τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Novelu Rania napsal tehdy pětatřicetiletý Rudhyar r. 1930. O jejím vzniku a dalších osudech v předmluvě píše: „Raniu jsem napsal v zimě roku 1930 v Chicagu poté, co jsem opustil Kalifornii, kde jsem strávil předchozích deset let – většinou jsem býval v Hollywoodu, příležitostně i v přímořském Karmelu, kde jsem přednášel a měl oddané přátele. Rania je příběhem silné, neobyčejné ženy, jejíž život je naplněn extrémy světla a temnoty, krásy a tragičnosti. Tuto práci jsem koncipoval jako jakousi symfonii, zahrnující tři pohyby.

Zdůraznil jsem poetickou a hudební formu pomocí délky jednotlivých kapitol, resp. slok: na začátku jsou kapitolky krátké, posléze, když děj zvolní a uklidní se, se prodlužují. Ve druhé části symfonického vyprávění se děj zpomaluje, formální užití krátkých kapitol už není zapotřebí. Znovu se objevuje až ve třetí části, která končí vzpomínkou na počáteční heroické téma oběti semene.

Děj Ranii je zhuštěný, leckdy dramatický, přeskakuje z jednoho vrcholu na druhý – v současnosti by se asi hovořilo o ,vrcholných zážitcích‘. Postavy se objevují na pozadí společenských a přírodních scenérií, jež jsou načrtnuty zhruba, z hlediska svých bytostných rysů. Mnozí přátelé a spisovatelé – např. Will Levington Comfort – byli rukopisem nadšeni, ale nakladatelé, kteří jej četli, měli dojem, že tato práce příliš předběhla svou dobu, takže nemá šanci zaujmout větší množství čtenářů – a nic jiného je nezajímalo. Rozhodl jsem se počkat na vhodnější čas.V posledním roce někteří mí mladí přátelé začali trvat na tom, že by Rania měla být vydána, a jeden z nich, Jim Shere, ji přečetl rozdělenou na šestnáct částí v berkeleyské rozhlasové stanici KPFA Pacifica. Vysílání se setkalo s velmi vřelými ohlasy. Unity Press pak učinil nabídku na publikaci a zdá se, že nadešel čas, kdy Rania zasáhne srdce veřejnosti.“

Můj překlad této pozoruhodné knihy by měl zanedlouho vyjít péčí nakladatelství Malvern.

 

ukázka

 

Ležela v posteli a byla vzhůru; zvuky odcházejících hostí, zavíraných dveří, celá ta obvyklá předehra lidského spočinutí – toho všeho se zmocnilo ticho a zůstávalo jen těžké rytmické dýchání onoho mlčení, moře. Myšlenky v její mysli začaly stoupat a klesat jako vlny, zmatené vynořujícími se skalami, narušujícími klidný proud vod, vedený Lunou. Masiv ukazující k nebi stál pevně, poltil vlny myšlenek; vypadal jako maják, ukazující cestu – jakou ale?
 
Její duše věděla, že tím majákem je Boris. Vynořil se ze zachmuřené hlubiny osudu a střetl se s lodí, jež ztratila přístav a nechala se unášet ke své Polárce, jež je tak vysoko, že neukazuje žádný kurz, jen vertikální, nezemskou nezměrnost. Objevil se, skála nesoucí plamen, jehož zář je určena Zemi. Paprsek světla však dosud nepronikl temnotu jistotou cíle, alespoň však ukázal na pozadí bezmezné rozlohy života stezku. Stezka exulanta přitahuje ke svému vedení. Povolává bytost k jejímu pravděpodobnému konci, k vnadidlu završení, jenž by dalo stezce smysl. Nebo je snad smysl a ospravedlnění stezka sama?
 
Stezka vtahuje, má moc. Cítila, jak se molekuly její duše třesou, podobny železným pilinám ovládaným magnetem; chvějí se, vzdorují, narážejí do sebe navzájem v náhlém tragickém vzrušení; zmateně se odtrhávají od svého obvyklého, přirozeného stavu; koktavě se snaží ze sebe vypravit zmatené otázky; zvedají se, míří vzhůru – tragické, nezavršené konce. A chvění polevuje – z našeho hlediska rychle, ale jak dlouho to trvá z pohledu atomů stižených závratí! Ukázal se jí směr. Kovový prach na sebe vzal podobu, smysl. Vypráví příběh kosmické energie, která skrze něj vyzařuje, jej uspořádává a dává každé částečce význam.
 
Rania cítila, jak dostává pokyn k nalezení nového smyslu, snad k tomu smyslu, jenž byl květem, k němuž bolestně, tvrdohlavě a bez jejího volního snažení rostl stonek dosavadního života. Bolí to. Něco v ní plakalo, cosi v ní bylo trháno na kusy; a nějaký drahý, sladký hlas oplakával naplnění, věděl však, že je nevyhnutelné. Ten hlas jen chtěl být ještě chvíli slyšet, ještě chvíli zpívat svou píseň lásky, své krásné pozemské tóny, z nichž se vytratila hořkost a naplnilo je porozumění, avšak prýštily ze zlomeného srdce – nešťastně se třepotající křídla bolesti.
Pozdě v noci usnula. Byla však stále při vědomí a cítila hrozbu. Znovu se objevily tvary a světla, o nichž se jí častokrát zdávalo v mládí; teď však nebyly mimo ni, ale uvnitř. Ona sama byla tvary a světly, zpěněnými neviditelnou, avšak citelnou přítomností v jakémsi tajuplném alchymickém procesu. Byla jimi, avšak ne zcela. Jejím niterným bytím pronikal podivný pocit duality. Už nebyla okem, ale spíše nezměrným uchem, jež rozeznívaly zvukové tvary, rozechvívající jeho napjaté struny. Zvuky přicházely zvenčí, avšak zároveň jimi byla ona sama. Mluvila, zároveň však naslouchala.
 
Říkala sama sobě slova, jimž dosud nebyla s to porozumět.
Pak se něco stalo, jako by se dokonalo jakési úděsné konečné rozhodnutí, jako by dospělo k neodvolatelnosti. Něco v ní se zoufale roztřáslo. Jako by se otřásal celý svět jakousi vizí, v očekávání. Zároveň se objevila ohromná ohnivá masa, dole trojúhelníkového, nahoře krychlového tvaru, jež se spustila do její nejvnitřnější duše a nejvlastnějšího bytí. Sežehla ji. Zničila měkkou substanci duše, jako rozžhavené železo spaluje maso. Agónie byla hrozná, skoro nesnesitelná. Po její spící tváři stékaly slzy. Rania se vzbudila, roztřesená nekontrolovatelnými vzlyky. Kousla se do rtů a zadusila sténání polštářem. Bolest, mučivá bolest… Bolest zdánlivě bez příčiny, která týrala její duši.
 
Když se zase uklidnila, vynořila se nejasná vzpomínka na symbolické sny, jejichž smysl ji v jednu chvíli osvěcoval, pak se zase vytrácel a stávala se z toho holá fantazie. Jakási majestátní postava ji oděla bílým a zlatým pláštěm; byl velmi těžký. Málem ho nemohla unést; a když se už už hroutila, rozestoupily se stěny a spousta malých dětí na ni volala; vztahovaly k ní ruce, umíraly hlady… A vlci vyskakovali ze tmy a dávili je, lámali jim kosti. Pak se strhla veliká bouře na moři plném domů, stromů a polí. Pod mocným náporem kouře nebo mlhy se potápěl parník. Pospíchala, zachránila jednoho nebo dva lidi. Potom skok; vzdálená země skoro skrytá černou tmou… Vzdálený hlas volá… Zachytila jen jedno či dvě slova… „Oběť, dobrovolná oběť…“ Pak byla zase v pokoji. Chtěla si sundat bílý plášť, ale stal se z něj rubáš a přilnul k tělu. Kdosi se jej snažil strhnout. Uvnitř byl rudý její vlastní krví. Byla sama, nahá. Kolem míjeli lidé, zírali na ni, posmívali se a plivali na ni. Pak se její tělo změnilo, podobalo se pulzujícím trojúhelníkům, krychlím, válcům. Kola vířila, ohromné perlíky vykovávaly z masa tvar. Zvedl se mocný vítr s rozvířeným prachem. Prach se změnil v zem; přilnul k ní. Stala se kamenem podivně tvarované masy. Shůry se na ni lila malta. Viděla další kamenné masivy, podobné jí; byly spojené v jediné stavbě. Stály jako zeď. Ledové vichry se opíraly do jejich povrchu. Zeď se stáhla jako živoucí tkáň. Stala se malou buňkou v kůži jakési nesmírné bytosti. Chvílemi jí pronikala jedovatá, palčivá matérie, vycházející zevnitř, uvolňovala se skrze ni. Uvnitř cítila životy, jež snily o nádherných činech, dychtivé mladé mysli – hrající si a milující… šťastné.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *