τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Tak se mně včera podařilo konečně dotáhnout do konce ten místy trochu zapeklitý překlad knížky o Crowleym a jsem utahaný a rád. Mám samozřejmě trochu obavy, kolik hnid na tom zas kdo najde –Crowley byl všestranná osobnost a stýkal se s hodně zajímavými lidmi z nejrůznějších oborů lidské činnosti: v knížce nejsou výjimečné takové přechody, jako že se potká s významným přírodovědcem, pak se volně přenese na setkání s vysoce postaveným zednářem nebo šéfem nějakého magického řádu, cestou se staví v hospodě a dá si pár panáků s lidmi od filmu nebo literáty, aby nakonec skončil v nějakém vyhlášeném hampejzu s nějakou známou postavičkou tehdejší travesti-scény na klíně, s níž potom v noci provede sexuálně magickou operaci za jánevímco mezi rozdělanými obrazy.

Potíž s překladem zasvěcené knihy, která bere tuhle Crowleyho všestrannost vážně, spočívá v to, že nad některými kapitolami bych byl býval rád filmovým teoretikem, nad některými literárním historikem, nad některými – asi prvně v životě – kulturologem, nad některými třeba politologem (děj se odehrává na přelomu dvacátých a třicátých let v Berlíně a Crowley byl špión!), a nad některými jsem byl celkem rád, že jsem filosof/teolog interesovaný dějinami západního esoterismu, jenže jsem si zas rval vlasy, že jsem vždycky flákal dějiny svobodného zednářství, které je sice, jak jinak, strašně důležité, jenže mě nebaví. Inu, nejsem tým odborníků, ale jenom utahaný překladatel, který se snaží v tomhle podivném kosmu nějak přežít i s rodinou, a tak doufám, že se mi podařilo většinu chyb vychytat, nejasností v potu tváře dohledat, a že se nakonec knize dostane laskavého přijetí a pozorné četby. Obojí si totiž zaslouží.

 

Po odeslání příslušných souborů jsem se z dobříšské pustevny/pracovny zase přesouval do Prahy za rodinkou; byl jsem tak hotový, že se mi podařilo nechat doma složku s podklady pro práci naplánovanou na další dny, takže musím trochu improvizovat – bohužel mám furt ještě tolik restů, že si odpočinek, který mi tak usilovně ordinuje moje moudré nevědomí, ještě nedovolím, neb nemůžu. V Praze jsem v obci křesťanů shlédl tříkrálovou hru, v níž hrála roztomilý štěk moje drahá žena; nu, byla to tříkrálová hra poznamenaná duchem waldorfské pedagogiky v dobrém i zlém: úzkostlivě pečlivá, anachronická, mírně antisemitská a dost patetická, což mělo dohromady nejspíš nechtěný, ale tím víc osvěžující komický efekt. Jen mi připadá, že by osoby mužského pohlaví, pokud nejsou homosexuálové, asi neměly cvičit eurytmii. Nic proti eurytmii – naopak, holkám moc sluší! – a už vůbec nic proti homosexuálům (vždycky mi mimochodem bylo tak trochu líto, že nejsem aspoň trochu bisexuální, neb bych si mohl užívat krásné ženy i krásné muže, což by mohlo být docela fajn), ale ty neuvěřitelně ženské (či „gay“) pohyby jsou u dospělých chlapů jednoduše strašně srandovní, nemůžu si pomoct. Doufám, že jsem zase už někoho neurazil, pokud ano, rovnou se omlouvám.

 

Ještě bych rád, doufám, že zas na nějakou dobu naposled, připojil stručné vysvětlení, proč že se vlastně tu a tam obuju do některých podivných představ o „bohu“ – riskuje přitom neblahé důsledky všeho druhu, jichž si jsem vědom mnohem víc, než by se z povrchního čtení mých někdy snad nezdvořile působících textů mohlo zdát. Podařilo se mi to vlastně formulovat s mou drahou ve vaně, když jsme zrovna probírali její recenzi na Mystiku smrti od Dorothee Sölle, kterou zrovna dokončuje. Říkal jsem své mořské víle, zálibně hledě na její vnady vyčnívající z pěny, něco v tomto smyslu.

 

Netrpím přílišným zajetím v mytologii „nešťastného dětství“, ale je fakt, že jsem zažil rozvod rodičů, který mimochodem nebyl, jak už to bývá, nijak idylický. Tudíž znám z vlastní zkušenosti, jak se s rozvodem taky může vyrovnat (nebo spíš nevyrovnat) dítě. Jeden z rodičů náhle „není“ a nejde s tím nic dělat, něco základního najednou chybí, a dítě celkem logicky začne hledat chybu u sebe: nebyl jsem „špatný“, když jeden z rodičů odešel? Možná, že kdybych byl lepší (hezčí, chytřejší, poslušnější, šikovnější… atd.), nestalo by se to. Tudy se pak dá v pubertě dospět k nejrůznějším bolestivým psychickým a psychosomatickým neduhům, o kterých bych mohl taky vyprávět, ale nechce se mně. Jak to souvisí s křesťanstvím či náboženstvím, konkrétně monotheismem?

 

To je přece nasnadě. Když jsem přesvědčen o „existenci“ všemohoucího, vševědoucího, všudypřítomného a dobrotivého supersubjektu, dříve či později se dostanu do situace, kdy mi poteče do bot a pokusím se tento – prý milující – supersubjekt zdvořile požádat o pomoc. Mluvím o takových těch trochu snad směšných, ale věru dosti neveselých nocích, známých nám, zbožným duším, kdy jsme klečeli, prosili, zapřísahali, volali k nebesům atd., a to v situacích, které třeba opravdu nebyly kdovíco. A všichni víme, co se stalo: jistě, blbá situace nakonec (jako všechno) pominula, což jsme si s ohledem na hrozící existenciální vakuum či pusté zoufalství někdy vyložili jako „pomoc“, jenže ruku na srdce: žádná pomoc nepřišla, hlas z nebe se neozval, zázrak se nestal (nemocný se neuzdravil, blízký člověk klidně zemřel, láska nás opustila, od zkoušky nás vyhodili… anebo taky ne, ale zpravidla se vše jednoduše ubíralo, jako by o tom žádný všemocný „bůh“, který by pro nás měl zvláštní slabost, vůbec nevěděl). A i kdyby se snad v tom či onom případě stalo něco nečekaného, pořád ještě zůstává ošemetná otázka, „kde byl bůh, když…?“ a doplnit si toho můžete z osobní či širší historie všichni dost s dost. Nebo snad ne?

 

Je celkem nasnadě, co chci říct. Za těchto okolností si člověk skoro musí položit otázku: sakra, kde je chyba? Proč nepomáhá, když je všemohoucí a milující? Proč nepomáhá celé ty věky, co k němu trpící tvorové v rozličných, třeba i krajně strastných situacích volají? Nebo snad má nějakého důvody k tak podivnému jednání, ale proč alespoň není tak laskav a nesdělí nám je? Je-li všemocný, může. Je-li milující, měl by.

 

Pokud si chci udržet takovou představu, tj. všemocného milujícího a osobního boha, zbývá jediný rozumný důvod, proč se chová tak divně: všichni jsou hříšníci a nedostává se jim boží slávy, jak praví kanonizovaný apoštol. Ergo na ně má ten milující/všemocný supersubjekt pifku. A zbytek znáte. Člověk se rozhodne obývat vlastně nesnesitelný dětský pokojíček s všemohoucím bohem, kterého je třeba všelijak usmiřovat, a vlastní hříšností, za kterou je třeba se kát. Pan farář je tu od toho, aby všechny diskrepance takového obrazu světa pomohl okecat – věřte mi, studoval jsem na to, a kdybych měl chuť vás o téhle pohádce přesvědčit, pište si, že bych vás buďto přesvědčil, anebo aspoň zviklal. Výsledek je život v iluzi a přijetí role věčného provinilého, ne dost dobrého dítěte. Což je strastné a křiví to charakter. Pokud mi nevěříte, zkuste to, anebo zkuste nějakou dobu žít mezi lidmi, kteří v tom jedou. Uvidíte sami.

 

Problém je přitom jedině v náhledu. Stačí si uvědomit: pokud tenhle „bůh“ skutečně je milující, nejspíš není všemocný – protože to by pak všechno vypadalo trochu jinak. A pak mi do něj nic není, protože mu nemám jak pomoct, ale on mně taky ne. Anebo je všemohoucí, ale není milující. A pak mi do něj vlastně taky nic není, protože co s takovým podivným demiurgem, že.

 

Anebo je správně další varianta, totiž – že je to všechno prostě ještě nějak úplně jinak. Přistoupit na to znamená, myslím, vydat se na strastiplnou cestu k lidské i duchovní dospělosti – a taky k tomu, najít východisko z vlastních trablů (není to „kříž“, ani trest, ani mi s nimi nepomůže hypotetický supersubjekt) a být případně něco platný i druhým (kteří jsou na tom stejně).

 

Jenže najít v sobě, zvlášť pokud je člověk zbožná duše, odvahu rozejít se s představou osobního transcendentního pánaboha, který je milující, vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí, to není taková sranda; a navíc úvahy tohoto typu bývají pro člověka, který neprošel teologickým školením a postrádá proto potřebnou dávku metafyzické drzosti a otrlosti (což jsou ve všech ostatních případech vlastnosti krajně neblahé, které dělají z teologů taková hovada, jakých jsou plné církevní dějiny – a jak patrno, i internet), dost obtížné. Mám dojem, že teologové by měli být i od toho, aby sem tam pomohli potřebným druhým lidem pomyslet něco jako „císařpán je nahatý“. Takže říkám – nikterak nerozvážně a s vědomím, že to není jen tak – tenhle císařpán nahatý opravdu je, i všichni jemu podobní. Možná existují i věci trochu znepokojivé (stačí jen domyslet, co znamená žít na vlastní nebezpečí!), ale kosmický strašák se zvláštní slabostí pro kousky tkáně z mužského přirození a krev vlastního syna k nim nepatří. Na okraj podotýkám, že ve skutečnosti není znepokojivé zhola nic – jenže na to, aby to člověk viděl, musí být skutečný. A to je kumšt (neříkám, že ho ovládám), ale taky jiná pohádka.

 

Jak vidíte, koupat se se mnou není žádný med, neboť mě ve vaně napadají samé takovéhle třeskuté metafyzické morytáty a horrory, ale Báře se to kdovíproč líbí, když tedy nezapomenu čas od času připustit horkou vodu. Což je pro dnešek skoro všechno. Pomalu se blíží po letech první rudhyarovský seminář a postupně se začíná rodit už i nový web – už mám název, ale ten prozradím jindy. V noci se mi zdál roztomile pitomý sen o tom, jak hledám klobouk, a pointa snu spočívala samozřejmě v tom, že jsem ho měl na hlavě – což mi, jestli si dobře vzpomínám, připadalo trochu nejapné i v tom snu. Pak se mi zdálo, že mám pěkného velkého psa, snad dogu nebo pitbula, byl výborně vycvičený a ne už nejmladší; radostně jsme se procházeli místy, která působila, jako kdyby někdo provedl zdařilou syntézu toho nejlepšího z Hradčan a Petřína; bylo jaro a procházka byla fajn. Nevlídné počasí v tom světě, který se mi zdává po probuzení, mi náladu nezkazilo a doufám, že neroztaje sníh, protože bych chtěl jít příští víkend konečně zas jednou sáňkovat – což je jedna z těch zábav, které se nám s Bárou možná líbí víc než Marince. Infantilní regres je super – ostatně schopnost regresu prý svědčí o duševním zdraví, jak jsem kdesi četl. V tom případě jsme s manželkou jak řípy, a vám přeju, abyste taky byli. A pěkné zimní dny!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *