τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Tohle je trochu kuriózní útvar: před časem jsem pro Malvern přeložil Rudhyarovu Raniu a snaživě k ní napsal doslov, jenže jak už to bývá, vydání se z různých důvodů odkládá už asi dva roky na neurčito. Doslov mezi tím zastaral tak, že asi budu muset, jestli k vydání nakonec přece jen dojde, napsat jiný, anebo ho aspoň dost zásadně přepracovat.Takže sem tenhle věším hlavně jako pozvání ke čtení tohoto pěkného Rudhyarova dílka, zatím aspoň anglicky.

 

 

Rania, báseň o Celostnosti a mýtus transpersonálního života

 

V kruhu se vracela sama k sobě; stala se svým skrytým jástvím, onou neměnnou tváří Měsíce, která hledí do Prostoru, v němž není žádný sluneční jas, kde přebývá temnota, mlčení a božství. Stala se tímto mlčením, touto temnotou. To všechno v ní, co se vzpouzelo nebo bujaře žhnulo, se rozpustilo do jistoty podobné kameni, do oproštěné práce… Nyní viděla všechno očima osudu; viděla všechny věci jako formy, jako vyrovnání energie. Nikoli dramata osob, ale souhry kosmických osudů.

 

Rudhyar, Rania

 

V lednu roku 1929 v Chicagu napsal tehdy nepříliš známý pětatřicetiletý francouzský imigrant, který několik let předtím přijal nové jméno Rudhyar, novelu Rania. Osud tomuto dílku dlouho nebyl příliš milostiv – publikace se dočkalo až téměř o půlstoletí později. Podobně jako většina dalších Rudhyarových prací ani Rania jako by nezapadala do vlastní doby a na uznání, ostatně nikterak ohromující, si musela počkat relativně dlouho. Osud knihy se tak zvláštním způsobem prolíná s osudem její hlavní hrdinky –  a koneckonců i s osudy samotného autora: řečeno rudhyarovsky „semenné“ dílo a život zasvěcený práci jako by na dlouhý čas zapadly do hlíny, aby teprve mnohem později začaly klíčit. Kdyby se Rudhyar, tento novátorský myslitel, pozoruhodný hudební skladatel, zakladatelská postava moderní astrologie, básník, malíř a spisovatel nedožil dosti vysokého věku (zemřel jako devadesátiletý, přičemž své nejvýznamnější texty napsal na sklonku života), odezvy alespoň poněkud adekvátní významu svého díla by se živý nedočkal. Jeho odkaz na své plné zhodnocení dosud čeká.

 

Román Rania nezapře autobiografické rysy. Stejně jako hlavní hrdinka i mladý Rudhyar žil v Hollywoodu a poznal na vlastní kůži svět kolem filmového natáčení. Děj druhé a třetí části knihy je situován na Karmelu, kde Rudhyar několik let žil a pracoval. I on se v mládí protloukal, jak jen to šlo, a vášnivě studoval východní filosofie (především prostřednictvím teosofického hnutí). Jako Rania byl i on všestranným umělcem; a tanečnice Rania (a Nadia) se podobá řadě tanečnic, s nimiž byl spjat autorův osud. Mezi nimi náleží zvláštní postavení Rudhyarově významné přítelkyni a spolupracovnici Aryel Darma; ta krátce předtím, než Rudhyar sepsal Raniu, tragicky zemřela – a v literární hrdince vzpomínka na ni ožívá. Podobně jako Boris i Rudhyar – a jeho dobrý přítel a možná Borisův předobraz B. P. Wadia – pořádal mnoho přednášek věnovaných duchovním tématům a myšlenkám, jež pokládal za semenné ideje, z nichž by mohla vyrůst budoucí globální civilizace. Bylo by možné pokračovat – není to však nutné; konkrétní paralely mezi životem hrdinů knihy a tím autorovým jsou spekulativní, a navíc z hlediska samotného díla poměrně nedůležité.

 

Pro čtenáře Rudhyarových teoreticky zaměřených knih může být významnější pohled, který se mu takto snad otevírá do vnitřního vývoje autora. Ten ve svých spisech často promlouvá z jen stěží obsáhnutelných výšin a hlubin, obhlížeje osud jednotlivého člověka, civilizací, ba celých eónů sice soucitně, přece však s odstupem. Tu a tam však i v teoretických textech přechází do básnické řeči, a někdy rovněž zmiňuje transformační krize, jimiž sám prošel. Rania, vášnivě a plně prožívající vlastní vzestupy i pády, nám tak možná ukazuje něco z Rudhyara pozbaveného propastně hluboké, vyrovnané moudrosti jeho stáří – Rudhyara mladého, hledajícího, milujícího a trpícího, Rudhyara in statu nascendi.

 

Vzdor řadě autobiografických rysů však Rania zjevně nechce být čtena jako záznam života svého autora. Rudhyar zjevně nemá zájem předkládat čtenáři svá intimissima, ať už by mělo jít o jeho vnitřní, anebo vnější život. Nechce ale ani pouze pobavit – třebaže je děj novelky svižný a dramatický. Kniha žije svou myšlenkou, svým duchovním obsahem – stejně jako její hrdinové. Jaké však je toto jádro?

 

Při povrchním čtení by Rania mohla dělat dojem poněkud moralizujícího okultního románu. Tu a tam je zde řeč o magických potyčkách, ba snad i vraždách. Na scéně se objevují rekvizity pokleslé esoterické literatury. Text varuje před nebezpečenstvími ceremoniální magie i práce se sexuální energií. Hlavní hrdinka je tu a tam rozpoznána jako „stará duše“ či médium zjevování jakési tajuplné „bohyně“. V dramatickém ději zjevně ožívají „karmická“ spojení protagonistů. Ti jsou jasnovidní, mívají rozličné vize, mysteriózní sny – svůj život prožívají jako duchovní hledání, boj a zrání. Čtenář si tu a tam chtě nechtě vzpomene na další okultní či „iniciační“ romány, na jejich krásu – i slabiny. Jde tedy o další vedlejší produkt druhdy vzkvétající teosofie? Jedná se o zasvěcovací román klasického střihu, nebo snad jen o – pochopitelně z nemalé části milostný – příběh dívčího dospívání, vyšperkovaný trochou esoterických propriet, jež mu mají dát vzrušující nádech tajemna?

 

Tak jednoduché to není. Zjevně se jedná také o okultní román, to nelze popřít. Jediné „zasvěcení“, o které v něm však skutečně jde, je sebezasvěcení službě, oběť. Postavy, které se čtenáři nabízí ke ztotožnění, projevují překvapivě malý zájem o jakékoli duchovní dosažení, ať už by se mělo jednat o mysteriózní „poznání“, anebo přímo o meyrinkovský přechod „na druhou stranu“. Raniina matka se nechá roztrhat vlky, aby její dcera přežila. Dobrácký starý Johan se, možná aniž by si plně uvědomoval dosah svého činu, obětuje ve prospěch zmateně hledající Ranii a vyrovnaně následkem svého rozhodnutí umírá. Boris poté, co konečně nalezne svého učitele, v jeho společnosti stráví několik vydatných let, pak se ale, plně odevzdán své donkichotské práci, z indického ráje odebere do strastného Nového světa. A konečně je tu Rania, která se proměňuje z půvabné hvězdičky němého filmu v trpící a chromou trosku, v jakýsi stroj na zpracování bolesti; Rania, jež se na sklonku strastiplného života, který ze světského hlediska představuje naprostý debakl, ve jménu své a Borisovy práce vzdává své životní lásky i zbytku majetku a nakonec v bolestech umírá. A nedosti na tom: ještě na samé hranici smrti, ne-li už za ní, opětovně přehrává drama vlastního sestupu na tuto Zem v kosmických rozměrech, jako střetnutí s mocí radikálního zla, přičemž se zdá, že v tomto boji za – nikoli vlastní! – budoucnost obětuje nejen své tělo, ale i duši. Kniha končí velmi podivným happyendem: z hrdinky nezbylo než poslední vydechnutí, věnované budoucnosti těch, kdo si její oběti pravděpodobně ani nevšimnou: „dětí“, tedy dětských duší, šťastných a naivních „dosud nezrozených“. Raniin osud se skrze naprosté, bezvýhradné sebeodevzdání naplňuje. Který esoterik a okultista by však o takové naplnění stál? V duchu knihy bychom mohli odpovědět: samozřejmě jen skutečný zasvěcenec, tedy ten, kdo svůj život, řečeno rudhyarovsky, plně zasvětil službě vyššímu celku. Rania je tedy také okultní a iniciační román, ale nejen to.

 

Pokud knihu čteme v souvislosti s Rudhyarovou filosofií, která proniká a vnitřně formuje celé jeho dílo, ukáže se nám Rania především jako příběh o transpersonálním životě. Slovo transpersonální (s největší pravděpodobností Rudhyarův neologismus) se v textu samém neobjevuje, přesně však vystihuje, oč se v příběhu jedná.

 

Rudhyar rozeznává postupně se (onto- i fylogeneticky) rozvíjející čtyři řády funkcí, vlastních lidským bytostem: funkce biologické, sociální, individuální – a konečně transpersonální. U transpersonality se jedná o to, že se skrze plně rozvinutého jednotlivce a za jeho vědomého odevzdání a přispění odehrává působení vyšších bytostí – těch světelných bytostí, o nichž je řeč v závěru knihy. Prostřednictvím odevzdaného jednotlivce zasvěceného službě vyššímu celku na svět proudí blahodárná moc božského soucitu. K rozvoji transpersonálních funkcí docházelo v historii lidstva u některých jednotlivců (tzv. avatarických osobností), v současné době však podle Rudhyarova pojetí dějin spějeme ke kolektivní transformaci vědomí a bytí, která by se měla, projdeme-li jí vědomě a úspěšně, vyznačovat i kolektivním rozvojem transpersonálních funkcí a postupným vtělováním plérómatických bytostí, tedy oněch vyšších, světelných polí vědomí, vůči nimž se mají plně zasvěcené, jednomyslné individuality jako jednotlivé buňky vůči celku těla. Transcendentním kořenem a úběžníkem společenství Ranii, Borise a Nadii, těchto jednomyslně zasvěcených bytostí, je právě pléróma; na jejich soužití nám Rudhyar ukazuje něco z toho, jak si představuje budoucí vývoj lidstva. Právě transpersonalita ve výše naznačeném smyslu je „duchovností“, k níž zprvu intuitivně, posléze vědoměji spěje Rania. V této souvislosti je její iniciační stezka paradigmatickým završením a překročením individuální existence. Raniiny osudy dramaticky evokují evoluční krok, který se podle Rudhyarova učení týká, přinejmenším potenciálně, každého jednotlivce.

 

V celé knize se adekvátní průchod potřebným evolučním vývojem, „transformací“, důsledně odstiňuje od různou měrou vážných neúspěchů. Rania na své cestě potkává mnoho „dosud nezrozených“ – těch, kdo se ještě neprobudili ani k plné individualitě a své životy tráví v mátožném polosnu takové či onaké kolektivní dělohy, ať už jde o řádové sestry, hovící si v klíně svých přesvědčení, nebo o bezduchý hédonismus půvabných, vnitřně však prázdných obyvatel šalebného světa filmového průmyslu. Těmto lidem Rania touží být, a snad i je duchovní matkou. I kvůli nim se odehrává její boj a dokonává její oběť, oni jsou budoucností, jíž se ona plně odevzdává.

 

Potkává však i individuality, které se do jisté míry vynořily z područí kolektivu, avšak egocentricky usilují o vlastní naplnění. Svým úzkým zaměřením poměrně krotkou, přece však ničivou variantou nezdařené individuality je přímočaře dominantní, chtivý a smyslný Richard Newel. Za obdobný relativní neúspěch lze pokládat tragickou postavu Hildy, dívky, která se bojí života a je stejně jako Richard v zajetí svých vášní. Její osud je však poznamenán i dvojznačností komplikovaného a nezdařeného duchovního úsilí: po nezralé adoraci Borise a Ranii se, zhrzená, stává obětí dalšího „lovce“, autokratického gurua.

 

Zákeřnější a nebezpečnější jsou postavy duchovních učitelů, směřujících k zaplňování vlastní duchovní prázdnoty prostřednictvím svádění „hledajících“ na scestí. Rania nakrátko podléhá vábení bezejmenného Inda, jenž v ní probouzí mocenské aspirace a svádí ji k experimentům, jež mají nakonec za následek smrt jejího dobrodince, přítele a milence Johana. Zdá se, že ještě i její zmrzačení a nakonec i smrt představují vyrovnání jejích neuvážených pokusů o dosažení „síly“. Na konci knihy se Rania vítězně střetává s dalším guruem, zlověstným Sarmanandou. Ten rozehrává sektářskou mocenskou hru naplno: shromažďuje okruh poslušných oveček, jimž slibuje štěstí, zdraví a dosažení blaženosti. Tento předchůdce současné spotřební esoteriky je rovněž Ind.

 

Celou knihou se táhne jako červená nit hluboká dvojznačnost „východní moudrosti“: Rania je jí fascinována, a zdá se, že právem; ostatně i Borisovo evangelium o vnitřním božství, důstojném životě a obětavé službě lidstvu pochází z Indie. Východní nauky však lze přímo aplikovat stejně málo, jako má malý smysl uprchnout po vzoru Raniina otce do hypotetického východního ráje a nechat Západ na holičkách. Měřítkem pravosti učení není země původu, ale míra altruismu a projevy v konkrétním životě: zatímco Sarmanandova žačka Hilda (jistě ve vlastních očích i v očích svých souvěrců duchovně velmi vyspělá) ze strachu z nemoci opouští svou umírající matku a Sarmananda sám na Karmel přijíždí, až když pomine konkrétní nebezpečí, aby zhoubnou epidemii hbitě zúročil jako apoštol zdraví a prosperity, Rania nešťastnou paní Falknerovou ošetřuje a sama brzy nato zemře.

 

Ranina snáší své zmrzačení, nemoc i smrt bez pathosu; je jí cizí existenciální rozervanost, a naopak si uvědomuje, že se ocitla přesně tam, kam sama došla: „Proč by měla plýtvat sentimentem na osud, za nějž nesla zodpovědnost? Poznala vášeň a lidskou lásku. Poznala Zemi a její oslavované jáství. Teď byl čas zapomenout na Zemi a stát se kamenem – stát se základním kamenem hluboko v zemi, který v temnotě nese celou strukturu stavby. Tak splatí svůj dluh životu, dluh svého mládí, rozervaného vášní. To, že ona mohla žít, zatímco někdo jiný zemřel. Bylo teď na ní, aby obdarovávala. Tak bude znovu ustavena rovnováha a ona bude ,svobodná‘.“

 

Hrdinka proměňuje „karmu“ svého tragického osudu v „dharmu“ smysluplné existence proniknuté službou. Mohli bychom si však položit otázku, jaký je potom rozdíl mezi ní a řádovými sestrami, od nichž na samém začátku příběhu s nerozvážným, přece však, jak se zdá, v autorových očích oprávněným posměchem odchází. Není snad i život v rámci tradičních forem spirituality životem v úplném odevzdání? Neušetřila by si Rania spoustu starostí, kdyby byla bývala jednoduše zůstala v klášteře a věnovala se třeba péči o chudé a nemocné? K čemu je vlastně dobrá hrdinčina bolestná anabáze, její bloudění labyrintem současného světa? Odpověď je nasnadě: transpersonální život je završením individuality – ta se však rodí bolestným vynořením z bezpečí kolektivu a tradice. Navíc v něm jde o to, přijmout celou bídu současného světa na sebe, a to bez duchovního zajištění osvědčenou, avšak vnitřně již stěží vitální tradicí.

 

Rudhyar patřil k prvním, kdo se vážně zabývali myšlenkou globální civilizace; k jejímu vzniku pro něj patřilo i sloučení rozmanitosti duchovních tradic do jednolité původní Tradice, jejímiž emanacemi a odlesky tyto partikulární tradice byly. Ve svých spisech naznačoval, že nám je tato primordiální Tradice přímo obtížně přístupná – nejlépe by se na tento nevýslovný proud světla mohla lidská mysl vyladit prostřednictvím geometrických symbolů. A jsou to především právě živoucí geometrické symboly, které se objevují v Raniiných snech a vizích. V Raniině (a snad i Borisově) mysli se tak odehrává proces opětovného sloučení rozmanitých planetárních tradic do proudu Tradice jediné. Duchovním jádrem knihy tak není to či ono náboženství, ale jednotná Tradice, jejíž přijetí se projevuje na způsob transpersonální existence, připravující budoucnost lidstva: příchod stadia Plérómatu. 

 

Rudhyar chápal svou práci jako službu této Tradici; jeho perspektiva není ani prostá hodnocení, ani však nenárokuje absolutní platnost – a mimo jiné i tímto pohybem mezi dvojí propastí bezbřehého relativismu a dogmatické strnulosti je jeho dílo dodnes inspirativní. Rania sice na závěr demaskuje „falešného“ učitele, přitom si však, jak je patrno z jejích dialogů s Borisem, není jistá svou „pravdou“. Žije s plným nasazením – a tedy riskuje i omyl. Je jí vzdálený nárok na vlastnění absolutní pravdy, avšak nechápe svou (a Nadiinu a Borisovu) cestu jako jednu z mnoha možných nabídek duchovního občerstvení v pestrém postmoderním hypermarketu se spiritualitou. I v tom se hrdinka projevuje jako mluvčí Rudhyarovy filosofie. Ta nenárokuje přístup k absolutně jisté, lidsky artikulovatelné „pravdě“, protože každá z našich „pravd“ je interpretací (třeba i autentické) zkušenosti; zároveň zde však není místo pro relativismus: čistota učení se poměřuje vnitřní koherencí, životní praxí a dosvědčuje ji nasazení obětavých „zasvěcených“. Namísto efemérních tužeb individuality zde má význam osud, který můžeme (ba musíme) naplnit, aniž bychom jej mohli ovládat. Svoboda nespočívá v usilování o osobní naplnění, ale v porozumění smyslu kosmicky situovaných, cyklicky se odvíjejících a osudově daných událostí osobního života: v probuzení z noční můry egoistické individuality.

 

Takový život, proniknutý transcendentním smyslem, se pak stává liturgií, rituálním zpřítomňováním mýtu. Podobně jako se na jednom z Raniiných obrazů objevuje bezděky namalovaná tvář bohyně, i v lidském osudu a jeho cyklickém rozvíjení se tomu, kdo je ochoten se dívat, postupně zjevuje podoba, tvar a tvář duchovní kvality, která se usiluje ve jménu soucitu, té oživující krve kosmického života, projevit na rovině individuální existence skrze jednotlivcův osud.

 

Rania nenabízí jen poutavé čtení, ale přístupnou formou evokuje i Rudhyarův projekt transpersonálního života, který se spíše než úsilím o dosažení úspěchu a osobního naplnění vyznačuje oddanou službou a sebezasvěcením všeobsažnému celku, Celostnosti. V záplavě pseudoduchovního braku jde i dnes o dílo avantgardní.  


(anglicky zde http://khaldea.com/rudhyar/rania/index.php)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *