τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Tohle je text příspěvku předneseného před časem na jedné konferenci na HTF UK. Dnes bych k němu dodal jen tolik, že „planetární tradici“ po mém soudu není (jak se podle všeho domníval Rudhyar) zapotřebí syntetizovat z dílčích tradic – spíše je snad na místě konstatování, že v některých dílčích tradicích integrální a vskutku univerzální „Tradice“ (pokud ji neztotožňujeme s konečnými formami, ale chápeme jako jistý stav, předávaný v prostoru jednotlivých konečných tradic z mistra na žáky) cele přítomná, aniž by to znamenalo její omezení. K věci „semenných lidí“ bych ještě poznamenal, že pro normálního člověka je výrazně významnějším úkolem být hlínou než se snažit za každou cenu stát „semenem“.

Což nejsou zanedbatelné detaily. Jinak snad text po zvážení výše zmíněného nemusí být příliš zavádějící. Aspoň doufám.

 

 

Rudhyarovo myšlení a tradice západního esoterismu

 

Mám za to, že stav současné společnosti bohatě dosvědčuje nutnost pracovat na obnově, anebo chcete-li vytvoření integrálního, celostného vědění, které by překonávalo fragmentaci a nabízelo jednotlivým oborům lidského konání, ať už teoretického, anebo praktického, všeobsáhlý rámec, zahrnující nejen utilitární a pragmatické aspekty jednotlivých oborů, ale také etiku, spiritualitu a kosmologii. Hermetismus můžeme pokládat právě za takový typ vědění, anebo v něm alespoň můžeme spatřovat jeho zárodek či pozůstatek. Tradiční nauky můžeme podle mého názoru chápat jako cestu k dosažení celostného porozumění, zahrnujícího celek lidského i kosmického života a nabízejícího jednotlivci smysluplné začlenění do kosmu prostřednictvím iniciace. Můj příspěvek je věnován jednomu z významných představitelů tradičního myšlení minulého století, Dane Rudhyarovi.


Rudhyar, původním jménem Daniel Chennevière, se narodil roku 1895 v Paříži. Zhruba v jednadvaceti letech přesídlil do Spojených států, kde přijal jméno Rudhyar, odkazující na boha Rudru. Celoživotně se věnoval především hudební kompozici, ale rovněž psal poesii, prózu, maloval, zabýval se hudební a společenskou teorií, náboženstvím a esoterismem; proslul jako astrolog, zakladatelská postava humanistické a posléze i transpersonální astrologie; v Čechách na jeho pojetí astrologie navazuje především Pavel Turnovský a jeho škola. V neposlední řadě byl Rudhyar svérázný filosof; na svém systému filosofie operativní celostnosti pracoval celý život, až konečně dospěl po několika předběžných formulacích k jeho završení ve své hlavní filosofické práci Rytmus Celostnosti.[1]

Ze západního esoterismu se Rudhyar inspiroval vedle astrologie (pokud ji chápeme jako esoterní disciplínu) především teosofií, podle všeho mu však byl bližší taoismus a východní tradice vůbec, jakkoli je podle všeho recipoval zprostředkovaně. Jeho myšlení je však programově univerzalistické a syntetické. Snaží se dospět k nejvyšším principům a z této perspektivy pak nahlížet hlubokou jednotu všech autentických duchovních tradic. Bylo by možné najít řadu styčných bodů Rudhyarova myšlení s hermetickou filosofií, z nichž zde vyberu tři po mém soudu zásadní – konkrétně jde o celostné pojímání skutečnosti, hierarchický obraz světa a význam iniciace. Jak tyto motivy Rudhyar reinterpretuje s ohledem na možnost jejich přijetí myslí současného západního člověka, se pokusím naznačit poté, co v krátkosti nastíním základní rysy jeho filosofického rozvrhu.


Rudhyar vychází z toho, že se objevuje potřeba nového, celostného paradigmatu a referenčního rámce, který by byl s to pojmout celou lidskou zkušenost ve všech jejích aspektech. Východiskem je pro něj zkušenost změny, která je nicméně cyklická: v ustavičném plynutí a pomíjení můžeme rozpoznat rytmické a cyklické opakování; to tvoří základní charakteristiku skutečnosti. Aby ozřejmil základní momenty a typický průběh kteréhokoli cyklu, zavádí Rudhyar komplementární principy Jednoty a Rozmanitosti, resp. subjektivity a objektivity nebo symbolického „Dne“ a „Noci“, které jsou na sebe navzájem nepřevoditelné a jejichž ustavičná cyklická interakce, tzv. Celostnost, je z hlediska epistemologického apriorním předpokladem, z hlediska ontologického pak samotnou arché vší skutečnosti. V podstatě se jedná o velmi tradiční obraz cyklu involuce a evoluce, vycházení rozmanitosti z jednoty a návratu rozmanitosti k jednotě. Rudhyar klade velký důraz na dynamický aspekt tohoto dění a zásadní nepřevoditelnost jednoho z komplementárních principů na druhý. Ve své hlavní práci líčí dvojí obraz takového rytmického pohybu Celostnosti – kosmologický a antropologický. Zde se budeme zabývat pohybem kosmickým, který Rudhyar líčí na způsob jakési epické filosofické básně, popisující osudy veškerenstva v rámci jednoho eónu v jeho převážně subjektivních i objektivních, resp. projevených i neprojevených fázích. Symboliku čerpá ze základní a všelidské zkušenosti střídání světla a tmy: principu Jednoty přiřazuje tmu, principu Rozmanitosti světlo, a v jejich cyklické interakci rozpoznává čtyři význačné momenty: Půlnoc, kdy takřka zcela převládne princip Jednoty, Poledne, kdy převládá naopak princip Rozmanitosti, a Úsvit se Soumrakem, kdy jsou tyto principy v rovnováze. V každém z těchto bodů nicméně dochází ke zvratu: krátkým dosažením takřka absolutní hegemonie nebo naopak rovnováhy se mění směr pohybu nebo poměr sil. Pokusme se tento příběh v krátkosti shrnout.


Za tzv. kosmické Půlnoci, v božském stadiu téměř absolutní Jednoty se formuluje na základě výsledku předcházejícího cyklu základní archetyp – konkrétně jde o archetyp Člověka, který se postupně prostřednictvím andělských či božských tvůrčích hierarchií „kosmokratorů“ explikuje a konkretizuje do sad archetypů nižšího řádu, myriád živoucích „písmen“ božského Logu, která posléze začínají formovat a oživovat inertní ostatky předchozího cyklu. Tímto děním postupně slábne Jednota a sílí Rozmanitost, otevírá se „Brána zvuku“ – objevuje se tzv. objektivní, v našem smyslu slova materiální univerzum. Zde se za stálé asistence tvůrčích hierarchií a podle apriorních archetypálních struktur formuje fyzikální vesmír, posléze i biosféra. Zároveň tím sílí princip Rozmanitosti a slábne Jednota; moc principu Rozmanitosti kulminuje v „přírodním člověku“ jako nejkomplexnějším projevu hmoty. Dochází ke zvratu: o kosmickém „Poledni“ se prostřednictvím tzv. avatarického procesu začíná postupně vtělovat archetyp Člověka, k jehož jednotnému nazření došlo v opačném bodě cyklu, v jeho půlnoční fázi. V dlouhé řadě kulturních a civilizačních celků postupně dochází k plnému vtělení tohoto archetypu; začíná sílit princip Jednoty, třebaže dosud převládá Rozmanitost. Po funkcích biologických, sociálních a individuálních se v lidstvu začínají rozvíjet také funkce transpersonální, a to až k završení lidství ve stadiu „osvíceného člověka“. V tomto bodě, kde jsou oba principy opět v rovnováze, se otevírá „Brána ticha“; z osvícených a završených individualit se začínají ustavovat plérómata – tedy jednomyslné a vzájemně se bez ztráty inidividuality prostupující trsy duší, duchovní entity, vůči nimž se jednotlivá bytost má obdobně, jako se mají buňky vůči tělu. Ve stále subjektivnější vnitřní duchovní práci dynamicky se ujednocujících plérómatických myslí sílí princip Jednoty až k dosažení bezmála absolutní subjektivity o další kosmické Půlnoci. 


Bytosti, které v předcházejícím cyklu dospěly k osvícení, formulují ze soucitu s méně úspěšnými či zcela neúspěšnými nový vůdčí archetyp pro další cyklus – a kosmické dobrodružství může pokračovat. U Rudhyara můžeme najít dvojí motivaci dalšího tvoření – soucit s neúspěchy, ale také radost z tvorby samé; hovoří o tom, že hlavní motivací primordiálního výronu tvůrčí energie je soucit s bytostmi, kterým se nepodařilo dosáhnout osvícení a buďto se ocitly v hlubokém spánku, nebo se zřítily spolu se svými následovníky či oběťmi do metafyzických černých děr naprostého sobectví a fragmentace; nabízí ale také jinou metaforu: růst semene dalšího „kosmického stromu“, který, stejně jako ani pozemský strom, neroste, aby spasil loňské listí, ale kvůli novému stvoření samému, můžeme snad říct – jeho kráse, dobrotě a opravdovosti. V každém případě je však celý cyklus nesen pozitivním hnutím v božské mysli, jakkoli Rudhyar odmítá podle něj příliš zpředmětňující a omezené koncepce tradičního teismu.


Tento příběh, podle Rudhyara nový mýtus, který může pomoci člověku nalézt smysluplné místo v kosmickém celku, můžeme číst jako symbol, odkazující k všudypřítomné, živoucí Celostnosti, která je jak invariantní strukturou každého z možná nekonečného množství do sebe vzájemně zahrnutých a mezi sebou ustavičně interagujících cyklů a celků, tak myslí, která celý proces, generuje, podržuje, transformuje a věčně intenduje.


Nyní se vrátím ke třem vybraným aspektům společným po mém soudu hermetickému myšlení a Rudhyarově filosofii, tedy holistickému pojetí skutečnosti, hierarchii a tradičnímu procesu iniciace.


1.        I ze stručného nástinu je dobře patrné, že Rudhyarova filosofie je holistická; snaží se předestřít referenční rámec, který objímá celek člověku dostupné skutečnosti i zkušenosti, a to jednoznačně především za tím účelem, aby bylo možné dospět k prožitku celistvosti, tedy k usebrání celku lidské zkušenosti a nalezení místa v celku skutečnosti, a to v jejích objektivních i subjektivních aspektech. Velký důraz je kladen na dynamický, časový aspekt, samotný pohyb veškerenstva, nicméně stačí se jen na celou věc podívat z hlediska aktuálně se naskýtajícího celku, v němž jsou vždy přítomné všechny momenty celého pohybu a jehož aktuální podoba, situace, je vlastně určitým způsobem danosti celku procesu, aby bylo jasné, že před sebou máme v podstatě velmi tradiční, hierarchický obraz skutečnosti, zahrnující pléróma božské mysli, prostředkující hierarchie i materiální svět, spějící ke svému završení v dramatu dějin, v jehož interpretaci Rudhyar nemalou měrou čerpal i z myšlení známého katolického teologa Teilharda de Chardin.


2.      Raději než o hierarchii mluví Rudhyar o holarchii, nicméně zdá se mi, že jde o posun spíše terminologický než věcný. I on rozlišuje horizontální vztahy mezi principiálně rovnocennými bytostmi (resp. cykly a celky) a vztahy vertikální, jaké panují kupříkladu mezi plérómatickými bytostmi a konkrétními lidmi, anebo třeba mezi jednotlivou bytostní a buňkami jejího těla atd. O holarchii se mluví především z toho důvodu, že hierarchický, nerovný vztah je jednoznačně mezi bytostmi odlišných ontologických řádů, z nichž jedny zahrnují druhé, aniž by tomu bylo stejnou měrou naopak: v holarchii je nerovný vztah založený na zahrnutí a obsažení, nikoli na přikazování.


3.       Konečně je zde význam iniciace. Rudhyar hovoří dosti otevřeně o tom, že se jeho filosofie zrodila jako výsledek náboženského zjevení svého druhu a jeho texty nezapřou hlubokou mystickou či iniciační zkušenost, nicméně ohledně iniciace se jeho pojetí od pojetí tradičnějšího, jaké nacházíme kupříkladu u René Guénona, liší větší měrou, jakkoli i zde je po mém soudu rozdíl spíše v liteře než v duchu. Odlišnosti zřejmě vyplývají z Rudhyarova přesvědčení, že stav vědomí a typ aktivity, který byl dříve vyhrazen jen elitě expertů na posvátno, by se měl stát běžnou výbavou bytostí nového typu – plérómat osvícených bytostí. Ve jménu takové budoucnosti se snaží iniciační zkušenost zpřístupnit co možná největšímu množství lidí, vyjmout ji z kontextu iniciačních společenství v úzkém slova smyslu a zároveň ji explicitně postavit do služby pohybu veškerenstva a evolučního směřování ve směru narůstajícího působení principu Jednoty. Iniciace, o které hovoří, spočívá v první řadě v sebezasvěcení službě celku, do nějž ta která bytost náleží, a potažmo sebezasvěcení službě všeobsažné Celostnosti; dále se jedná o proměnu mysli individuální v mysl Celostnosti – to znamená, že se na jedné straně, v dramatickém a celoživotním procesu transformace individualita vědomě odevzdává Celostnosti, na straně druhé dochází k sestupnému pohybu: Celostnost pod způsobou konkrétní duchovní kvality, určitého písmena božského Logu, resp. anděla, otevírá oči v individualitě a skrze ni se projevuje a působí: individuální mysl se dává vyvlastnit a stává se myslí Celostnosti samé, eónickým, božským vědomím. V tzv. avatarickém procesu postupného cyklického ztělesňování duchovních kvalit dochází k transmisi duchovního působení, které se prostřednictvím vnitřní práce a aktivního působení navenek rozlévá do lidského světa a transformuje jej ve směru evolučního pohybu.


Jak by mělo být patrné z předcházejícího popisu cyklického pohybu veškerenstva, silou, která celý proces nese a přivádí k završení, je to, co Rudhyar nazývá božským Soucitem (který nicméně spadá v jedno s křesťanskou láskou – agapé). Pointou jeho rozvrhu by měla být praxe: přeměna tupé, egocentricky zaměřené a stěží polovědomé recyklace karmických ostatků mrtvé minulosti v „dharmu“, tedy plně vědomou, soucitnou a obětavou službu.


Rád bych se zmínil o možné roli Rudhyarova, a potažmo hermetického myšlení v současné společnosti. Pokud chceme překonat absolutizaci dílčích, navíc krajně problematických hodnot mocenského boje a ekonomického kalkulu, což se mi jeví jako nutná podmínka nejen důstojného života, ale také holého přežití a dalšího trvání obyvatelného světa i v budoucnosti, je nutné uvažovat mimo jiné, ne-li především o tom, jak reformovat vzdělávání. Namísto další a další fragmentace a specializace je zapotřebí najít referenční rámec, který umožní smysluplný dialog mezi rozličnými obory a zároveň bude moci sloužit jako základ etiky a spirituality i pro ty, kdo hledají vinou duchovně leckdy poněkud jalové školské teologie a filosofie útěchu a smysl života v končinách mnohdy nepříliš vábných – a navíc s největší pravděpodobností marně. Rudhyar nabízí filosofii takto všeobsažnou, a to právě s tímto záměrem; nakolik bude práce jeho a dalších autorů podobného zaměření plodná, záleží na těch, kdo se s myšlením takového typu budou setkávat v současnosti a budoucnosti.

Rád bych se ještě krátce zmínil o souvislosti Rudhyarova filosofického rozvrhu s tradicionalismem. Tradice je pro Rudhyara duchovní dění mocného zjevování a ztělesňování duchovních kvalit prostřednictvím transpersonálních bytostí – avatarů. V návaznosti na teosofii hovoří o zprvu jednotném „paprsku“ tradice, který se rozčleňuje na „sedmici“ jednotlivých planetárních tradic. Ty se v době ustavení globální civilizace mají znovusjednotit a má povstat nová, integrální a celoplanetární duchovní tradice; Rudhyarova filosofie podle všeho chce sloužit jako médium tohoto dění. Jako filosofie, která se snaží pracovat s těmi nejzákladnějšími a jen stěží dále redukovatelnými principy, může sloužit jako rámec smysluplného dialogu jednotlivých tradic a hledání jejich hlubší jednoty, než je povrchní synkretismus či vágní „věčná filosofie“. Tento úkol Rudhyar nedokončil; jako zájemci o hermetismus a tradiční nauky můžeme brát jeho příspěvek k utváření integrální celoplanetární tradice i jako podnět pro další práci.

[1] Rudhyar, Dane, Rhythm of Wholeness, A Total Affirmation of Being, 1983, dostupné na http://www.khaldea.com/rudhyar/rw/; česky: Rytmus celostnosti, Totální potvrzení bytí, Praha: Malvern 2012, překlad Jindřich Veselý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *