τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

„Stezka“ jako přechodový rituál

Věřím, že se Stezce v jejím pravém významu a nejkonstruktivnějším možným způsobem rozumí, když se považuje za dlouhý a obtížný přechodový rituál. V současné době populární pojetí řady čtyř či pěti „velkých Iniciací“, které se odvozuje jak z buddhistické, tak i zednářské tradice, odkazuje k rozhodujícím momentům tohoto rituálního procesu, během kterého se v individuu, kráčejícím po Stezce úplné a neodvolatelné transformace, postupně soustředí stupně síly a vědomí Plerómatu. Celý proces je rituálem, protože faktory, jimiž je strukturován, mají obecnou, či lépe planetární platnost; vztahují se k archetypu člověka a k tomu, co je genericky možné příslušníku druhu homo sapiens. Konkrétní podoba rituálu je nicméně zabarvena kulturou a náboženstvím individua, podstupujícího proces transformace. Podoba je rovněž ovlivněna odezvami, které lze očekávat od inidividua, jehož podvědomé motivace byly od narození (či ještě dříve) podmiňovány určitým souborem raných rodinných vzorců chování a náboženských přesvědčení, které je nezbytné, avšak nesmírně obtížné překonat.


Stezka radikální transformace zahrnuje vertikální vztah mezi centry vědomí a aktivity na dvou stupních, mezi osobou kráčející po Stezce a jednou (či více) Plerómatickými bytostmi. Duchovní moc planetárního stupně se soustředí v „Mistrovi“ (Plerómatické bytosti) za účelem jeho asistence „učedníkovi“, nakolik je taková asistence možná a bezpečná. Může se ustavit více či méně určitý způsob komunikace, obvykle zahrnující modlitbu a meditaci na stupni osobním a konkrétní či symbolickou, přímou či nepřímou odpověď ze stupně Plerómatu. Tendence lidské bytosti personalizovat tento vztah i jeho duchovní pól je ve většině případů nevyhnutelná a v jistém smyslu ospravedlnitelná; může však u učedníka zapříčinit desinterpretaci a vnucování příliš konkrétní a doslovné podoby produktům tohoto vztahu; ty se pak zdají osobní jen z toho důvodu, že je interpretuje učedník žijící až příliš osobním způsobem.


Mnoho záleží na přesném stupni, na kterém je s to individuální centrum učedníkovy bytosti normálně, případně za abnormálních tlaků, působit – tedy na jeho kvalitě vůle, čistotě motivace a schopnosti mysli pojmout rituální proces transformace. Odolnost a síla těla jsou rovněž důležité, protože uvolnění duchovní síly může snadno otřást slabým či nepřipraveným organismem. Na stupni kolektivního psychismu učedníkovy kultury, zodpovědném za strukturu jeho mysli, může rovněž dojít k vybuzení sil, připravených odporovat každému z osobního rozhodnutí plynoucímu a efektivnímu vzestupu k Plerómatu – všelidskému duchovnímu společenství. Takový odpor bývá dramatizován v „okultních“ románech a určitě může být mocným činitelem, který bude omezovat individuum v tom, čeho může dosáhnout na Stezce v průběhu současného života.


Tato omezení by však měla být pokládána za manifestace individuální karmy, tedy za dědictví minulých cyklů existence, ať už nedávných či prastarých, obdržené při početí. Kromě karmy osobní je ve hře rovněž karma kolektivní, rasová a sociokulturní, protože oba póly lidské existence, kolektivní i individuální, se nevyhnutelně aktivují každou vědomou snahou o radikální transformaci fundamentální přirozenosti lidstva, a to na kterémkoli stupni planetární evoluce. Stejně jako stupeň evoluce lidstva ovlivňuje možnosti otevřené kterémukoli individuu, i úspěch (či nezdar) kteréhokoli individua při vědomém vstupu na Stezku do jisté míry ovlivňuje celý evoluční proces na Zemi.


Situaci lze porozumět jasněji, když uvedeme Stezku coby proces transformace do vztahu k velkému cyklu, který byl načrtnut v první části této knihy. Možnost začít takový proces může nastat jen v určitém stadiu evoluční křivky, a začít lze jen individuálně, vědomě, odhodlaně a relativně nezávisle, z vlastní iniciativy. Začátek se nutně nachází někde za středním bodem mezi symbolickým Polednem a Soumrakem, protože tento střední bod symbolizuje definitivní počátek procesu individualizace. V případě, že je zcela úspěšný, vede tento proces k stadiu Osvíceného člověka, k Bráně Ticha, v níž jsou principy Jednoty a Rozmanitosti stejně silné a lidské vědomí je osvíceno světlem, silou a přítomností tvůrčího Boha (symbolického Úsvitu či „prvopočátku“ toho kterého kosmického cyklu). Přesně řečeno je „lidská“ fáze završena v Osvíceném Člověku; to, co lidské bytosti zakoušejí jako objektivní existenci, se proměňuje ve stále subjektivnější stav „insistence“, který vede k stadiu Božství, v němž princip Jednoty v tom kterém kosmickém cyklu dosahuje své maximální hodnoty.


Co se obvykle vcelku nepřesně nazývá „reinkarnací“, je, jak jsme pojednali výše, vlastně vývoj vztahu mezi jednotlivou duchovní Kvalitou (jedním z miliard Písmen tvůrčího Slova na počátku, Logu) a řadou postupně na Zemi narozených lidských bytostí, které se s touto Kvalitou, usilující o nalezení dokonalého nástroje k vyjádření v lidské podobě, a tedy o završení božského Sňatku, postupně lépe a lépe slaďují a jsou schopny stále lepší odezvy. Proces radikální transformace zvaný Stezka začíná, když si jedna z osob v této řadě sama od sebe a jako individualita uvědomí své spojení s duchovní Kvalitou – ať už jeho či její náboženství, filosofie a kultura tuto Kvalitu pojmenovává a vysvětluje její existenci jakkoli – a zcela přijme sjednocení s ní jako bytostný, ideální cíl.

Jednotlivá osoba možná nedosáhne mnoho, ale úsilí zaměřené směrem k tomuto ideálu není ztraceno; posiluje jemné propojení mezi duchovní Kvalitou a každou další osobou v řadě. Každý pozitivní a úspěšný krok se počítá; každý okamžik zásadní slabosti, nerozhodnosti nebo zhroucení zdržuje pokrok na Stezce. Pokrok může být zdržen natolik, že planetární cyklus lidstva skončí ještě před svrchovaným momentem sjednocení; v tom případě bude muset proces začít znovu v dalším velkém cyklu, a to pravděpodobně zhruba v témže bodě, kde předtím došlo k rozhodujícímu zdržení. Z hlediska Celostnosti se kromě možnosti toho kterého jednotlivce zakusit Celostnost v tom kterém cyklu nikdy nic nemůže ztratit.


Zamyslíme-li se nad důvody formace nového univerza, je to právě ztráta takové možnosti, která vytváří nový čas. Před mnoha lety jsem napsal: „Čas je Božím soucitem s chaosem.“ Polarizace Boha a chaosu (nebo Jednoty a Rozmanitosti, což je na rovině abstraktních principů totéž) předpokládá jak čas, tak popření absolutního dualismu už tím, že o tom lze uvažovat; protože ten, kdo uvažuje, zjevně není Bůh ani chaos, nýbrž část pohybu vztaženosti těchto dvou protikladů. Tento dynamický proces vztahování je Pohyb Celostnosti.


Každý celek v univerzu, ať už je to atom, galaxie nebo lidská bytost, je fází tohoto pohybu. Když lidská bytost vykročí na Stezku, pohyb se zrychluje. Bere na sebe podobu rituálu, protože každý pohyb, každý čin se stává symbolickým. Stává se mýtem, který musí každá osoba na Stezce prožít. Je to chůze, řada pádů a zotavení. Každé individuum musí po Stezce kráčet samo, ale jeho cesta má vliv i na jeho kulturu, neboť ta zformovala jeho mysl. Stezka individua se týká i Plerómatu, protože budoucnost obsahuje minulost, z níž se Pleróma vynořilo skrze dynamické, avšak pokaždé nebezpečné fáze přítomnosti. Každý, kdo vykonává pohyb po této cestě, na sebe musí vzít břemeno času a příčinnosti, musí zakoušet, jak se budoucnost rodí z lůna minulosti skrze individualizovaná nyní. Individualizace času – smyslu, který osoba dává řadám událostí od chvíle, kdy vstoupila na Stezku transformace základních referenčních rámců, k nimž mají tyto události být vztahovány – je vpravdě neúprosná nutnost. Tak se to přinejmenším musí jevit poutníkovi na Stezce.

Když se však bytost přiblíží k vrcholnému momentu Osvícení, možná se i tohle ukáže jako iluze, utvářená nevyrovnaným vztahem mezi Jednotou a Rozmanitostí, mezi „já“ a univerzem. Nezjevuje se snad Celostnost, když je dosaženo Brány Ticha a protikladné polarity bytí jsou na okamžik dokonale vyváženy, jako věčně dokonalá a celistvá? A je to jen „na okamžik“? Trvají proměny a přechodové rituály od omezenějších stupňů k úrovním obsažnějším bez konce? Není samo kontinuum proměn poslední iluzí? Anebo dochází k svrchovanému uskutečnění jen tehdy, když bytost zcela bezvýhradně přijme, že Pohyb je ustavičný, že Celostnost je pohybem přílivu a odlivu bytí a že pokoje a naplnění může dosáhnout jen vědomí, které se ztotožnilo s tímto pohybem, ať už na sebe jeho body zvratu a proměny polarity berou jakoukoli podobu? Pro takové vědomí totiž každý pohyb zpívá v extázi změny a ustavičné obnovy.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *