τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Claude  Confortes

 

Zející rána

 

Rozhovor muže s jeho zraněním

   

Osoby:

Muž

Rána

V současné době kdesi v západním světě

 

Prolog

Co je zázračnějšího než Muž

který živočich umí tak jako on

křižovat moře a krotit bouře

prolétat nebesy a prozkoumávat hvězdy

to on obdělává a oplodňuje jalovou půdu

to on se zmocňuje šelem a obrovských ryb

nepolapitelných ptáků

to on cepuje koně jak se mu zlíbí

a navléká býku na krk ohlávku

to on se střetá s nocí a ledem

a nehybnou hmotou

to on vyvolává teplo a světlo

to on je kvintesencí rozumu chytrosti a mazanosti

to on přežije i ty nejhrůznější katastrofy

 

to on vzdoruje…

 

Muž leží na posteli.

Svíjí se bolestí.

Mluví se sou ránou.

 

Muž

Ááá….! Jauvajs!…

Nech  toho!…

Co jsem ti udělal? … Proč mě tak mučíš?

Tak mě nech chcípnout, hned, když už jsi v tom. A konec řečí.

Áááu!!!… Svinská bolest. Ráno jedna mizerná, ty si mě teda vochcala.

Ty ani muk. Ať se děje, co se děje! A já už myslel, že to mám za sebou.

Že už jsem z toho venku.

Kliďánko jsem si usínal.

A najednou sáhnu a cítím něco vlhkého.

Podívám se na prsty. Byla to krev. Už celé hodiny mi tekla krev. Zvednu přikrývku a vidím na stehně tlustou fialovou krysu, která ti vylezla z  rudých pysků –  obrovskou krevní sraženinu. Hrůza!…

A krev pořád teče, louže, pod postelí.

Kurva!… To je agónie.

Rána

Co to tu skučíš jak hyena! Copak seš mrtvej!…

Chtěl bys, co!… Ale tvůj čas ještě nepřišel. Ne, to není žádná agónie. Anebo jenom pomalá. Móc pomalá. Ta, co trvá celé roky. Ta, kterou si zasloužíš. Ty ses pořád vytahoval! Že jsi silnější, silnější než ostatní! Bojoval jsi proti osudu, pořád, pořád, bojoval jsi, jako zvíře… Že prý jsi nedotknutelný, necítíš fyzickou bolest, nezničitelný. A teď tu brečíš jako mimino. Kde je tvá zpupnost? Tvá pýcha! Tvá domýšlivost!

Seš stejnej chudák jako každej všivej civilista.

Co ses jen všechny navotravoval s těma svejma pitomejma soudama, s tou svou směšnou morálkou. To ses nikdy nepodíval do zrcadla? Tak se na sebe, přítelíčku, podívej. Vidíš ten ksicht? Nikdy´s to nechtěl přiznat, ale jsi totální kretén. A jestli myslíš, že se něco změní, když bolestí vypláčeš rybník, tak to seš na omylu.

S tím se budeš muset smířit. Zaplatíš. A to není všechno.

Muž

Co mám zaplatit? To, že jsem pořád jen bojoval za svobodu!

Rána:

Bojoval!…Nenech se vysmát!… Nějak zapomínáš na rozkoš!… Na ženský!…

Šoustal jsi jak prase!… Seš cvok!… Mešuge!…

Muž

Byl jsem dese tisíc kilometrů od domova.

A ty mi vyčítáš, že jsem podlehl pokušení.

Byl jsem mladej, moje láska byla daleko, byl jsem osamělej v cizím vojsku. Mé tělo plné touhy ronilo slzy zoufalství.

Začínal jsem bejt zlej.

A jednou navečer. Palicí do hlavy. A já se oddal laskající náruči.

Byla to chvíle poblouznění. Moje láska neochladla.

Rána:

Co to tu vykládáš! To se ti stalo mockrát.

Muž

Tak to máš pravdu. V určité době mne moje práce zavedla do neznámých zemí. Cítil jsem se tam ztracenej. Ale při těchto chvilkových vzplanutích, vzdálených a bezperspektivních, jsem já hledal pořád tutéž ženu, tu, která mi chyběla.

Tu, která byla mou družkou od prvního okamžiku a navždycky.

Mé srdce zůstalo věrné.

Rána

Komu chceš věšet na nos tyhle bulíky. Přitahovaly tě ženy a ty ses tu svou žízeň po milostných dobrodružstvích ani nepokusil ovládnout… Tak je to!

Muž

Co to tu vykládáš! Záhy jsem pochopil obtížnost bytí. Prostoupilo mne uvědomění. Jako když se rodí vášeň. Měl jsem pocit, že mne přitahuje aktivita, která nabírá čím dál jasnější obrysy – divadlo života.

Sex se pro mne stal čímsi vedlejším. Tu a tam jsem dostal neodolatelnou chuť na dekompresi, na něhu, na blízkost. A kdoví jestli…

Ve vypjatých obdobích jsem na něžné gesto neměl ani čas, ani sílu. Byl jsem příliš unavený. Noci beze spánku. Přejíždění z místa na místo. Diskuse.  Demonstrace. Schůze. Texty, které bylo potřeba napsat, recenze, články, letáky, referáty, pouliční divadlo, osnovy pro improvizace,  režie, zkoušky, improvizace. A občas jsem byl i hercem, tam v davu.

Rána

Možná zezačátku, v době těch slavných „událostí“,  kdy zvláštnost byla denním chlebem. Jenže postupně, když už to přestávalo být naléhavé. Kolik zápasů se vyčerpalo v lhostejnosti, v kapitulacích, ve vnitřních konfliktech, ve zradách…, co!… A co ty?…

Muž

Já jsem  vydržel. Odolal jsem… S tím mým nadšením. Já stále věřil, že je možno změnit svět a že se jednou objeví ony … „nekonečné pláže poseté bělostnými radostnými národy.“

Že stačí jen chtít. Ve svém vlastním nitru.

Hromady slov

se tísní

kdesi v těle

On je slyší

kdesi v těle

a nemůže je přepsat

 

Tóny jež šeptají

kdesi v těle

poslouchá

tak jako hudbu

od níž nezná solfeggio

 

a proto kreslí

těch několik znaků

do paměti světa

 

dává tím na vědomí

kdesi v těle

že ještě žije

 

Ze mě se nestal veterán. Se mnou to nedopadlo jako s většinou ostatních – poražených, zapírajících svá přesvědčení, uložených k ledu, nečinných. Kolik jich jen obrátilo kabát, upadlo do lhostejnosti anebo se oddalo zběsilému karierismu. Já, já jsem pokračoval v boji, za každou cenu, ve všech mých každodenních volbách, v práci, zcela sám v mém koutku, v boji na obranu základních práv Člověka a za  trochu štěstí pro každého ve společnosti, kde by se dalo jakž tak žít. A můj vztah k sexu se opravdu změnil. Proměnil se v náhlé návaly,  záchvaty touhy, nečekané potřeby, zvláštní, možná biologické… stal se zdrojem úniku, obnovy…

Pro mě to byla otázka rovnováhy, zklidnění, osvobození.

                                                                   Rána

Svoboda – kecy!  Chtít být svobodný znamená vědět, že jsem spravedlivý. S tím svým sexuálním životem jsi úplně vedle. Do smyslnosti ses vrhl asi tak, jako se člověk vrhá do vody. S úzkostí pramenící ze zoufalství. Odmítal jsi svůj osud. Zapomínal jsi na tu svou rodící se vášeň!… A to byl počátek tvých porážek. Neúspěch tvého ideálu, tvých zápasů. Zmatek. Na co jsi sáhl, to jsi zkazil. Potkal jsi učitele, kteří se ti pokoušeli ukázat cestu, otevřít ti oči. Oni byli hodní, ale ta tvoje hloupost zůstávala nevděčná, hluchá a slepá. Cestoval jsi, ale nic jsi neviděl. Sice se o tom nemluví, ale sex, to je jako tabák, alkohol nebo koks … je to droga. Existuje návyk, závislost, a pak už bez toho nemůžeš být. A pak se to stupňuje. Musíš zvyšovat dávku… když chceš  znovu pocítit prchavou euforii prvotní slasti.  Zvenčí to není vidět.

To vše se děje uvnitř.

Měl bys mi poděkovat. To já, tvá rána jsem tě zachránila před tím, co se nedá vyléčit.

Muž

Ale já nehledal slast, já hledal energii. Když se chceš bít, potřebuješ enegii. Někdo ji nachází v abstinenci, v meditaci, v bratrství. Ale nic z toho mi nepomáhalo…

I když stejně vím, že jsem nejlepší, když jsem čistý… Jenže musíš být i silný. Jinak tě rozdrtí.

Ta tvoje čistota je jenom zbožné přání, mýdlová bublina, iluze…

Rána

 

Ubohý klaune! Tak ty si myslíš, že můžeš být čistý, a nebýt přitom silný.

