τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Genesis

 
 

Na počátku je kroužící hejno dravých stromů.

Hluboké víření tříštěných krystalů

V půlnočním bubnu

Rozlamujícím čas.

Kolik kotlů má peklo

Nad hlavou vzkříšeného

Kolik řetězů nebeské karyatidy

Podpírající hravý hnát kostěného dítěte tanečníka

Kolik je cest zaklínajících jazyky rozcestí

Čirost písně

Tolik je semen činů pálených v ohni světa:

Barevný dým dalšího výdechu.

V čelistech září bludičky jmen

Slunce trýznivých snů trojjediné opice

Zatímco pod klenbou z olověných dlát posázenou uhlím

Kroutí se svlek kůra smrtihlav

Plane a blýská se v poryvech ječícího světla

Pod kladivy výhně zděšených významů

A dole úplně dole jímka na hrůzu

Zdrcující odraz zrcadla přitlučeného k tváři řvoucího šaška.


 

Exodus

 

Hoří hlas. Syčí z trní.

Je třeba jít

Je třeba jít

Po kočičích hlavách dětských lebek

Přes sypká pekla rozžhavených zrad

Přes vody žhoucí krví odpadlíků

Přes břevna s hřeby a výkřiky do tmy

Je třeba jít, jít přes trosky měst

Přes hromady mrtvol bezbožníků

jít časem jak bys šlapal v lisu na víno těla národů

které jsem si já, já nejvyšší ze všech

PROSTĚ NEVYBRAL (vidím, že se nadechuješ: NEPTEJ SE)

Je třeba jít, jít přes hory,

kde se spoutaní synové ptají po beráncích

jít přes cizí země, kde nutno pásti krom ovcí i ženy

jít tratolištěm zrad a kalištěm hanby, jít dál

až do ukradené vlasti

která oplývá potem a dřinou

dál, dál, do vlasti zášti a nenávisti, do země

znesvářených sousedů, hadů, štírů a vran

do země pustošené vojsky, jež sesílám (NEPTEJ SE)

do země vyprahlé, čekající, a v ní vyprahle čekat

čekat, čekat, stovky a tisíce let čekat na zázrak,

čekat až přijdu, až konečně přijdu (NEPTEJ SE)

a kdovíproč udělám konec všemu, co jsem způsobil.



Rozbřesk pozemské tmy. De Christo.

 

Poprvé. Zase chytíš v křeči zášti cizí tělo, bratříčku,

úplně jako předtím zase já.

Někdy je čas tak strmý, že bys jej mohl obřezat kamenným nožem,

A prostor jen zeje podoben rybímu oku,

Mandorle nebeské propasti.

Země otevírá chřtán, aby polkla krev. Ale hlavně:

Nikdo se nedívá, nikdo se neptá.

Bude se mezi žebry konat tanec smrti, anebo

výstup na horu k celopalu?

Bude se v hrsti kostí svíjet kořist,

anebo mezi bělostnými perutěmi spočívat trůn?

Chytíš podruhé, za patu, jako bys dechem tříštil sklo

Krasohledem lůna zas propadneš peklu, sobě, bratříčku –

A než se znovu setkáme, bude to dlouhá cesta,

Cesta mizerným vtipem dějin až na stejné místo

Kde havrani křičí tmu a fortnou kruhu se plazí dovnitř dlouhá,

předlouhá tvář. Vítej doma.

Chytíš potřetí, jakoby ze zvyku, a jsme znovu na začátku:

Sestoupil do pekel! Třetího dne vstal z mrtvých!

Vyděšeně vykřikuješ, zajíkáš se a

přežehnáváš křížem. Nenech se vysmát.

To veslo si necháš, můj milý, a já se zas půjdu vynořit z moře.

Je blízko k vzdálenému, jen co bys safírem plným krve dohodil

a pak ještě přeskočil druhou tvář

stejně bezokou, bezzubou a vzteklou, jako je ta moje.

A znovu si oba říkáme,

Že jsme s touhle komedií hlavně nikdy neměli začínat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *