τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός
Opět s oblíbeným Válečem koulivým jsme zvažovali, že by se dal udělat nějaký Kenneth Grant, ale nakonec došlo k usnesení, že na takhle asfaltově černé věci nemáme valnou chuť, a dostal jsem na překlad povídky Lovecrafta/Derletha, co teď vyšly pod názvem Strážci z hlubin času. Jsou to texty, které – snad na základě Lovecraftových poznámek a korespondence – po smrti velkého HPL sepsal jeho kamarád a spolupracovník August Derleth. Povídky jsou to prostinké, nic složitého, většinou v nich někdo třeba zdědí nějakou usedlost, tam začne objevovat stopy po svých předcích, kteří provozovali rozličné čertoviny s různými obskurními „božstvy“, pak se začnou dít divné věci (třeba se v okolí začnou objevovat vychladlí ohlodaní sousedi apod.), a nakonec někdejší šťastný dědic spatří něco „nepředstavitelně hrůzně příšerného, děsivou obludnost snad z jiné dimenze, hanebnou hrůzu urážející vše lidské, hnusně zrůdnou (atd. atd.)… potvoru, no, znáte Lovecrafta, a Derleth je spisovatel kongeniální v dobrém i zlém. Samozřejmě jsem za dob svého bujarého černomagického dospívání měl ve zvyku s různými „prastarými“ magicky obcovat, nebo si to aspoň představovat, takže jsem měl při překládání různé flashbacky, často se mi zdály sny o obřích lidožravých chobotnicích a tak, ale to bylo náhodou docela fajn, je mi mezi těmihle potvorami tak nějak dobře u srdce a moc fandím lidem, kteří se těmihle divnými odnožemi magie – a literatury – ještě pořád baví. Zdá se mi to koneckonců furt lepší než charismatická obnova třeba, i když zase dlužno podotknout, že mezi charismatiky bývalo víc pěkných holek než mezi satanisty, což je velká škoda (na všech stranách, protože charismatikům by stejně měly být k ničemu, leda k pokušení, o které přece nestojí, a satanistům by se zas určitě hodily, ach jo, marnost nad marnost). Omluvte odbočku, případně i nemístné žertování.   Knížce udělala moc dobře redakční práce žijícího klasika české magické scény a thelémy zvlášť Martina Mrskoše. Snad už mi odpustil ty chyby, co po mně našel, a notorické odchylky od „lovecraftovkého kánonu“ (předtím jsem ani nevěděl, že něco takového existuje, ach jo). A mimochodem mě moc baví, že Lovecraft inspiroval opravdu široké spektrum podivínů – od Granta po Houellebecqa (ten mu věnoval rozsáhlý – a jak se dá čekat i skvělý – esej v době ještě před Rozšířením bitevního pole). Jinak mi HPL přijde trochu přeceňovaný, ale možná mu prostě jenom nerozumím. Ale u překládání těchhle povídek jsem se docela bavil, a doufám, že více i méně morbidní čtenáře potěší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *