána však obecně pokládá nirvánu soukromého buddhy za klamnou a
iluzivní, za stav bezevztažnosti, z nějž se musí jeho nositel nakonec vynořit,
aniž by během svého dlouhého odpočinku udělal nějaký duchovní pokrok.
Autentičtí učedníci mahájány kráčejí po Stezce Soucitu po příkladu bódhisattvů,
kteří po dosažení osvobození obětují svůj klid, odpočinek a blaženost ve
prospěch bytostí usilujících o osvícení. Podle pokročilejších verzí mahájánové
filosofie není nirvána odděleným místem a nikdo si nemůže naspořit „dobrou
karmu“, aby si za ní pak koupil lístek na cestu do takového místa a už odtud
nemusel. Nirvána je spíše stav bytí osvícený soucitem a eonická mysl
celostnosti. Základní možnost eonické mysli spočívá ve schopnosti přímo pojmout
vzájemnou vztaženost všeho ke všemu, uvědomit si smysl, místo a funkci každého
okamžiku celého cyklu (či eónu). Samsára je pak stav bytí a mysli spoutaný
nevědomostí, která selhávajíc v uvědomění Celostnosti a všudypřítomné vzájemné
vztaženosti vidí toliko smysluprázdný, bezúčelný a bezevztažný chaos. Jinými
slovy, Světlo Celostnosti a Soucitu je tím, co proměňuje samsáru v nirvánu.

 

Třetí krok
(412-904)

Konečná fáze
involučního oblouku jednak ničí prvky, které nemohly být asimilovány novým
řádem, a jednak polarizuje síly, které byly úspěšně přivtěleny.

Třetí
neptunsko-plutonská konjunkce v řadě znamenala konec dlouhého pádu římské říše
(Alarich dobyl a vyplenil Řím r. 410). Šlo o období vyznačující se přesuny sil,
politickými změnami a geografickými proměnami hranic evropských království.
Během pátého století se vynořilo křesťanství jako hlavní síla integrující celek
Evropy. Dostalo se do Irska krátce po neptunsko-plutonské konjunkci roku 412 a
Chlodvík byl pokřtěn koncem století. Gnostici a novoplatonici utrpěli
ideologickou porážku, která určila další směřování mentálního vývoje na Západě.
Konstantinopolský koncil roku 385 zpečetil mýtus a dogma křesťanství včetně
určení dne a roku Ježíšova narození. Dalším důležitým rozhodnutím koncilu,
které má značné důsledky pro rozvoj postkřesťanské mysli, bylo úplné a naprosté
odsouzení učení o cyklech a reinkarnaci. Toto rozhodnutí bylo zjevně míněno
jako podpora a pomoc církevnímu dogmatu, prohlašujícímu kristovskou událost za
absolutně jedinečnou (jednorozený Syn jediného Boha), která se neměla nikdy
opakovat a rozpoltila historii (před a po Kristu), lidstvo (spasení křesťané a
zatracení nekřesťané) navždy do dvou oddělených věků a společenství. V tomto
období a na začátku periody příští vykrystalizovala situace, která měla
přetrvat dalších více než tisíc let. V této éře se odehrála polarizace
křesťanství a islámu (dalšího exklusivistického a „univerzálního“
theokratického hnutí), západní a východní Evropy, jižní a severní Evropy,
Británie a kontinentu.

 

Čtvrtý krok
(905-1398)

Uskutečnění
tvůrčího impulsu na způsob kultury; její rozmanitá omezení a charakteristické
kulturní produkty.

Tato perioda
začala zmatenou situací po smrti Karla Velikého a rozdělení říše, které mělo za
následek drobné války malých králů proklamujících své „božsky potvrzené právo“
vládnout. Církev pevně ovládala životy a myšlenky bezmála všech Evropanů.
Rozšíření moci islámu a jeho pronikání hranicemi křesťanské Evropy dělá z
desátého století předehru křížových výprav, které sjednotily všechny evropské krále
proti společnému, náboženskému nepříteli. Desáté století bylo „temným věkem
papežství“, dobou „pornokracie“, kterou zahájil papež Sergius III. se svou
milenkou Marozií. Soumrak milénia se vyznačoval všeobecným pocitem blížícího se
zmaru, podporovaným přesvědčením, že roku tisíc po Kristu bude konec světa a
nastane druhý Kristův příchod. Jedenácté století nicméně znamenalo novou fázi
aktivity, což zahrnovalo i bitvu o Normandii r. 1066 a první křížovou výpravu
r. 1096; tato aktivita kulminovala v rozkvětu renesance, v ideálu národa a
sílícím pocitu soběstačné individuality. Renesanci umožnily nové společenské,
politické a intelektuální podmínky vytvořené v první půli tohoto kroku.
Přivtělila si prvky středomořského myšlení přítomné během prvního kroku (575
před Kristem až 83 po Kristu), avšak ztracené, zapomenuté či potlačené během
kroku druhého a třetího. Renesance se nejprve vynořila jako společenská a
intelektuální síla během první poloviny dvanáctého století, tedy přesně tam,
kde by ji bylo lze nejspíše očekávat: uprostřed sedmi kroků, v bodu obratu celé
řady.

 

 

Pátý krok
(1399-1891)

Často násilné
vyloučení a eliminace centrifugálních faktorů působících v rámci určité omezené
a minulostně orientované kultury nyní dosahuje svého vrcholu; skrze ně se dostavuje
i nevyhnutelná perverze tvůrčího impulzu, který jeho prostřednictvím působí.


Pátý krok je
prvním evolučním či vzestupným krokem v řadě. Byla to doba konfliktu mezi
netečnými či zastaralými společenskými institucemi, které byly postupně
vybudovány během předcházejících kroků, a tvůrčími, evolučními silami
pracujícími na očistě civilizačního procesu od zvrácených prvků. Kdekoli to jen
bylo možné, snažily se během této fáze působit opravné síly, jejichž cílem bylo
znovusladit formu a kvalitu danou tomuto tvůrčímu impulsu, aby evoluční trend
mohl pokračovat co možná nejvíce v souladu s prekosmickým plánem navrženým
božskou Myslí. Je to však rovněž éra, v níž zkažené síly působící
prostřednictvím náboženských a politických institucí nemilosrdně odporují této
snaze a pokoušejí se eliminovat jakékoli snahy o reformu, regeneraci a pokrok.
Krátce řečeno, toto období se vyznačuje intenzivním a často násilným střetnutím
inertních sil, působících v uzavřených cyklech, a tvůrčích, transformativních
sil pokoušejících se vést pohyb po evoluční spirále. Na Západě se proto toto
období silně vyznačuje reformací a inkvizicí. V této pětisetleté periodě
dochází k objevu nových světů a jejich obsazení, kolonizaci a exploataci; spolu
s tím přichází nemilosrdné zotročení a vyhlazování mimoevropských ras. Šlo
rovněž o období intenzivní mentální aktivity, formace a ovládání mysli, což
symbolizuje neptunsko-plutonská konjunkce roku 1399, k níž dochází na
počátečních stupních s mentální aktivitou spojeného znamení Blíženců a v opozici
na Urana. 


Pátý krok sedmičetné řady se navíc vždy vyznačuje kulminací
analytického aspektu mysli, protože podle esoterické tradice je číslo pět
spojeno s konkretizující myslí. Mentální aktivita v tomto kroku však byla
velkou měrou exklusivistická a poznamenaná porušeními a převráceními,
kořenícími v minulých selháních. To dalo vzniknout dogmatickému, fanatickému
úsilí vyžadujícímu oběti, exkomunikace, inkvizici a hony na čarodějnice.
Ohledně této pětisetleté periody Rudhyar v knize Slunce je také hvězda píše, že
během ní došlo k triumfu racionalismu, empirismu, mechanismu a materialismu.
Číslo pět je symbolem mysli, ale když se mysl rozvine na základech
formalistického, personalistického a rigidního přístupu ke spiritualitě, je
nucena stát se rovněž dogmatickou ve svých pokusech o vypořádání se s tím, co
stále ještě mocné náboženské dědictví podcenilo nebo dosud dostatečně
nekultivovalo. Proto se z ní stává mysl empirická a racionalistická, zaměřená
tak silně na hmotný svět, až se nechá rytmy vlastními hmotě utvářet.
Neptunsko-plutonská konjunkce roku 1399 znamená na Západě čas kacířství Jana
Husa (exkomunikovaného 1411 a upáleného 1415), Jany z Arku (upálená 1431) a
vzmachu nacionálního ideálu (obléhání Orleánsu se odehrálo roku 1428).


 Skrytě
tehdy pracovali alchymisté a autentické rosenkruciánské hnutí a kvůli zachování
a dalšímu předávání „tajného vědění“ byly založeny i jiné tajné společnosti. V
Asii byl rok 1399 érou Tsongkapy (1357-1419), velkého reformátora tibetského
buddhismu a zakladatele řádu gelugpa (Cesta ctnostné řehole), který získal
politickou kontrolu nad Tibetem v šestnáctém století a udržel si ji až do
čínské invaze roku 1950. Blavatská a její učitelé podávají zprávu, že Tsongkapa
založil tradici – koncem každého století západního kalendáře se mají členové
nejvnitřnějšího společenství zvláštním způsobem pokusit pozvednout lidstvo
uvolňováním postupných aspektů svého esoterického učení. Ačkoli se děly pokusy
ve prospěch lidstva jako celku, říká se, že byly zvláště zaměřeny k západním
myslím. Formalistický, kvantitativní sklon, který přijala za svůj západní mysl
po šestém století před Kristem, byl značně posílen během postbaconovské éry
vědeckého výzkumu (a nakonec mu byla dána exkluzivní kulturní sankce). Duch
baconovského vědeckého snažení byl původně evoluční záležitostí, která měla za
cíl osvobodit lidskou mysl z okovů pověry a náboženských dogmat. Věda se však
během 17. století a po něm vyvinula způsobem striktně mechanistickým,
materialistickým a empirickým, protože církev měla stále monopol na poli
metafyziky, kosmologie a psychologie. Striktně zakazujíc výzkumy těchto
záležitostí církev omezovala pole vědeckého zkoumání – to se muselo spokojit s
oblastí čistě materiálního, mechanického a matematického. Svou koncentrací na
empirické zkoumání věda zrodila podivuhodné technologické vymoženosti – ale
rovněž způsobila katastrofy.

 


Šestý krok
(1892-2385)


Postupná
harmonizace a reintegrace rozmanitosti existenčních činitelů a očišťování,
radikální repolarizace a esenciální transmutace bytí prostřednictvím tíhnutí k
celostnosti a všeobsažnosti.


Toto období
začalo, když dlouhý vývoj intelektuálních systémů, vyznačujících se přesným
měřením a kvantitativní analýzou s jim příslušející empirickou vědou a
technologií, začal vykazovat velmi závažné nedostatky. H. P. Blavatská a
Bahá´u´lláh, dvě vůdčí semenné osobnosti devatenáctého století, zemřeli v
letech 1891-1892. Blavatská, která o sobě tvrdila, že je poslem
transhimalájského okultního bratrstva pověřeného úkolem „proměnit mysl
dvacátého století“, zemřela v Londýně 8. května 1891. Jí založené moderní
teosofické hnutí mělo být prvním zárodkem Universálního Bratrstva. Blavatskou
mnozí mají za avatarickou osobnost. Bahá´u´lláh, avatar či božská manifestace
hnutí Bahá´í, zemřel v květnu 1892. Hnutí Bahá´í započalo 1844, když Bab
(Brána), který podstoupil v íránském Tabrízu mučednickou smrt, vyhlásil 9.
června 1850 konec éry islámu a příchod nového avatara, který měl nově zjevit
Boží vůli. Během svého dlouhého uvěznění zformuloval Bahá’u’lláh (Sláva Boží)
dvanáct principů založení Nového Světového Řádu. Madam Blavatskou a
Bahá´u´lláha (a hnutí jimi založená) lze chápat jako semena zasetá na konci
pětisetletého neptunsko-plutonského cyklu, který se uzavíral v době jejich
smrti. Ačkoli nebyl tento cyklus během jejího života znám, Blavatská mnohokrát
zdůraznila, že se koncem devatenáctího století má uzavřít několik významných
cyklů. Aniž by to příliš vysvětlovala, kladla zvláštní důraz na skutečnost, že
se uzavření prvních pěti tisíc let indoevropské kalijugy v letech 1897-98
ohlásí důležitými objevy, které budou znamením konce výlučně materialistického
a empirického přístupu ve vědě. Ve svém magnum opus z roku 1888, Tajné nauce,
Blavatská píše: „Jsme na samém konci 5000 let dlouhého cyklu árijské kalijugy;
mezi tímto okamžikem a rokem 1897 vznikne v závoji Přírody velká trhlina a
materialistická věda utrží smrtelný zásah.“ [3]


A vskutku se
staly roky kolem 1897-8 svědky „dematerializace“ atomu a dalších významných
objevů, které znamenaly revoluci ve scientistickém obrazu světa. Je nicméně
ironií, že si dokonce ani ti nejučenější lidé dneška podle všeho příliš
neuvědomují hlubší implikace epochálních objevů konce 19. století. Freud
publikoval Studie o hysterii roku 1895, téhož roku byly objeveny rentgenové
paprsky; následujícího roku objevil Becquerel radioaktivitu. Elektron byl
objeven roku 1897, čímž došlo k explozi modelu atomu na způsob kulečníkové
koule (Blavatská psala, že je atom dělitelný a hmota není tím, zač ji současné
vědci pokládají).
Vlny alfa a beta byly objeveny roku 1899, stejně jako
vlny rádiové. Téhož roku také Max Planck poprvé formuloval kvantovou teorii,
čímž obrátil naruby pohled na svět klasické fyziky. Ohledně kvality šestého
kroku a kroku následujícího píše Rudhyar v knize Kultura, krize a kreativita:
„Toto nové pětisetleté období vibruje podle čísla šest, neboť toto číslo je
symbolem harmonizace, sjednocení protikladů a lásky synchronizující polarity na
všech stupních a jejich synchronizací umožňuje vynoření sedmičky, božského
Dítěte. Bez konání na základě této šestkové vibrace může pentarytmický
civilizační proces přinést jen katastrofy a stát se sebedestruktivním vinou
atomizace a naprostého zaujetí sebou samým; takové sebe-zaujetí na sebe na
stupni kosmu bere podobu černé díry a na stupni osobním vede k povstání černého
mága, který se nakonec po sérii životů, které budou mít podobu nočních můr,
stane naprosto autistickým centrem vědomí ega, zcela netečným vůči čemukoli
vinou naprostého zhroucení své vztahovosti. Proto musí za všemi tvůrčími
impulsy vibrujícími na pětkové civilizační bázi stát nekonečný Soucit bytí,
vyzařující z moci Buddhy, Krista, bódhisattvů či sv. Františka.“

Několikrát jsme se zmínili o kalijuze (temném věku), která
začala roku 3102 před Kristem; nyní je na čase lépe vysvětlit, jak se to hodí
do obrazu zde předestíraného. Aniž bychom se blíže zabývali indickým systémem
věků-jug, který může zájemce nalézt popsaný jinde, je třeba říci, že tento
systém je založen na extrémně dlouhé „mahajuze“ (velkém cyklu), která se skládá
ze čtyř věků, jejichž délka se zakládá na poměru 4:3:2:1. Kalijuga je posledním
a nejkratším z těchto čtyř. Její „exoterická“ délka je 432000 let. Je proto
nejzhuštěnějším a nejintenzivnějším z věků. Je věkem těhotenství, vedoucím ke
vzniku nového „druhu“ (a nové mahajugy) lidstva. V kalijuze se všechno
akceleruje a intenzifikuje; duchovní úspěchy i neúspěchy se zrychlují. Kalijuga
je věkem, v němž rostou černí mágové, lidské černé díry; sklízí temnou žeň
lidských selhání. Před sto lety napsal velký teosof William Q. Judge: „My
všichni v sobě neseme potenciální černé mágy, spočívající v nižší a silnější
části naší přirozenosti, a je třeba si uvědomovat, že bychom v současnosti
neměli tím, že budeme dávat volný průchod sobectví v jakékoli jeho podobě, skýtat
této potencialitě možnost, aby se v budoucích životech manifestovala. Černý
mág, kterého máme skutečně na starosti, je v nás… V kalijuze začíná působit
karma, která má za úkol zplodit černé adepty, a semena zasetá před dávnými časy
rostou víc a víc, jak se odvíjejí roky temného věku. Ten trvá 432000 let, z
nichž máme za sebou teprve 500; ještě nebyl ani čas, aby vzniknul skutečný
černý mág. Tato civilizace však výtečně ukazuje, že semena klíčí, a nikde se to
neděje s větší silou než v Americe, jejíž národní charakteristikou je
individualismus, který se coby tendence přirozenosti jednou bude diferencovat
na způsob individualismu koncentrovaného v několika málo lidech. Představme si,
jak se tato koncentrace objevuje v následujícím století, kdy se dojde k úžasnému
pokroku v poznání mocností přírody, a můžete si snadno, aniž byste k tomu
potřebovali věštit, představit černého mága budoucnosti.“

Dvacáté století se zjevně vyznačuje polarizací a
repolarizací jako prvními kroky k harmonizaci a reintegraci. To je symbolizováno
horoskopem dvacátého století, v němž jsou Neptun a Pluto v opozici na Urana a
ostatní planety. Na existenční rovině se to ukazuje na světových válkách, po
kterých následovala a které dlouho polarizovala válka studená, z níž jsme
vyvázli teprve nedávno. Toto století bylo přiléhavě nazýváno „občanskou válkou
lidí“ a Blavatská, Rudhyar a jiní mluví o „válce idejí“. Její rozhodující bitva
se možná odehraje v tomto a příštím desetiletí, a válečné pole bude v nás.
Individualizovaná vůle a mysl může jednat buď jako otrok ega a jeho sobeckých
tužeb, nebo jako čočka dávající existenční formu a smysl duchovní Kvalitě,
„pravému Vyššímu Já“, které je neoddělitelným aspektem všeobsažného kosmického
celku. Proces repolarizace centra vědomí, vůle a identity ze stupně
biopsychických popudů, nutkání a podmíněností spolu s psychomentálními tužbami,
reakcemi a komplexy na všeobsažný, duchovně-mentální stupeň bytí je v
esoterické tradici znám jako „Stezka“. Ti, kdo jsou obeznámeni s kvantovou
teorií a jejím modelem světla jako proudu diskrétních částic (fotonů) a zároveň
jednotné vlny, si mohou tuto repolarizaci představit jako přesun bytosti od
zakoušení bytí na způsob oddělené částice mezi jinými očividně oddělenými
částicemi ke stavu vlny, kvantovému stavu mnohosti v jednotě.

Před více než stoletím napsala H. P. Blavatská v Hlasu
Ticha: „Může existovat blaženost, když musí všechny životy trpět? Můžeš být
spasen, zatímco slyšíš celý svět naříkat?“ To je otázka, kterou si musí klást
každá individualita a každá skupina. Musíme si uvědomit, že dokud je jediná
lidská bytost hladová, deprivovaná, bez domova, je hladové, deprivované a bez
domova celé lidstvo; že když individualita či skupina někoho vykořisťuje,
vykořisťuje lidstvo jako takové, lidstvo, v němž jsou vykořisťovatel a
vykořisťovaný neoddělitelně a navždy spojeni. Skutečná řešení dnešních
problémů, ať už se nás týkají jako individualit, nebo jako lidstva vůbec,
nejsou k nalezení ani v požitkářské populární psychologii a psychoterapii, ani
v nekonečných debatách, ani v politikaření, aktivismu, legislativě či snaze
prosadit reformy silou. Skutečné problémy, kterým dnes máme čelit, pravé
příčiny, nikoli jen jejich účinky, dost možná žádná řešení nemají, protože je
není třeba vyřešit, nýbrž překročit prostřednictvím vývoje nové kvality bytí,
prostřednictvím nového smyslu pro identitu a skrze „proměnu mysli“, kterou lze
uskutečnit jen pomocí nového, obsažnějšího referenčního rámce.

To je semenná zvěst, kterou zasela Blavatská a další za
neptunsko-plutonské konjunkce v letech 1891-92. Semenná zvěst je nyní v první
fázi svého objektivního růstu. Na tomto pozadí v následujícím pojednáme to, co
je z dnešního hlediska v popředí spolu s diskusí komplexní astrologické situace
konce 20. a začátku 21. století.

 

[1] V současnosti dostupná, stejně jako řada dalších
významných Rudhyarových prací, na webu www.khaldea.com; pozn. překl.

[2] Těsná konjunkce Urana, Neptuna a Pluta je situace, kdy
se Uran s Neptunem dostávají do konjunkce s Plutem v relativně těsném sledu.
Není známo, a je to dosti nepravděpodobné, že by tyto tři planety někdy
utvořily zcela přesnou trojkonjunkci. Avšak v průběhu let 577-575 před Kristem
byly tyto planety zájemně dosti blízko, většinou v rozmezí dvou až tří stupňů
zodiaku, kolem 10° Býka.

Transsaturnské planety byly objeveny poměrně nedávno, proto
je ještě mnoho neznámého ohledně struktury nesmírného cyklu Urana, Neptuna a
Pluta. Jak by to také mohlo být jinak, když byl Pluto, jehož cyklus trvá 246
let, byl objeven teprve před 65 lety? Podle současné astronomie se zdá, že
tento nesmírný cyklus tří transsaturnských platet trvá asi 33000 let. Těsné
trojkonjunkce se navíc podle všeho objevují v proměnlivých sériích po dvou a
třech, které jsou následovány sériemi sedmi neptunsko-plutonských konjunkcí, o
kterých pojednáváme ve druhé části této práce. Z tohoto hlediska se zdá, že
nesmírně dlouhý cyklus Urana, Neptuna a Pluta vykazuje jak sedmičkový, tak
desítkový charakter.

I astrologickému symbolismu tří transsaturnid se zdá být
přiměřené, že strukutura jejich cyklu je neobvyklá a obtížně pochopitelná.

Esoterické tradice nicméně ctí syntézu sedmičkového a
desítkového schématu a není překvapivé, že se s takovou syntézou setkáváme v
souvislosti s cyklem transsaturnské triády. Desítkové schéma bylo vždy
pokládáno za nejesoteričtější a nejtajnější, sedmičkové bývá považováno za
exoteričtější. Desítkové schéma se skládá z horní triády a dolní sedmice,
přičemž první z nich je božská a druhá existenční. V Esoterických instrukcích
Blavatská tvrdí: „Primordiální trojúhelník… se odráží v Božském Člověku, vyšším
než nižší sedma.“

Lidé vědecky orientovaní by mohli věřit, že je možné cyklus
popsat a vypočítat pozice Urana, Neptuna a Pluta ve velmi vzdálané minulosti a
budoucnosti. Takové výpočty jsou však pouhými projekcemi našeho současného
poznání, jde jen o extrapolace. Dráhy Neptuna a Pluta ovlivňují galaktické síly
galaxie a vstup velké, neznámé komety do sluneční soustavy by mohl tyto dráhy
významně ovlivnit. Navíc se algoritmy jejich drah stále zjemňují a zpřesňují; a
přesný čas a trvání průniku Pluta do oběžné dráhy Neptuna se revidoval a
zpřesňoval dokonce během trvání fenoménu.   

[3] Slovo „árijský“, které Blavatská a její učitelé užívali
jako označení současné fáze evoluci lidstva, je nešťastnou obětí nacismu; mnozí
dnes toto slovo bezmyšlenkovitě spojují s rasismem. Slovo je velmi staré,
pochází ze sanskrtu a značí důstojnost, hodnotu a svatost. Starobylý sanskrtský
termín pro Indii je Ariavarta; perským ekvivalentem pro „árijský“ je iránský.
Slovo samo nemá vlastně mnoho co do činění s tím, čemu dnes obvykle říkáme
árijská rasa ve smyslu lidského typu (podle teosofie H. P. Blavatské je árijská
rasa „pátým typem“ lidstva), pro který je charakteristické určité ustrojení
mysli. Vývoj tohoto typu mentality dosáhl svého vrcholu v konkretizující,
analytické, kvantitativní euroamerické mysli – pátém podtypu základního pátého
typu lidství. Bezmála celý svět je v současnosti „poárijštěn“.

Blavatská pokládala za velmi důležitou tradici, podle níž v
současnosti začíná šestý podtyp převažovat nad pátým. Lidstvo tím je
obohacováno o soucit a mysl celostnosti. Šestý podtyp, semeno šestého
základního typu se nakonec od pátého oddělí, vzklíčí a utvoří kořen nového typu
lidství. A jak se šestý podtyp pátého typu odděluje od pátého základního typu,
začíná se rozvíjet podle cyklického rytmu sobě vlastního. Začíná novou
satjajugu (věk Pravdy, první věk nové mahajugy), zatímco pátý typ pokračuje
hlouběji do svého temného cyklu.

Nový, šestý podtyp se nebude skládat z členů některé
partikulární kultury, národa, třídy, vyznání, pohlaví či rasy, ale bude se
skládat (což se už nyní děje) z jedinců, pocházejících z rozličných národů a
ras. Ti budou přivedeni k jednotě a naleznou svou identitu nikoli na základě
regionálních, kulturních, náboženských, politických či rasových charakteristik,
nýbrž na základě schopnosti rezonovat s duchovně-mentálními kvalitami šestého
základního typu lidství.