Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Rudhyarovo myšlení a tradice západního esoterismu

Tohle je text příspěvku předneseného před časem na jedné konferenci na HTF UK. Dnes bych k němu dodal jen tolik, že „planetární tradici“ po mém soudu není (jak se podle všeho domníval Rudhyar) zapotřebí syntetizovat z dílčích tradic – spíše je snad na místě konstatování, že v některých dílčích tradicích integrální a vskutku univerzální „Tradice“ (pokud ji neztotožňujeme s konečnými formami, ale chápeme jako jistý stav, předávaný v prostoru jednotlivých konečných tradic z mistra na žáky) cele přítomná, aniž by to znamenalo její omezení. K věci „semenných lidí“ bych ještě poznamenal, že pro normálního člověka je výrazně významnějším úkolem být hlínou než se snažit za každou cenu stát „semenem“.

Což nejsou zanedbatelné detaily. Jinak snad text po zvážení výše zmíněného nemusí být příliš zavádějící. Aspoň doufám.

 

 

Rudhyarovo myšlení a tradice západního esoterismu

 

Mám za to, že stav současné společnosti bohatě dosvědčuje
nutnost pracovat na obnově, anebo chcete-li vytvoření integrálního, celostného
vědění, které by překonávalo fragmentaci a nabízelo jednotlivým oborům lidského
konání, ať už teoretického, anebo praktického, všeobsáhlý rámec, zahrnující
nejen utilitární a pragmatické aspekty jednotlivých oborů, ale také etiku,
spiritualitu a kosmologii. Hermetismus můžeme pokládat právě za takový typ
vědění, anebo v něm alespoň můžeme spatřovat jeho zárodek či pozůstatek.
Tradiční nauky můžeme podle mého názoru chápat jako cestu k dosažení celostného
porozumění, zahrnujícího celek lidského i kosmického života a nabízejícího
jednotlivci smysluplné začlenění do kosmu prostřednictvím iniciace. Můj
příspěvek je věnován jednomu z významných představitelů tradičního myšlení
minulého století, Dane Rudhyarovi.

Rudhyar, původním jménem Daniel Chennevière, se narodil roku
1895 v Paříži. Zhruba v jednadvaceti letech přesídlil do Spojených států, kde
přijal jméno Rudhyar, odkazující na boha Rudru. Celoživotně se věnoval
především hudební kompozici, ale rovněž psal poesii, prózu, maloval, zabýval se
hudební a společenskou teorií, náboženstvím a esoterismem; proslul jako
astrolog, zakladatelská postava humanistické a posléze i transpersonální
astrologie; v Čechách na jeho pojetí astrologie navazuje především Pavel
Turnovský a jeho škola. V neposlední řadě byl Rudhyar svérázný filosof; na svém
systému filosofie operativní celostnosti pracoval celý život, až konečně dospěl
po několika předběžných formulacích k jeho završení ve své hlavní filosofické
práci Rytmus Celostnosti.[1]

Ze západního esoterismu se Rudhyar inspiroval vedle
astrologie (pokud ji chápeme jako esoterní disciplínu) především teosofií,
podle všeho mu však byl bližší taoismus a východní tradice vůbec, jakkoli je
podle všeho recipoval zprostředkovaně. Jeho myšlení je však programově
univerzalistické a syntetické. Snaží se dospět k nejvyšším principům a z této
perspektivy pak nahlížet hlubokou jednotu všech autentických duchovních tradic.
Bylo by možné najít řadu styčných bodů Rudhyarova myšlení s hermetickou
filosofií, z nichž zde vyberu tři po mém soudu zásadní – konkrétně jde o
celostné pojímání skutečnosti, hierarchický obraz světa a význam iniciace. Jak
tyto motivy Rudhyar reinterpretuje s ohledem na možnost jejich přijetí myslí
současného západního člověka, se pokusím naznačit poté, co v krátkosti nastíním
základní rysy jeho filosofického rozvrhu.

Rudhyar vychází z toho, že se objevuje potřeba nového,
celostného paradigmatu a referenčního rámce, který by byl s to pojmout celou
lidskou zkušenost ve všech jejích aspektech. Východiskem je pro něj zkušenost
změny, která je nicméně cyklická: v ustavičném plynutí a pomíjení můžeme
rozpoznat rytmické a cyklické opakování; to tvoří základní charakteristiku
skutečnosti. Aby ozřejmil základní momenty a typický průběh kteréhokoli cyklu,
zavádí Rudhyar komplementární principy Jednoty a Rozmanitosti, resp.
subjektivity a objektivity nebo symbolického „Dne“ a „Noci“, které jsou na sebe
navzájem nepřevoditelné a jejichž ustavičná cyklická interakce, tzv.
Celostnost, je z hlediska epistemologického apriorním předpokladem, z hlediska
ontologického pak samotnou arché vší skutečnosti. V podstatě se jedná o velmi
tradiční obraz cyklu involuce a evoluce, vycházení rozmanitosti z jednoty a
návratu rozmanitosti k jednotě. Rudhyar klade velký důraz na dynamický aspekt
tohoto dění a zásadní nepřevoditelnost jednoho z komplementárních principů na
druhý. Ve své hlavní práci líčí dvojí obraz takového rytmického pohybu
Celostnosti – kosmologický a antropologický. Zde se budeme zabývat pohybem
kosmickým, který Rudhyar líčí na způsob jakési epické filosofické básně,
popisující osudy veškerenstva v rámci jednoho eónu v jeho převážně subjektivních
i objektivních, resp. projevených i neprojevených fázích. Symboliku čerpá ze
základní a všelidské zkušenosti střídání světla a tmy: principu Jednoty
přiřazuje tmu, principu Rozmanitosti světlo, a v jejich cyklické interakci
rozpoznává čtyři význačné momenty: Půlnoc, kdy takřka zcela převládne princip
Jednoty, Poledne, kdy převládá naopak princip Rozmanitosti, a Úsvit se
Soumrakem, kdy jsou tyto principy v rovnováze. V každém z těchto bodů nicméně
dochází ke zvratu: krátkým dosažením takřka absolutní hegemonie nebo naopak
rovnováhy se mění směr pohybu nebo poměr sil. Pokusme se tento příběh v
krátkosti shrnout.

Za tzv. kosmické Půlnoci, v božském stadiu téměř absolutní
Jednoty se formuluje na základě výsledku předcházejícího cyklu základní
archetyp – konkrétně jde o archetyp Člověka, který se postupně prostřednictvím
andělských či božských tvůrčích hierarchií „kosmokratorů“ explikuje a
konkretizuje do sad archetypů nižšího řádu, myriád živoucích „písmen“ božského
Logu, která posléze začínají formovat a oživovat inertní ostatky předchozího
cyklu. Tímto děním postupně slábne Jednota a sílí Rozmanitost, otevírá se
„Brána zvuku“ – objevuje se tzv. objektivní, v našem smyslu slova materiální
univerzum. Zde se za stálé asistence tvůrčích hierarchií a podle apriorních
archetypálních struktur formuje fyzikální vesmír, posléze i biosféra. Zároveň
tím sílí princip Rozmanitosti a slábne Jednota; moc principu Rozmanitosti
kulminuje v „přírodním člověku“ jako nejkomplexnějším projevu hmoty. Dochází ke
zvratu: o kosmickém „Poledni“ se prostřednictvím tzv. avatarického procesu
začíná postupně vtělovat archetyp Člověka, k jehož jednotnému nazření došlo v
opačném bodě cyklu, v jeho půlnoční fázi. V dlouhé řadě kulturních a
civilizačních celků postupně dochází k plnému vtělení tohoto archetypu; začíná
sílit princip Jednoty, třebaže dosud převládá Rozmanitost. Po funkcích
biologických, sociálních a individuálních se v lidstvu začínají rozvíjet také
funkce transpersonální, a to až k završení lidství ve stadiu „osvíceného
člověka“. V tomto bodě, kde jsou oba principy opět v rovnováze, se otevírá
„Brána ticha“; z osvícených a završených individualit se začínají ustavovat
plérómata – tedy jednomyslné a vzájemně se bez ztráty inidividuality
prostupující trsy duší, duchovní entity, vůči nimž se jednotlivá bytost má
obdobně, jako se mají buňky vůči tělu. Ve stále subjektivnější vnitřní duchovní
práci dynamicky se ujednocujících plérómatických myslí sílí princip Jednoty až
k dosažení bezmála absolutní subjektivity o další kosmické Půlnoci. 

Bytosti,
které v předcházejícím cyklu dospěly k osvícení, formulují ze soucitu s méně
úspěšnými či zcela neúspěšnými nový vůdčí archetyp pro další cyklus – a
kosmické dobrodružství může pokračovat. U Rudhyara můžeme najít dvojí motivaci
dalšího tvoření – soucit s neúspěchy, ale také radost z tvorby samé; hovoří o
tom, že hlavní motivací primordiálního výronu tvůrčí energie je soucit s
bytostmi, kterým se nepodařilo dosáhnout osvícení a buďto se ocitly v hlubokém
spánku, nebo se zřítily spolu se svými následovníky či oběťmi do metafyzických
černých děr naprostého sobectví a fragmentace; nabízí ale také jinou metaforu:
růst semene dalšího „kosmického stromu“, který, stejně jako ani pozemský strom,
neroste, aby spasil loňské listí, ale kvůli novému stvoření samému, můžeme snad
říct – jeho kráse, dobrotě a opravdovosti. V každém případě je však celý cyklus
nesen pozitivním hnutím v božské mysli, jakkoli Rudhyar odmítá podle něj příliš
zpředmětňující a omezené koncepce tradičního teismu.

Tento příběh, podle Rudhyara nový mýtus, který může pomoci
člověku nalézt smysluplné místo v kosmickém celku, můžeme číst jako symbol,
odkazující k všudypřítomné, živoucí Celostnosti, která je jak invariantní
strukturou každého z možná nekonečného množství do sebe vzájemně zahrnutých a
mezi sebou ustavičně interagujících cyklů a celků, tak myslí, která celý
proces, generuje, podržuje, transformuje a věčně intenduje.

Nyní se vrátím ke třem vybraným aspektům společným po mém
soudu hermetickému myšlení a Rudhyarově filosofii, tedy holistickému pojetí
skutečnosti, hierarchii a tradičnímu procesu iniciace.

1.        I ze
stručného nástinu je dobře patrné, že Rudhyarova filosofie je holistická; snaží
se předestřít referenční rámec, který objímá celek člověku dostupné skutečnosti
i zkušenosti, a to jednoznačně především za tím účelem, aby bylo možné dospět k
prožitku celistvosti, tedy k usebrání celku lidské zkušenosti a nalezení místa
v celku skutečnosti, a to v jejích objektivních i subjektivních aspektech.
Velký důraz je kladen na dynamický, časový aspekt, samotný pohyb veškerenstva,
nicméně stačí se jen na celou věc podívat z hlediska aktuálně se naskýtajícího
celku, v němž jsou vždy přítomné všechny momenty celého pohybu a jehož aktuální
podoba, situace, je vlastně určitým způsobem danosti celku procesu, aby bylo
jasné, že před sebou máme v podstatě velmi tradiční, hierarchický obraz
skutečnosti, zahrnující pléróma božské mysli, prostředkující hierarchie i
materiální svět, spějící ke svému završení v dramatu dějin, v jehož
interpretaci Rudhyar nemalou měrou čerpal i z myšlení známého katolického
teologa Teilharda de Chardin.

2.      Raději než o
hierarchii mluví Rudhyar o holarchii, nicméně zdá se mi, že jde o posun spíše
terminologický než věcný. I on rozlišuje horizontální vztahy mezi principiálně
rovnocennými bytostmi (resp. cykly a celky) a vztahy vertikální, jaké panují
kupříkladu mezi plérómatickými bytostmi a konkrétními lidmi, anebo třeba mezi
jednotlivou bytostní a buňkami jejího těla atd. O holarchii se mluví především
z toho důvodu, že hierarchický, nerovný vztah je jednoznačně mezi bytostmi
odlišných ontologických řádů, z nichž jedny zahrnují druhé, aniž by tomu bylo
stejnou měrou naopak: v holarchii je nerovný vztah založený na zahrnutí a
obsažení, nikoli na přikazování.

3.       Konečně je zde význam iniciace. Rudhyar hovoří
dosti otevřeně o tom, že se jeho filosofie zrodila jako výsledek náboženského
zjevení svého druhu a jeho texty nezapřou hlubokou mystickou či iniciační
zkušenost, nicméně ohledně iniciace se jeho pojetí od pojetí tradičnějšího,
jaké nacházíme kupříkladu u René Guénona, liší větší měrou, jakkoli i zde je po
mém soudu rozdíl spíše v liteře než v duchu. Odlišnosti zřejmě vyplývají z
Rudhyarova přesvědčení, že stav vědomí a typ aktivity, který byl dříve vyhrazen
jen elitě expertů na posvátno, by se měl stát běžnou výbavou bytostí nového
typu – plérómat osvícených bytostí. Ve jménu takové budoucnosti se snaží
iniciační zkušenost zpřístupnit co možná největšímu množství lidí, vyjmout ji z
kontextu iniciačních společenství v úzkém slova smyslu a zároveň ji explicitně
postavit do služby pohybu veškerenstva a evolučního směřování ve směru
narůstajícího působení principu Jednoty. Iniciace, o které hovoří, spočívá v
první řadě v sebezasvěcení službě celku, do nějž ta která bytost náleží, a
potažmo sebezasvěcení službě všeobsažné Celostnosti; dále se jedná o proměnu
mysli individuální v mysl Celostnosti – to znamená, že se na jedné straně, v
dramatickém a celoživotním procesu transformace individualita vědomě odevzdává
Celostnosti, na straně druhé dochází k sestupnému pohybu: Celostnost pod
způsobou konkrétní duchovní kvality, určitého písmena božského Logu, resp.
anděla, otevírá oči v individualitě a skrze ni se projevuje a působí:
individuální mysl se dává vyvlastnit a stává se myslí Celostnosti samé,
eónickým, božským vědomím. V tzv. avatarickém procesu postupného cyklického
ztělesňování duchovních kvalit dochází k transmisi duchovního působení, které
se prostřednictvím vnitřní práce a aktivního působení navenek rozlévá do lidského
světa a transformuje jej ve směru evolučního pohybu.

Jak by mělo být patrné z předcházejícího popisu cyklického
pohybu veškerenstva, silou, která celý proces nese a přivádí k završení, je to,
co Rudhyar nazývá božským Soucitem (který nicméně spadá v jedno s křesťanskou
láskou – agapé). Pointou jeho rozvrhu by měla být praxe: přeměna tupé,
egocentricky zaměřené a stěží polovědomé recyklace karmických ostatků mrtvé
minulosti v „dharmu“, tedy plně vědomou, soucitnou a obětavou službu.

Rád bych se zmínil o možné roli Rudhyarova, a potažmo
hermetického myšlení v současné společnosti. Pokud chceme překonat absolutizaci
dílčích, navíc krajně problematických hodnot mocenského boje a ekonomického
kalkulu, což se mi jeví jako nutná podmínka nejen důstojného života, ale také
holého přežití a dalšího trvání obyvatelného světa i v budoucnosti, je nutné
uvažovat mimo jiné, ne-li především o tom, jak reformovat vzdělávání. Namísto
další a další fragmentace a specializace je zapotřebí najít referenční rámec,
který umožní smysluplný dialog mezi rozličnými obory a zároveň bude moci
sloužit jako základ etiky a spirituality i pro ty, kdo hledají vinou duchovně
leckdy poněkud jalové školské teologie a filosofie útěchu a smysl života v
končinách mnohdy nepříliš vábných – a navíc s největší pravděpodobností marně.
Rudhyar nabízí filosofii takto všeobsažnou, a to právě s tímto záměrem; nakolik
bude práce jeho a dalších autorů podobného zaměření plodná, záleží na těch, kdo
se s myšlením takového typu budou setkávat v současnosti a budoucnosti.

Rád bych se ještě krátce zmínil o souvislosti Rudhyarova
filosofického rozvrhu s tradicionalismem. Tradice je pro Rudhyara duchovní dění
mocného zjevování a ztělesňování duchovních kvalit prostřednictvím
transpersonálních bytostí – avatarů. V návaznosti na teosofii hovoří o zprvu
jednotném „paprsku“ tradice, který se rozčleňuje na „sedmici“ jednotlivých
planetárních tradic. Ty se v době ustavení globální civilizace mají
znovusjednotit a má povstat nová, integrální a celoplanetární duchovní tradice;
Rudhyarova filosofie podle všeho chce sloužit jako médium tohoto dění. Jako
filosofie, která se snaží pracovat s těmi nejzákladnějšími a jen stěží dále
redukovatelnými principy, může sloužit jako rámec smysluplného dialogu
jednotlivých tradic a hledání jejich hlubší jednoty, než je povrchní
synkretismus či vágní „věčná filosofie“. Tento úkol Rudhyar nedokončil; jako
zájemci o hermetismus a tradiční nauky můžeme brát jeho příspěvek k utváření
integrální celoplanetární tradice i jako podnět pro další práci.

[1] Rudhyar, Dane, Rhythm of Wholeness, A Total Affirmation
of Being, 1983, dostupné na http://www.khaldea.com/rudhyar/rw/; česky: Rytmus
celostnosti, Totální potvrzení bytí, Praha: Malvern 2012, překlad Jindřich
Veselý.