A právě proto jsi jenom průměrný.

Sílu, tu  nalezneš v čistotě, nikde jinde.

Tu duševní sílu. Tu nezadržitelnou sílu. Která hory překonává.

Která roste i  ve vězeňské kobce,

která překračuje hranice prostoru i času.

Anebo to není ta pravá čistota. Je to jen slovo. Pára nad hrncem.

A se spravedlností je to stejné. Sílu nalezneš v tom, že jsi spravedlivý ty sám. Všechno ostatní jsou jen řeči. Tak už nemluv. Buď!

Muž

Já nemluvím o řečech. Jde přeci o každodenní zápas. O něco jako boxerské střetnutí s nepřítelem člověka, společnosti, míru, který se buduje. Je to neznámý nepřítel a jeho identikit se někdy podobá státu, tomu chladnému netvoru.

Žít

Copak je to žít

Ty snad to víš

To já když boxuju

tak žiju

co myslíš

Levý přímý

pravý hák

suchý hák únik

já žiju…

 

Oko je na konci pěsti

naproti stojí nepřítel

Buď on nebo já

buď já  nebo on

Je to boj o život

Je to boj i život

 

Duch

Copak je to duch

Ty snad to víš

To já když boxuju

tak myslím

co myslíš

 

játra mě bolí

z oka jde krev

finta nápad

já myslím…

 

Zůstat na nohou živý

Naproti stojí nepřítel

Buď on nebo já

buď já nebo on

Je to boj o život

Je to boj i život.

 

Tělo

copak je to tělo

ty snad to víš

To já když boxuju

tak sebe miluju

co myslíš

 

Pružnost síla

soustředění

uvolnění

já sebe miluju…

 

Cítit se parádně

naproti stojí nepřítel

Buď on nebo já

buď já nebo on

Je to boj o život

Je to boj i život.

 

Při milování jsem měl pocit, že nalézám enerii.

                                                              Rána

Taková hovnoenergie! Ty jsi byl celej spokojenej, že jo! Měl jsi dobrou výmluvu! Neprůstřelnou. To je moc snadné. Někdo jiný ti řekne, že energii nalézá v moci, v penězích, ve slávě.

Tohle všechno, to je jako láska s velkým L. Kecy!

Muž

S tebou je to aspoň jasné. Ty nevěříš ničemu. Říkej si, co chceš, ale láska existuje. Mám kamaráda a měla bys ho slyšet, jak mluví o své lásce, o své velké lásce, o své jediné lásce.

Ona… a on… a stačí když se na sebe dívají

jsou šťastni

Pro něj

je ona zdrojem života

když vidí její oči, její nos, její tvář

když ji slyší, když se ona směje

tak je on šťastný

Ona, když naslouchá jeho mlčení

když cítí jeho přítomnost ve vedlejší místnosti

tak je š´tastná

On, když ji pozoruje ve spánku, když vidí, jak dýchá

jak vstává, jak se pohybuje, jak jde,

tak je šťastný

A když se jeden s druhým spojí v náruči

jako by se svět zastavil

a tohle musí být ta extáze

Vše dáš, nic nežádáš, vše dostáváš.

 

Rána

A ten tvůj ideální pár, jak dlouho jim to vydrželo?

Muž

Jsou stále spolu. Už víc než dvacet let.

Rána

Tak to jim přeju spoustu odvahy.

Život ve dvou, to může být docela monotónní.

Muž

Je tu taky radost, narodí se dítě. Něha. A co smysl pro humor?

Když je těžko, tak to pomáhá!…

Humor je snad důležitý… ne? A tolik lidský.

„Není snad smích tím, co činí člověka člověkem?…“

 

                                                                            Rána

To jo, člověka člověkem. Každého člógu člógem. Hnusné čolky i dobré čolky. Takovéhle aforismy nejsou ničím jiným než vejšplechty bezstarostného flanďáka. Truismus! Pěkná konina. Vyjma několika chudých církevníků žijících útrpný život v nějakém Zapadákově, na špinavém předměstí, ve vězení, v Třetím světě, atd.,  si všichni ostatní pěkně lebedí a svědomí mají čisté. A může se jim říkat opati, pastoři, rabíni, imámové, marabutové, bonzové nebo brahmani. Mají svou hierarchii a ta na ně dohlíží. Jsou vždy na straně establishmentu. A některý z těch, co jsem poznala, byli velice veselí (zpívá):

„My jsme ti mniši, stráž Spasitele  (bis)

Chrápeme dlouho, máme se skvěle (bis)

když nad náma převor klacek láme

tak mu vždycky zazpíváme.

Tak to je ono, ono, ono

To je ten život, který milujem´

Cha! cha! (bis)

To je ten život každého mnicha

                                                         Muž

Tak jo. A není to sranda?… Já  vždycky myslel, že je humor nejkratší cestou od člověka k člověku.

Rána

Nejsi první hlupák, který se chytil nějakého moudra.

Nezapomeň, že se smáli i nacisti. I inkvizitoři, ti, co zapalovali hranice, na nichž umíraly ženy. Existuje pohrdavý úsměšek. Zlověstný smích rasistů, lynčující sebranky a nájemných vrahů.

 

                                                             Muž

Ale stejně je fajn, rozradostnit bližního svého.

              Nechť jeho lyra vzývá harmonii!

              Já, já se potím, krvácím a mravenčíma rukama

              Sám vybudovat chci veškero světa štěstí.

 

Rána

(s povzdechem)

Ppppffff!… (po chvíli) Ty mícháš všechno dohromady. Je to úplnej guláš. Probuď se!… Říkám ti to naposled!…

Mysli o trochu míň na sebe a o trochu víc na své bližní. Bude se ti lépe dýchat. A jestli musíš psát, tak psát budeš.

 

Muž

A přestanu trpět?

 

Rána

Trpět budeš, ať se děje, co se děje. Jsi příliš moc postižený. Budeš mít ale lehčí agónii. Přijdou za tebou lidé. A ve chvílích remise uvidíš, že se díky tobě nešťastní lidé usmívají, že tě rádi potkávají. Budou tě mít rádi a dají ti to vědět. To bude tvoje poslední štěstí. Uvidíš. je to mnohem větší zadostiučinění, než v jaké můžeš doufat. Nesmíš to prošvihnout. Chytni se toho jak klíště! Máš před sebou ještě krásné chvíle, ty hlavo skopová!…

 

Muž

To je všechno? … Hotovo?… Už jsi skončila?

 

Rána

Pro dnešek ano. Mám ti toho ještě hodně co říct. Ale ty jsi příliš slabý. Radši si odpočiň…

 

Muž

No a já, já ti toho mám tolik co vysvětlit,  vážená paní „Studnice vědění“, co mi na mém loži bolesti přicházíš mačkat varlata.

 

Rána

A jéje! Ty skutečně neumíš být chvilku zticha. Já tě upozorňuju, že už ti nebudu odpovídat.

 

Muž

Tak ty si myslíš, že smrtelníky skutečně znáš, jenže ty nevíš vůbec nic.

A nejsi sama. Jak si například představit to, že tentýž člověk může být rasista a zároveň inteligentní… vandal a zároveň žoviální… násilník a zároveň citlivka… vrahoun a zároveň zajímavý… fanatik a zároveň sympaťák, pokrytec a zároveň poctivec… blb a zároveň tvůrce…

můžeš mi to vysvětlit?…

Můžeš mi vysvětlit, jak se může mírný a zbožný národ uctívající Boha a Písmo Svaté, budující nádherné chrámy v okamžení proměnit na národ bestiální, zuřivý, vraždící, drancující, ničící.

A jak se může tentýž národ klečící v bídné pobožnosti, zotročený ve jménu všemocného náboženství nechat oslepit novou klamnou a utlačovatelskou ideologií a přestoupit k totalitnímu materialismu likvidujícímu jakýkoliv pojem svobody, důstojnosti a lidství.

A pak se znovu navrátit k otupělé, sektářské, fundamentalistické pobožnosti a potom nevyhnutelně upadnout do nelidské a svobodně přijaté diktatury.

Co je to člověk? Kdo to je? Odkud přichází? Kam jde? Na tyto otázky nedokáže nikdo odpovědět. A v tom je celý problém. A tím pádem neexistuje možnost logického světa, představitelných hranic.

Jsme v oblasti virtuálního. Předpokládat lze úplně všechno. A kde v tomhletom nalézt mír a lásku?

… A ty si tu zíváš.

 

Rána (s povzdechem)

Ppfff..!!!

 

Muž

Neříkáš nic, protože nemáš, co říct. Pro tebe je o snadné. Ty mluvíš o morálce abstraktně. Teoreticky. Bez masa a kostí. Bez kontaktu s reálnem. A já, já jsem jen člověk podobný miliardám lidí obývajících zemi.

Já jsem z masa, nervů, krve, vnitřností, kostí, nálad, tužeb, snů, cárů lásky v srdci, kousků duše, iracionálna.

Fyzické tělo musí uspokojit přirozené a tajemné potřeby.

Organická továrna lidské bytosti vylučuje pud sebezáchovy, který většina z nás jen stěží ovládne.

Jakmile se vynoří existeční obtíže, nedostatek, zmatek,  tíseň, jdou morální zákony stranou. Sama jsi upadla do těch svých rozporů a nechceš to přiznat. Na jedné straně hájíš nemilosrdnou spravedlnost. Na druhé straně hájíš nespravedlivé milosrdenství. Kde je ten učitel moudrosti schopný smířit ony dva lidské etické požadavky – trestat a odpouštět? Tak řekni! …

 

                                                                             Rána

A tvůj závěr, pane mysliteli?

Vidíš snad nějaké řešení?

 

Muž

Ne, já nevidím nic. Existuje snad nějaká tajemná síla, proměňující lidskou bytost v dravé zvíře, civilizaci v barbarství, světlo v temnotu? Je snad v naší hypermediatizované společnosti děs ze smrti tak silný? Postihuje snad moderního člověka tak tvrdě, že ztrácí veškeré základní orientační body, a především smysl pro posvátno?

Vede ho k tomu, že páchá ty nejhrůznější zločiny? Všude je násilí. Jako by lidský rod postihlo „chorobné válečnictví“ – válka občanská, vojenská, regionální, mezinárodní, ekonomická, politická, náboženská, sexuální, kmenová, etnická, viditelná, neviditelná. Vraždit, vraždit, stále jen vraždit. „Krev a smilstvo, jen ony nikdy nevyjdou z módy“, pravil velký William. Válečné šílenství den ze dne roste. Vyvolává neustálý děs, přivádí národy na jatka, k beznaději, k hromadnému útěku, k zničení. A tuhle vítěznou zvrácenost podporují ti, kdo mají ze zločinu zisk, průmyslníci specializovaní na „obranu“ – obchod se zbraněmi je spolu s drogami a prostitucí největším zdrojem dolarů.

 

A není nemožné si představit, že se tahle ničivá zběsilost jednoho večera, kdy nastane konec světa, v  důsledku  hysterického rozpoutání  vzájemných atomových pumových útoků, výbuchů zastaralých nukleárních elektráren a záření rozšířeného na celou planetu  promění ve všeobecnou kolektivní sebevraždu. To bude konec lidského rodu.

Celá země se stane mrtvým vesmírným tělesem.

 

(Po chvíli. Ticho)

Muž

 

Ó  lidské pokolení,

semena, plody, poručníci,

ničivý atavismu, kde pramení?

Kde srdnatá jsou, kde stvoření,

od nichž se dostane člověku poučení,

co harmonie světa, štěstí jest, a co není?

 

Rána

No tak nečekej, až ti nějaký svatý ukáže cestu, a  začni hledat sám. To je počátek moudrosti.

„Milovat moudrost znamená učit se umírat“, prohlásil Sókrates…

 

Muž

(po chvíli ticha)

Nech už toho. Mlč. Ty jsi mi otevřela oči. To stačí. Já už pochopil. Je to příliš tvrdé. Když se na svůj život podívám zcela poctivě, vidím, že je to katastrofa. Navzdory tomu, co jsem o něm vyprávěl, jsou to jen zbořeniště, lži a podvody.  Těžko se přiznává, že se  člověk zmýlil na celé čáře.  Bolí to všude po těle. Křeč. Tržná rána. Peklo.

Zjistit, že se nejvnitřnější přesvědčení opíralo o falešné základy. Ztratit víru.

Je to nad slunce jasné. Celou svou činnost jsem postavil na iluzi. Hlavu jsem si nacpal falešnými cíli. Považoval jsem je za „vyšší důvody“.

Slepě jsem šlapal po základních morálních pravidlech.

Nyní se všechno hroutí… Je to zoufalé!… Ještě mám vyřídit poslední účet sám se sebou. Bezvýchodný souboj. Ať to dopadne jakkoliv, tím , kdo prohraje, jsem přece já. Já jsem jsem za všechno odpovědný, já sám jsem vším vinen. A navíc ta trýznivá bolest, že se nemohu nikomu svěřit. Celé své okolí jsem otrávil. Celou dobu jsem jen soudil ostatní, ale vlastní chyby, moje závažné neobratnosti, ty jsem neviděl. Tak taková je má bilance. Nebylo by tedy lepší vlastnoručně se zabít, nežli rozdírat se zármutkem a  mořit své blízké,  nechtěně jim působit absurdní a nesnesitelná duševní muka. Bezedná beznaděj. Být obětí nenávisti těch, kterých si vážíme. Být považován za jejich nepřítele, to mi rve srdce!

Chtěl jsem je poctivě přesvědčit, že se mají v jakési sebedokonalosti příblížit tomu, co jsem považoval za pravdu.  Nesnesitelné zranění… Být obviněn, že jsem je zradil?

Já, který je tolik miluju. Vykoupením je okamžitá smrt.

 

Rána

Pokud se nebojíš smrti, tak teď je to dobře, gratuluju. Ale dovol, abych ti sdělila že zabít sebe sama by bylo vrcholem zbabělosti. Je třeba přijmout život a utrpení. Přece k tomu všemu ještě nechceš vyvolat ve svých nejbližších  trýznivé přesvědčení, jež by je pronásledovalo jako výčitka, vyvolat v nich  myšlenku, že jsi se zabil kvůli nim. Že sis sáhl na život, protože tě k tomu dohnalo jejich nepochopení. Ve skutečnosti jsi byl pěkný hnusák, a ani jsi o tom nevěděl. Tvou jedinou malinkou nadějí, jak nalézt klid, je strávit čas, který ti tady zbývá, tím, že se pokusíš naučit milovat.

 

Muž

Naučit se milovat? Tak to je vrchol! Vždyť já nedělám nic jnýho než že miluju ostatní. Já jsem pořád altruista. Že to dělám špatně? To je možné… Co dělat? Jak to dělat?  Pravdou všech pravd je možná toto: milovat ostatní a nečekat, že oni budou milovat mne.

 

Rána

To je tvůj problém. Pokud se ti nepodaří, aby tě tvůj bližní miloval, nepodaří se to za tebě nikomu jinému. Nikdo se nemůže na tvém místě rozhodnout,  že dá tvé existenci nový smysl, a na tomto rozhodnutí zcela trvat, tedy změnit tvůj život, dát sbohem starému světu.

 

Muž

Ty hnuse fialovej! Využíváš mé slabosti a jen mě provokuješ. Dobře víš, že už nemůžu udělat vůbec nic. Že budu pokračovat v tý mý kalvárii. Kdybych tak mohl ještě jednou udělat ještě jeden pokus, pokusit se o odpor.  Provést v sobě opravdovou revoluci, gruntovní, radikální…

Kdyby k takovému okamžiku došlo a já z něj vyšel živý, tak bychom se ještě viděli, o tom nepochybuj. A onoho dne bych já, který by ti mohl dát stejnou nakládačku, jakou dáváš teď ty mně, tedy já bych ti odpustil! Vyléčil bych tě. Stala by se z tebe zdravá rána. Dokonce ani jizva. Jen říznutí. A ještě malinké!…

Čau! Já si jdu schrupnout. Jsem z těch tvejch výkladů celej urvanej.

(Zavírá oči)

 

Rána

Nechci ti bránit ve spánku, ale pamatuj si, já nezmizím nikdy. Ať chceš nebo nechceš, jsem v tobě, bdící nebo spící, a to až do posledního dechu… Jsem tvoje svědomí.

 

Muž

(mávne jen tak rukou se zavřenýma očima)

Já to věděl. Čau!… Nazdar!

(Muž si sám pro sebe šeptem opakuje:)

 

Muž

Milovat ostatní a nečekat to od nich… Změnit svůj život?…

Dá se to zkusit!…

Proč by ne!…

Tak do toho!… Uvidíme!…

 

(Polohlasně si brouká několik tónů, pak se postupně zvedá a opatrně vstává.)

(Muž je na nohou a pomalu naznačí na místě několik tanečních kroků přitom zpívá…)

 

Muž

Lala lala lala lala lalalalalalalala…

(A zcela pomalu, nepozorovaně, se ho rytmus zmocní. Jeho kroky jsou teď jistější, hlas jasnější. Je nyní téměř lehký, šťastný, že je naživu, že se může hýbat…)

 

Muž

 

Lala lala lala lala lalalalalalalala.

 

(Při posledním tónu naznačí konec písně a tance tím, že vzpřímeně strne.)

(Ticho… Okamžik…)

(Raní ho mrtvice… padá na zem jak prkno, tuhý, bez života…)

 

 (Tma.)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *