Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

recenze: Počasí v Evropě, Adam Borzič

Recenze na předcházející sbírku Adama Borziče.

Poznamenal bych k ní s odstupem času tolik: líbí se mi, že se Adamův básnický vývoj odehrává celkem logicky, sbírky na sebe, zdá se mi, organicky navazují, jako by to byly jednotlivé kroky stále stejným směrem. Myslím, že jeho texty jsou postupem času stále univerzalističtější, jako by chtěly obsáhnout stále širší celek stále úplněji, prohlubuje se jejich meditativní ponor i všudypřítomná kenotická mystika. Aspoň takhle na mě působila souvislá četba všech tří samostatných sbírek, když jsem psal recenzi na tu zatím poslední. Já jsem za ty tři roky zato udělal pěkný existenciální kotrmelec, dá-li se to tak říct, a nějak jsem přestal být z motivu trpícího božství ukřižovaného dějinami a v nich bojujícího nadšený – z důvodů osobních, ale i teologických, a koneckonců i filosofických.

Rád bych věřil, že jsem si aspoň jako recenzent uchoval odstup od osobního balastu a byl v obou případech aspoň trochu práv samotnému textu.

obálka knihy

 

 

 

 

Adam Borzič,

Počasí v Evropě

 

Praha, Malvern 2013

 

Odysea skleněné hlavy aneb putování básníka Adama Borziče
Evropou vnitřní i vnější

 

„Co chceš zaznamenat?“ Otevírá se otázkou, která stěží
náhodně zní jako biblické povolání proroka, zatím poslední sbírka svérázného
básníka Adama Borziče (1978) s mnohoznačným a poněkud enigmatickým názvem
Počasí v Evropě. Útlá, půvabně vyvedená knížka nás nenechává na pochybách, že
autor chce zaznamenat pokud možno všechno, anebo alespoň maximum. Ze stránek se
na nás valí leckdy i nepřehledná změť dojmů, anekdot, příběhů, impresí, ale
také učených narážek a fragmentů intimní zpovědi pěvce, jenž se v době odtažitosti
a hysterie neleká ani vážnosti, pathosu a angažovanosti. Opravdu je to změť? V
jistém smyslu ano. Při povrchním čtení texty působí jako záplava mohutných a
leckdy nesourodých obrazů. Borzičův výraz je při vší občasné křehkosti
robustní, vášnivý, prorocky rozohněný. Autor obnažuje své nitro i okolní svět
bez milosti – a zdánlivě i bez rozmyslu. To je však pouhé zdání. Ve skutečnosti
tato možná upřímná, přece však velmi rafinovaná literární hra nezapře, že je
autor nejen vzdělaný a sečtělý, ale také zběhlý v hermetické hře aluzí a
dvojsmyslů, obmyslných náznaků a temných narážek. Evokace močálu dnešního světa
snad ani nechce zakrýt, že srdcem jeho poetiky není adolescentní světabol,
nýbrž stezka iniciace. Pod hřměním jednotlivých básní zaznívá velmi, velmi
tichý hlas, který nás zve ke společnému dobývání toho nejzazšího z kalné
matérie profánní reality.

 

Už druhá báseň nás přivádí in medias res – na Golgothu,
místo utrpení kosmického Krista. „Z lebky Země – jak živé je slovo lebka – teď
raší nová slova.“ „Skleněná hlava“, obraz snad reprezentující krystalicky
čisté, letitou duchovní praxí očištěné vědomí básníka – zřece a vidoucího v
rimbaudovském smyslu – , nás vede na trudnou pouť dnešní Evropou. Je to pouť
Evropou vnější i vnitřní, Evropou, kterou autor prochází a jíž glosuje, ale
kterou jako by byl zároveň velmi mariánsky obtěžkán: „Evropo! / Evropo! / V mé
skleněné hlavě! V průhledné bouli tě nosím / těžkou a zádumčivou.“ Místy jako
by v básních, dramaticky zpřítomňujících nejen vnitřní dramata autorova, ale
také, a možná především úděsnou nespravedlnost a utrpení dnešního světa,
promlouvala těžce zkoušená anima mundi, hledající v labyrintu světa spasitele:
„Jsi náš spasitel? Ptám se / čínského hudebníka v podzemí“. Vzápětí se však
autor, věrný své vokaci, odvažuje „na lodi bláznů pojmenování: //
Nespravedlnost je nespravedlnost.“

 

Angažovanost pro svět zahrnuje i konfrontaci s vlastním
pokušením, tím skutečným pokušením, jistě vážnějším, než jsou obligátní nemoci
z povolání – erotické, alkoholové či drogové excesy: „Dám jejich času vlastní
čas / nebo se ztratím v zkamenělém lyrismu / vlastního já?“  Skleněná hlava nechce ztratit spojení se svým
velmi zemitým tělem, a snad i proto se odhodlaně vydává objevovat i stoky a
podsvětí. Nečiní tak nicméně bez netajené rozkoše: „A pád je čirá slast.“ Přece
však s nelíčeným úděsem. Jablko ze stromu poznání dobrého i zlého chutná nejen
sladce, ale také po krvi. A nejen po ní.

 

V básních se bolestně taví zkušenost se světem v jeho kráse
i ošklivosti: „chci vyzvrátit všechny artificiální fekálie, / které jsem kdy
pozřel, / chci se soustředit dovnitř své skleněné hlavy, / která mě bolí jako
střep. / Uvnitř mé skleněné hlavy hučí hněv.“ A výsledek? „Jsem mystik. /
Koktáním jsem se probojoval do ringu / čirého Nic.“ Tedy mystika starého, jen
poněkud modernizovaného střihu? Tak jednoduché to pochopitelně není. Borzičova
kenotická spiritualita, v níž se mísí teologie kříže s apofatikou, zná spíše
otřes než smíření: „Celý se chvěju. / Cos mi to provedl? / Co jsem ti provedl?
/ Do jaké hry jsme se to propadli? … / Proč se mi zdá, že jsem vlna neustále
obalovaná / další a další prohrou?“ Možná se hluboko v Adamově srdci odehrává
unio mystica, ale básník Borzič nám dává zaslechnout spíše zprávu o ztroskotání
všeho světského snažení. Nikoli bez pathosu, avšak jistě bez defétismu,
rezignace a sebelítosti. Věcí pěvce je vynést z hloubi na světlo báseň, která
nám staví před oči „soumrak v přímém přenosu / svět jak jsme ho nechtěli znát“.
Řada je na čtenáři – to on si musí s neradostnou, nikoli však zcela
bezvýchodnou vizí dnešního světa po dočtení náhle až příliš krátké knížky nějak
počít.

 

Borzičova básnická odysea je poznamenána volbou konkrétnosti
a angažovanosti. Texty přeplněné reáliemi, intimními detaily, osobními
vzpomínkami a příběhy můžeme číst jako zprávu o povětrnostních, jinak řečeno
duchovních podmínkách vnitřní i vnější Evropy, nakolik má takové rozlišení
vůbec smysl. Na základě tohoto rozhodnutí – velmi křesťanského rozhodnutí – pro
časnost proti věčnosti a konkrétnost proti abstrakci se zrodila poutavá knížka
(řečeno slovy básníka) „smrtelných básní“. Skoro šestatřicetiletý autor už není
ve věku, kdy se poesii pokouší psát málem každý; zdá se, že nezáviděníhodné a
mizerně, pokud vůbec, placené povolání básníka přijal za své s definitivní
platností. Můžeme s napětím očekávat, zda české poesii v následujících letech a
desetiletích daruje i básně nesmrtelné.

 

Tato recenze vyšla, lépe řečeno byla zavěšena, tady:

http://denikreferendum.cz/clanek/17278-odysea-sklenene-hlavy