τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός
Knížku Posvátná tradice ve starém Egyptě od Rosemary Clarckové vydal můj oblíbenec Váleč koulivý na moje doporučení, a je to dobře. Uvnitř člověk najde egyptosofii schwallerovskou (a Schwaller byl, jak známo, ten divný pán, od kterého prý možná pochází to podstatné z Fulcanelliho Tajemství katedrál, i když čert ví, jak to tehdy bylo – nicméně Schwaller je prostě pojem, gigant hermetismu minulého století v dobrém i zlém), a to je fajn, protože jinak hlavní Schwallerova díla česky nikdy nevyjdou – jsou to nesrozumitelné špalky, které by si tu skoro nikdo nekoupil. Takže aspoň tolik. pokračovat ve čtení

V noci na dnešek se mi jako obvykle zdála spousta podivných věcí; mezi jiným jsem ve snu – nejspíš pod vlivem opětovné četby Cheethamova Zeleného anděla, o kterém bude někdy příště určitě řeč – začal líp než dřív intuitivně chápat neoddělitelnost „umění“ od mýtu křesťanství (anebo mýtu obdobných, pokud takové skutečně existují). Měl jsem v tom snu na mysli něco v tom smyslu, že je potřeba mít představu boha-stvořitele a člověka jako jeho obrazu, aby vůbec bylo myslitelné, že někdo bude „tvořit“ něco „ze sebe a za sebe“ (tj. ne ve smyslu napodobení božských „idejí“, ale „sebevyjádření“); asi by se nemohla zrodit celá ta grandiózní fantazie o suverénním tvůrci-géniovi, jehož sebe-vyjádření je samo o sobě zajímavé (dokonce epochálně!) nebýt ideje boha (stvořitele!), který se stává člověkem. No jo, asi si říkáte, že mám pěkně pitomé sny. Což nepopírám.

 

pokračovat ve čtení

Opět s oblíbeným Válečem koulivým jsme zvažovali, že by se dal udělat nějaký Kenneth Grant, ale nakonec došlo k usnesení, že na takhle asfaltově černé věci nemáme valnou chuť, a dostal jsem na překlad povídky Lovecrafta/Derletha, co teď vyšly pod názvem Strážci z hlubin času. Jsou to texty, které – snad na základě Lovecraftových poznámek a korespondence – po smrti velkého HPL sepsal jeho kamarád a spolupracovník August Derleth. Povídky jsou to prostinké, nic složitého, většinou v nich někdo třeba… pokračovat ve čtení

Uvažovat o stromu života není jen tak. A psát o něm, to už je vůbec věc velmi ošemetná. Jediným rozumným důvodem, proč se stromem života zabývat, je brát ho vážně, tj. jako základní uspořádání božských energií (přívlastků, jmen...), které je nějakým způsobem vepsáno do všeho stvoření a zároveň tvoří jakýsi blueprint člověka coby obrazu Božího. Jinak řečeno, dostáváme se do oblasti, kde končí (anebo možná teprve začíná) legrace. Do míst, kde jde o to, co je opravdová pravda a skutečná skutečnost. Tam, kde nakonec jde o všechno. pokračovat ve čtení

Recenze na předcházející sbírku Adama Borziče.

Poznamenal bych k ní s odstupem času tolik: líbí se mi, že se Adamův básnický vývoj odehrává celkem logicky, sbírky na sebe, zdá se mi, organicky navazují, jako by to byly jednotlivé kroky stále stejným směrem. Myslím, že jeho texty jsou postupem času stále univerzalističtější, jako by chtěly obsáhnout stále širší celek stále úplněji, prohlubuje se jejich meditativní ponor i všudypřítomná kenotická mystika. Aspoň takhle na mě působila souvislá četba všech tří samostatných sbírek, když jsem psal recenzi na tu zatím poslední. Já jsem za ty tři roky zato udělal pěkný existenciální kotrmelec, dá-li se to tak říct, a nějak jsem přestal být z motivu trpícího božství ukřižovaného dějinami a v nich bojujícího nadšený – z důvodů osobních, ale i teologických, a koneckonců i filosofických.

pokračovat ve čtení

„Tím jsem chtěl říct, že jsem udělal ve svém životě dost práce pro to, abych si vysloužil přezdívku ŤULULUM, kterou dokázala až řeka OŘEŠKA zbavit jejího hanlivého významu, když z ní učinila nejvyšší vrchol lidského snažení zaměřeného proti zemské přitažlivosti.“
Touto větou končí kniha Františka Nováka Výstup na horu Ťululum aneb o biologické podstatě pozemského času, která na čtenáře může zapůsobit jako stěží uvěřitelný a velmi obtížně identifikovatelný objekt či artefakt z jakéhosi velmi vzdáleného, nebo možná až příliš blízkého, v každém případě však krajně matoucího a překvapivého světa.
pokračovat ve čtení

Zatím poslední kniha Ladislava Moučky je věnována především symbolice biblické chronologie a přináší kromě nepřeberného množství dílčích poznatků především několik zásadních autorových objevů. Moučka se vrací ke své, už z dřívějších prací známé rekonstrukci sefirotického stromu. pokračovat ve čtení