τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Knížku Posvátná tradice ve starém Egyptě od Rosemary Clarckové vydal můj oblíbenec Váleč koulivý na moje doporučení, a je to dobře. Uvnitř člověk najde egyptosofii schwallerovskou (a Schwaller byl, jak známo, ten divný pán, od kterého prý možná pochází to podstatné z Fulcanelliho Tajemství katedrál, i když čert ví, jak to tehdy bylo – nicméně Schwaller je prostě pojem, gigant hermetismu minulého století v dobrém i zlém), a to je fajn, protože jinak hlavní Schwallerova díla česky nikdy nevyjdou – jsou to nesrozumitelné špalky, které by si tu skoro nikdo nekoupil. Takže aspoň tolik.

 

Paní, co knížku napsala, vystudovala egyptologii, dělala astrologii, se skupinou spřízněných duší se pokoušela do co největších podrobností rekonstruovat staroegyptské rituály, a taky v samotném Egyptě strávila drahný čas; to, co nabízí, je vlastně pokus o prakticky použitelnou rekonstrukci – a částečně samozřejmě i konstrukci – komplexního iniciačního systému v duchu staroegyptské tradice. Egypt je tu třeba chápat spíš jako věčnou svatou zemi než jako „historický“ Egypt profánních archeologů a historiků, kterým se knížka, pokud jim padne do ruky, určitě líbit nebude. Jsem trochu skeptický k pokusům takhle bezmála z ničeho křísit dávno ztracenou tradici, protože takhle lze snadno strávit roky v sebeklamu a fantaziích s pocitem, že člověk „něco dělá“, a nulovými výsledky – ale tohle je výhrada k jakémukoli novopohanství, a nemusí být nutně oprávněná, jen to tak prostě vidím.

Knížka se mi zdá cenná hlavně tím, jak líčí všechny ty chrámy a svátky a jak „tehdy a tam“ lidé posvěcovali každou minutu času, každý prostor, každou činnost, a dávali jim místo ve smysluplném celku duchovní praxe odehrávající se na určitém území a zahrnující celý svět – včetně postmortálie. Měl jsem při překladu záchvaty beznadějné melancholie – touhy žít v takhle normálním světě, světě, kde se život prakticky každého člověka odehrává spíš jako posvátný rituál než jako dusné profánní vegetování… Knížku jsem četl poprvé na svatební cestě v Egyptě a měl jsem – jakkoli jsem jinak spíše tupý a rozhodně netrpím žádnou velkou jasnozřivostí atd. – při čtení o všech těch egyptských božstvech příjemné vize, jako by se tihle Věční dívali, jaký hlíst tu zas očima skrz text bere jejich jména nadarmo: v té zemi je zkrátka ještě dnes cítit, že bývala „chrámem světa“, a to i v tragikomickém turistickém hemžení. No, nezašlápli mě, ti bohové, a kniha je na pultech – doufejme, že s požehnáním všech dobrých a soucitných bytostí a ku prospěchu všech cítících tvorů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *