τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Tak jsem ještě v posledních dnech letoška dostal chřipku, jako prý skoro každý touhle dobou. Bylo by celkem fajn moci se vyležet, ale zas tak zajištění s rodinou nejsme, abych mohl odpočívat. Takže sedím celé dny u počítače, kašlu, smrkám a piju čaj. Neklesám na mysli, nepomohlo by to.

 

Pořád ještě dodělávám toho Crowleyho – ještě jednou to po sobě přečtu, dodělám poznámky a skončím. V té knížce je spousta celkem roztomilých detailů – Crowley třeba do Berlína přijel na Velký pátek (a bylo by divné, kdyby si toho nevšiml); a je pravda, že celý ten berlínský pobyt skutečně mohl chápat jako jedny dlouhé pašije. Co se mu tam tehdy mohlo podělat, to se mu spolehlivě podělalo, a nic z toho enormního úsilí, které tam dobré dva roky vyvíjel, vlastně nevzešlo: ztracený čas. Taky ke konci pobytu otevřel jeden svůj zvláštní dopis Pessoovi obrázkem velkého svatoondřejského kříže, který měl možná znamenat právě tohle – tedy že si připadá „ukřižovaný“.

 

Kdo zná Crowleyho tarot a Knihu Thothovu, možná si vzpomene na výklad a podobu arkána Viselec. To si Crowley dovolí netradičně (a na základě Liber Al) přiřadit písmenu Mem, a protože je pro něj Viselec hieroglyfem předcházejícího eónu Ryb, tedy eónu „Osirida“, ukřižovaného boha, pokládá ho v „novoeónském“ kontextu za jakousi obdobu slepého střeva. Idea oběti, ukřižování, je v podstatě zbytečné reziduum mrtvé minulosti.

 

Na druhou stranu nelze přehlédnout, že jeho život byl v jistém smyslu jednou dlouhou kalvárií – neúspěch stíhal neúspěch, v tom nebylo to berlínské období žádnou výjimkou. Že bral všechny svoje karamboly s humorem a statečně, to je pravda – v tomto ohledu byl většinou opravdu obdivuhodný – nicméně na jeho dávku karambolů to chtělo opravdu koňskou dávku smyslu pro humor. A i jemu někdy docházely síly.

 

Jako by i pro něj platilo, že právě toho odříkaného, „viseleckého“ chleba dostal největší krajíc.

 

Trochu mi to připomíná Ladislava Klímu, který samozřejmě taky patřil k velkým odpůrcům křesťanství (tj. byl jedním z mála, kdo ve své době ještě brali křesťanství vážně – úplně stejně jako Crowley); jeho božství bylo v raných spisech jednoznačně „propastí světla“ zjasněnou Vše-hrou – ale jak stárnul a byl znovu a znovu konfrontován s tím, kolik ponižující otročiny musí tohle „hravé“ božství i v něm podstupovat, začal se mu do jeho filosofie vkrádat motiv absolutní svobody jako absolutního zotročení – a kupodivu se v pozdních romanetech objevují, znovu a znovu, i „vykupitelské“ postavy, které sestupují na zem z nebeských výšin, aby zde – často za cenu vlastního enormního utrpení – povznesli ke svým výšinám druhé. Podobně by se dalo mluvit i o mnoha dalších „antikristech“ – toho kníratého syfilitika samozřejmě nevyjímaje.

 

Člověk se asi nerodí beztrestně na místě, kde se rodí, a tahle sada „křesťanských“ archetypů je určitě do značné míry naším údělem. Možná se to časem změní, ale ještě u velkých postav „nového věku“ to bylo dost zřetelné, a myslím, že to dosud cítíme v kostech všichni. Nebo jsou na tom už dnešní mladí „díky“ důslednému internetovému brainwashingu jinak? Když občas zachytím něco z hollywoodského kýče se všemi těmi „vykupitelskými“ superhrdiny, nemám dojem, že bychom se z toho vyhrabali tak snadno…

 

Osobně v této souvislosti pokládám za docela zásadní Jodorowského film Svatá hora (částečně na motivy Daumalovy Hory analogie). I tam se motiv ukřižování objevuje, ale objevuje se jaksi „před závorkou“ samotného příběhu. „Zloděj“ jako by tu (cyklicky, znovu a znovu, dokud mu to nedojde?) procházel „časovou smyčkou“ ukřižování/vzkříšení/zbožštění, dokud – dokud nezačne vlastní iniciace. Ta, zdá se mi, začíná až POTÉ, co se vymotá z toho grandiózního příběhu o trpícím spasiteli / spásném trpiteli. Ostatně na samém „vrcholu“ Posvátné hory se objevuje Gurdžijevův eneagram, což dost jednoznačně odkazuje k tomu, že samotný „výstup“ je v podstatě totožný s „prací“ ve smyslu čtvrté cesty; a kdo se téhle práce někdy dotknul, ví, že jedna z prvních věcí, které člověku na téhle cestě přestanou procházet, je právě srdceryvné odehrávání téhle spasitelské role a podobných fantazií…

 

Co jsem chtěl říct?

 

Tolik: původem jsme jako Evropané v jistém smyslu odsouzení k tomu, mít v sobě velmi živou křesťanskou symboliku. Není moc dobrý nápad se jí násilím zříkat – má se pak tendenci manifestovat urputně a sama od sebe v rámci vnějšího světa (když nedostala dost prostoru k odehrání ve vnitřním). Nicméně: tohle dění je dost možná jen věcí psychického metabolismu. Ta pravá sranda – a skutečná práce – začíná dost možná v mnoha případech teprve mimo tenhle mýtus. Nebo je to prostě jiná hra na jiném hřišti.

 

Nemyslím, že by z toho plynuly nějaké obecné závěry platné pro každého. Chci říct tolik, že v podstatě nepokládám za nic „povinného“ být a zůstávat „křesťanem“ – lidé, kteří se dušují, že nejde přijmout za své nic „exotického“ a je třeba se držet „domácího“ křesťanství, si zřejmě neuvědomují, že křesťanství je orientální vynález úplně stejně jako učení Buddhy nebo pro mě za mě Šankary, a kulturně i historicky je nám vlastně Ježíš i s apoštoly opravdu na hony vzdálený. Dojem, že křesťanství je „naše“, jenom vypovídá o tom, nakolik už se povedlo tu alteritu eliminovat – jen nevím, jestli je to z hlediska toho, co učil Ježíš (a ruku na srdce – co že to vlastně bylo?), opravdu dobře. A taky mi připadá dost zábavná představa, jak by se asi ten zajímavý rabín tvářil, kdyby se teď procházel po zemi (zvlášť kolem Vánoc!) a viděl, co všechno se mu připisuje a kdo všechno se na něj odvolává, ale to jen tak na okraj.

 

Zároveň ale upozorňuju, že křesťanská symbolika se člověka, který je třeba z různých důvodů na cestě „jinam“, může držet dost urputně (jak patrno) – a že je možná jednodušší vědomě projít „skrze“ ni, než se jí snažit utéct – a přitom si ji inscenovat bezděky.

 

Zároveň ale nabízím k úvaze, že vzdor jistým hypnotickým účinkům – nebo právě kvůli nim? – může být tahle symbolika spíš past než nejvyšší mystérium. Což, zdá se mi, naznačuje ten Jodorowsky.

 

A ještě drobnost cítím potřebu doplnit, a možná je to z celé pohádce to nejdůležitější. Možná nejpitomější na našem mnohoznačném duchovním dědictví je jeho dualismus – a k tomu patří i představa, že je tu nějaký jednoznačně „dobrý“ bůh (princip, třída, rasa…), a proti němu bojují nějaké jednoznačně „zlé“ síly. To pak vede velmi snadno k tomu, že se člověk ztotožní s tím „světlým“ principem, své odpůrce – skutečné či imaginární – začne chápat jako avatary čirého „zla“. Dokud takový člověk zůstává relativně bezmocný, jsou následky nepříjemné, ale v podstatě nicotné: stane se zpravidla trochu komickým karatelem nepravostí, kterému veřejně teče z nosu vytěsněný stín. No, ale v případě, že se takový nešťastník dostane k moci, věc začíná smrdět koncentrákem – protože avatarům „zla“ se neodpouští, ani se s nimi nevyjednává. Ty je potřeba anihilovat.

 

Navrhuju v rámci zachovávání duchovního zdraví spíš přijmout multiverzum jako v zásadě neutrální prostředí, v němž na relativní rovině působí mnoho bytostí, které vesměs chtějí být šťastné, jenže jejich strategie se mohou křížit a cíle lišit (temný věk lidstva může být zlatým věkem démonů, ráj jedlíků vepřového může být peklem pro prasata…); což se vyvažuje tím, že se (automaticky a průběžně) střídají role (spokojený jedlík vepřového se může třeba příště narodit jako prase a okusit vlastní medicíny). Relativně nejvýhodnější etickou strategií je zde volit v rámci možností nejmenší míru utrpení a největší míru štěstí pro všechny zúčastněné a co nejdůsledněji se vyhýbat zraňování cítících bytostí – nicméně není tomu tak, že by byl kdokoli, kdo volí jinou strategii, nutně „zlý“; jen si, chudák, ponese následky – stejně jako kdokoli jiný. Kupodivu se zdá, že odmítnutí ideje absolutního dobra a zla obvykle znamená relativně největší redukci zla relativního – což se mi zdá návodné. Ostatně – v tomhle myslím spočívá zdravé jádro crowleyovského „zákona thelémy“ („dělej si, co chceš“); a Crowley by měl z toho, že v jeho době revoluční zvěst je dneska něco tak normálního, že o tom není třeba ztrácet slovo, jistě radost.

 

No, jak patrno, vysloužilý bohoslovec si kolem Vánoc musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Ostatně Crowley… Moc se mně líbila jeho reakce, když si jeho pobočník a nepříliš ochotný mecenáš Germer postěžoval, že mu Crowley se svou tehdejší Šarlatovou ženou během návštěvy trochu zasvinili povlečení. Mistr Therion na to odpověděl něco ve smyslu „Račte odpustit, vážený pane, ale kunda zkrátka není vodotěsná.“

 

No jo, takového Crowleyho mám rád. Sváteční slovo by se mělo zakončit svátečně, takže vám do nového roku, který by mohl být a nejspíš i bude podobně radostný, šťastný, a taky stejně pitomý a plný nepříjemností jako kterýkoli jiný, přeju pevné nervy a pořádnou dávku crowleyovského nadhledu. A k tomu vám dopomáhej, kdo chce a může.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *