Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Patočkovo pojetí péče o duši a jeho kritika

Once upon a time in a galaxy far far away: můj úplně první text o Patočkovi, který pak vyšel v Teologické reflexi 2/2007. Napsal bych to dnes jinak, nicméně i po těch letech mám dojem, že ta prvotní imprese z Patočky (z nějž jsem tehdy měl přečtených jen nějakých tři sta stran, zatímco dneska mám už v podstatě celé jeho dílo kromě nějakých drobností prolezlé celé několikrát) nebyla zas až tak mimo.

 

Patočkovo pojetí péče o duši a jeho kritika

 

 

Cílem této práce je představit Patočkovo pojetí péče o duši
podle jeho přednášek Platón a Evropa.[1]
Soustředím se přitom zejména na aspekty, které pokládám za problematické
či nejasné, zároveň ovšem inspirující a hodné domýšlení.

 

 

 

Lidská situace a její vyhlídky

 

V úvodu spisu Platón a Evropa je filosofie charakterizována
jako vnitřní jednání, které má být nápomocno v nouzi naší aktuální situace.
Situovanost lidského života nemohou postihnout speciální vědy, protože k ní
bytostně náležejí nejen jimi zkoumatelné věcné, ale i nevěcné komponenty,
zvláště její nerozhodnutost. Tím se dostává ke slovu filosofie. Ta se sice
zabývá pravdou, bytím, světem, poznáním atd., ale tyto problémy vyrůstají z
kontextu lidského života. Filosofická reflexe je péčí o duši. Situace individuální,
vždy začleněná do celkové situace světa, se reflexí proměňuje. To ovšem
neznamená, že reflexe sama může nouzi lidské situace překonat, ba že ji vůbec
kdy překonat lze.

 

Lidská situace je pro Patočku vždy poznamenána upadáním a
smrtelností. Zvláště jeho současnost (70. léta 20. století) se vyznačuje pocity
hluboké bezradnosti, bezmoci a smutku. Je to stav úpadku a beznaděje, situace
po „konci Evropy“. Právě zde se nachází východisko Patočkových úvah. „…otázka
je, zdali v tom, co by bylo možno označit za evropské dědictví, existuje něco
takového, co by do nějaké míry i nám mohlo být uvěřitelné, co by i na nás mohlo
působit takovým způsobem, abychom mohli zase pojmout naději v určitou
perspektivu, … aniž bychom se oddávali iluzorním snům a aniž bychom jaksi
podceňovali tvrdost a vážnost situace, v které jsme.“[2] Ve všeobecném úpadku
může být tím aktuálním z evropského dědictví právě filosofie, která objevila v
boji proti časovému upadání věčnost, dále objev duše, která je v člověku tím,
co je schopno vztahu k tomuto věčnému, a konečně péče o duši, která je
realizací tohoto vztahu. Patočka doufá takto získat pro sebe i své posluchače
oporu v existenciální nouzi.

 

 

 

Mýtus a zrod filosofie

 

Lidská duše je pro Patočku v rámci jeho fenomenologického
rozvrhu místem zjevování. Svou blízkostí ke zjevování je konstituována a
intenzita jejího bytí je přímo úměrná jejímu podílu na tomto dění. Ve světě
mýtu je vztah člověka ke zjevování pojímán jako vpád do oblasti původně
vyhrazené bohům, a tedy jako prokletí. V tomto smyslu Patočka interpretuje mýty
o stromu poznání, o Gilgamešovi a Oidipovi: „tyto všechny mýty mají týž smysl:
člověk je … bytost pravdy a ta pravda je pro něho prokletí“.[3] V oblasti
zjevování je člověk původně cizincem. Naproti tomu filosofie pojala blízkost ke
zjevování jako lidskou velikost a vyvodila z toho rozvrh života, který se řídí
nahlédnutím a může se tak stávat božským.

 

Mýtus se podle Patočky vyznačuje orientací na minulost. Vše
se v něm vysvětluje vyprávěním o vzniku či původu. Filosofie se naproti tomu
rodí z údivu nad ohromující přítomností jsoucího; je přechodem z dimenze
minulosti do přítomnosti. Mytický svět je spánkem duše, filosofie je
probuzením. K tomuto probuzení dochází podle Patočkova přesvědčení výhradně v
Evropě.[4]

 

Péče o duši v Patočkově smyslu je tedy možná jen jako
filosofie. Její první uskutečnění lze vidět v Démokritově snaze dostat po
otřesu mytických jistot „zase pevnou půdu pod nohy“,[5] vysvětlit přítomné z
přítomného, ba „z toho, co je hluboce, věčně přítomné, vysvětlit i to, co je
efemérně přítomné“.[6]

 

Péče o duši má za cíl učinit duši co nejvíce schopnou právě
tohoto poznání a tím na přechodnou dobu života božskou. Protikladem tohoto
stylu péče o duši je pojetí Platónovo. U něj se „nepečuje o duši proto, aby se
poznávalo, nýbrž poznává se proto, aby se duše stala tím, čím být může a čím
ještě tak zcela není“.[7] Poznáváním se nehotová duše utváří. Ztělesněním péče
o duši v tomto smyslu je Platónovi jeho učitel Sókratés.

 

 

 

Sókratovo vystoupení a jeho osud

 

Sókratés vystupuje v době, kdy v Athénách dochází k otřesu
hodnot. Tradiční společenské zřízení je v rozkladu a nelze je restaurovat.
Filosofie jako probuzení z minulosti do přítomnosti znamenala konec legitimity
tradiční morálky, ale ve své zvulgarizované podobě vedla k relativismu.
Sókratés vystupuje jako „typ starého Athéňana, který žije v nové době, který
ještě zažil obec, v níž se žilo na pevné půdě tradice…kde všichni svobodní páni
zachovávali božsky posvěcená práva: nekřivdit druhým, nezasahovat do jejich
kruhů, nechat je dělat to, co je jejich věcí, nezotročovat je, nepřisvojovat
si, co jim nepatří (sic!), ani se o to nesnažit“.[8] Tato práva ztratila své
božské posvěcení, ale Sókratés se je snaží hájit, a to „prostředky
přítomného“.[9] Dělá to tak, že se svých spoluobčanů dotazuje a přivádí je tak
k poznání, že ačkoli se domnívají vědět, co je dobré, ve skutečnosti bloudí.
Vyzývá je k životu ne z pouhého mínění, ale z nahlédnutí. Tato výzva k reflexi
je péčí o duši. „Tou se teprve duše stává tím, čím může být, tzn. jednotnou,
neodporující si, vylučující, vymítající možnosti roztříštění v rozporech a tím
trvající nakonec u něčeho, co trvá, co je pevné.“[10] Starost o duši je
vnitřním formováním duše samé. Duše, věnující se přesnému myšlení a
prodlévající tak u toho, co je stálé, se stává pevnou, nabývá určitou podobu.
Tato péče o duši je úsilím „vtělit to, co je věčné, do času“[11] a zároveň
„pevně stát ve vichřici času, pevně stát ve všech nebezpečích, která to s sebou
nese, pevně stát, když péče o duši člověka ohrožuje“.[12] Samotná Sókratova existence
je pro obec, ovládanou latentním tyranským smýšlením, provokací. Vyvraceje
falešná mínění, dělá sice obci tu nejlepší službu, ale jeví se jako ten
nejprotivnější. To musí skončit jeho zničením. Sókratés je ale jako vyslanec
Apollónův poslem božím.

 

Jeho odsouzením na sebe soudcové svolávají boží hněv. „Svět
je ve zlém,“[13] konstatuje Patočka.

 

Sókratés po sobě zanechal dědictví. Tím je rozvrh obce, ve
které může filosof žít. Dílem nástupců má být takovou obec vytvořit. Toto
dědictví, dědictví péče o duši, se předává až do současnosti příznačně skrze
dějinné katastrofy. Podle Patočky je nejen tím, z čeho se Evropa zrodila, ale i
tím jediným, na čem stojí. Patočka vyzývá k opakování této péče o duši. Vidí v
tom možnost nalézt ve všeobecném sesuvu půdy pod nohama něco pevného.

 

 

 

Péče o duši

 

 Sókratovská péče o
duši se provádí dotazujícím se myšlením, formou rozhovoru. Obvykle se jedná o
rozhovor mezi dvěma a více lidmi, může se ale odehrávat i uvnitř duše samé. Zdá
se, že pro Patočku je na tomto rozhovoru nejdůležitější pohyb problematizace.
Nejde ani tak o to, dojít k nějakému závěru, ale spíše o stále pokračující
dotazování a zpochybňování už dosažených výsledků. Ideál koherentního diskurzu
sice nemusí a snad ani nemůže být fakticky plně realizován, ale je ve zkoumání
stále přítomen.

 

Starost o duši se u Platóna dělí ve tři velké proudy, totiž
v rozvrh ontokosmologický, rozvrh starosti o duši v obci a konečně starost o
duši po stránce jejího vnitřního života. Ve všech třech je duše středem, který
prostředkuje mezi extrémními oblastmi jsoucího, mezi bytím principiálním a
bytím věcí kolem nás.

 

Funkcí ontokosmologického rozvrhu je založit svět na
nahlédnutí, tedy nikoli na mýtu. Je důležité, že tato nauka zůstala u Platóna
nezapsaná. Nestala se systematikou, určenou k víře, ale výzvou k dalšímu
filosofickému zkoumání, v němž je příznačně důležitější ona přeskakující jiskra
než konkrétní obsah. Z hlediska péče o duši je pro Patočku z Platónova rozvrhu
nejpodstatnější to, že je duše prostřednicí mezi světem idejí a světem
smyslovým.

 

Rozvrh péče o duši v obci má dva aspekty. Na jedné straně je
obec zvětšeným modelem, na němž Sókratés ukazuje, co je spravedlnost v duši. I
zde je problémem především oblast prostředkující, stav strážců a jeho výchova.
Strážci mají být nejen filosoficky vzděláni, ale také ustavičně konfrontováni s
vlastní smrtelností. Mají umět odhlížet od sebe samých a žít jen pro obec. Oni
jsou těmi, kdo udržují v obci náležitý poměr mezi jejími složkami a tím
zajišťují spravedlnost. Ukazuje se, co je spravedlnost v duši: udržovat špatnou
nekonečnost potřeb v mezích. Na druhé straně je péče o duši v obci to, co dělá
Sókratés: zkoumání toho, co je dobré, formou dialogu. Tím se duše vnitřně mění,
stává se určitou, neupadá, ač k tomu má stále sklon, do bezhraničné oblasti
potřeb, stupňuje své bytí. Z toho, že je i v Sókratově obci možná tato péče o
duši, vyplývá „možnost vytvořit stát, obec, které je potřeba k tomu, aby takový
člověk, jako Sókratés, nemusel umírat“.[14] Zároveň existuje nejen korespondence
mezi ideální obcí a spravedlností duše, ale i mezi obcemi defektními a
nespravedlností duší jejich občanů.

 

Třetí ohled péče o duši se týká vztahu člověka k sobě
samému. Duše je počátkem veškerého pohybu. Její nejvlastnější pohyb je pak péče
o sebe samu. Tu ale člověk původně a většinou zanedbává. Dále je duše
strukturou, jejíž jednotlivé komponenty jsou v napětí. Bytí duše se
intenzifikuje náležitým uspořádáním této struktury. Duše, pohybující se mezi
principy a principiaty a kultivovaná péčí o sebe jest víc než taková, která se
oddává žádostivostem a tím neurčitosti, která umenšuje bytí. „Péče o duši, svou
snahou o jednotu, bytí koncentruje, stupňuje je v pevný tvar.“[15] Péčí o sebe
objevuje duše oblast samotného bytí, které není žádnou věcí, oblast počátků.
Tak bojujíc proti času, objevuje i věčnost a otázku, zda je i ona čímsi věčným.
Platón tuto otázku rozvádí v dialogu Faidón, jeho argumentace ve prospěch
nesmrtelnosti duše je však podle Patočky „krátkodechá“ a nepřesvědčivá, je to
jen „fantastická spekulace“.[16] Cosi podstatného naopak říkají o nesmrtelnosti
duše platónské mýty. Zde je tématem svoboda, volba, a to v životě posmrtném,
ale především prenatálním, kde se odehrává základní akt svobody. Svoboda na
tomto světě spočívá v tom, že žijeme v situaci stále nerozhodnuté, že nemáme
definitivně jasno, jsme-li v dobrém či zlém. To je umožněno neredukovatelností
lidské bytosti na pouhé jsoucno, tedy tím, že je člověk místem zjevování a
místem bytí. Patočka se ptá, zda neobsahuje v této situaci smrt jakožto přechod
od jsoucna k bytí něco pozitivního, a zakončuje[17] poněkud enigmaticky
Herakleitovým výrokem: „Lidi po smrti čeká, co neočekávají ani nedoufají“ a
jeho krátkým rozvedením v tom smyslu, že očekávat a doufat lze jen v čase a v tomto
světě, ale po smrti, ne už v tomto světě, čeká člověka pouhé bytí. Nejasné
bohužel zůstává, co by toto „pouhé bytí“ mělo vlastně být.

 

 

 

Problémy Patočkova pojetí

 

V Patočkově textu je zřetelné napětí mezi jeho nárokem na
jasnost a zřetelnost a vágním vymezením centrálního pojmu péče o duši. Nelze se
ubránit dojmu, že tato péče je sice čímsi velmi důležitým, na čem stojí celá
Evropa jako na jednom jediném, byť snad i poněkud vratkém, sloupu; něčím, v čem
spočívá sám lidský život, nakolik chce být a je skutečně lidským, a na čem
konečně závisí i osud samého zjevování bytí. Přesto není zcela zřetelné, co
přesně se pod pojmem péče o duši myslí. I na tuto problematiku by se dala
vztáhnout na Patočkovu adresu napsaná slova Petra Rezka:  „Vracet se stále znovu k tématu a z různých
stran o něm meditovat není pravé rozvíjení tématu.“[18]

 

Napětí můžeme vidět i v tom, že se duše sice má formovat
stykem s tím, co je pevné, a docilovat koherentního diskurzu pokud možno o
všem, ale přitom u Patočky sotva můžeme nalézt něco věčného, u čeho by se duše
mohla vytvarovat. Tento rozpor se zdá být řešen tak, že je jednota diskurzu
nesena zkoumajícím postojem. Duše je potom pevná ve vědění svého nevědění. Lze
se ale ptát, čím se pak toto pojetí vlastně odlišuje od skepse a jak lze udržet
zkoumající postoj ve zkoumání, které nemůže dojít k žádnému závěru, ačkoli o to
má usilovat, nechce-li se stát samoúčelným.

 

Jedna z otázek, na které chce Patočka odpovědět, zní: „…proč
je potřeba se o duši starat a jaký to má význam.“[19] Bohužel na ni ale
uspokojivou odpověď nedostáváme. Duše sice starostí o sebe může intenzifikovat
své bytí, nevíme ale, proč by to měla dělat, proč by se raději neměla spokojeně
„rozpliznout“ v bezbřehém oceánu slastí.

 

Patočka ve svých přednáškách opakovaně tvrdí, že je řecký
ideál nahlédnutí tím jediným sloupem, na kterém stojí Evropa. Toto tvrzení ale
dostatečně nedokládá. Argumentem ve prospěch této teze je, že se křesťanská
dogmata odůvodňovala, že tedy to židovské v křesťanství muselo projít řeckou
reflexí. To je samozřejmě pravda, ale není tomu také naopak? Nebyla filosofie k
řadě svých témat přivedena židovstvím a křesťanstvím? Netřeba chodit pro
příklady příliš daleko. Bez židovsko-křesťanského objevu a zhodnocení
dějinnosti by sotva byla myslitelná Patočkova filosofie dějin, stejně jako by
byla nepředstavitelná jeho fenomenologie tělesnosti bez křesťanského zhodnocení
těla. Domnívám se, že ke sloupům, na kterých stojí Evropa, je třeba vedle
křesťanství a židovství připočíst i vědecko-technickou revoluci, ba snad i
islám a předkřesťanská náboženství evropských národů, stále nenápadně leč
blahodárně přežívající v pohádkách a pověstech. Dost možná by byla Evropa lépe rozumějící
rozmanitosti svého kořenového systému stabilnější než Patočkova duchovní
stavba, balancující ve vichřici času na jednom jediném sloupu.

 

Rozpaky může budit i Patočkovo velmi nízké hodnocení mýtu,
který se k filosofii má mít jen jako spánek k probuzení, ale především to, že k
takovému probuzení údajně došlo pouze v Evropě. Znamená to snad, že např.
buddhistická tradice je mytickým podřimováním? A není tento totalitní nárok
evropské racionality hluboce a osudově spojen, stejně jako křesťanský univerzalismus,
s tradicí evropského úsilí o světovládu? A není konečně jistý rozpor mezi
Patočkovým nízkým hodnocením mýtu a mytickým způsobem, jakým vypráví příběh o
božím poslu Sókratovi, jehož zabitím na sebe svět přivolává hněv nebes?  Konečně se vnucuje otázka, zda Patočkova péče
o duši postihuje duši v její celistvosti a komplexnosti. Neměla by k péči o ni
nějakým způsobem náležet i kultivace estetického cítění, imaginace, etického
chování? Nepodceňuje Patočka až příliš úlohu narativity? Neměla by o sebe duše
pečovat i tím, že se nechá zúrodňovat příběhy, obrazy a symboly? Nebylo by
konečně na místě nesporně oprávněný požadavek přesného myšlení a zkoumajícího
dotazování vyvážit přinejmenším stejně oprávněným doporučením alespoň občas
umlknout a věnovat se kontemplaci? Bez péče o tyto dimenze života duše je sice
snad možné získat jakýsi kousek pevné půdy pod nohama, ale sotva obyvatelnou
vnitřní krajinu.

 

Patočkovo pojetí péče o duši není prosto obtíží, ba může
snad místy budit i jisté rozpaky. Je ale cenné, že tuto problematiku vůbec
otevřel, že se jí zabýval, a že i svými jednostrannostmi otevíral perspektivy
pro další zkoumání. Stejně jako v Sókratově době je i dnes obec odrazem duší
svých občanů. A dost možná ještě víc než v Sókratově nebo Patočkově době se
může dnes péče o duši jevit jako jediná schůdná cesta z krize. Novinkou
současnosti je, že duše občanů globální vesnice, propadlé špatné nekonečnosti
konzumní bulímie, se mohou stát, nezačnou-li o sebe náležitě nebo aspoň nějak
pečovat, příčinou zániku života na naší planetě. Dost možná by právě to mohlo
být podnětem k novému promýšlení péče o duši a zároveň dostatečně pádným
důvodem pro její konání.

 

 

[1] Patočka J., Platón a Evropa, in: Sebrané spisy, 2,
OIKOYMENH 1999.

[2] Patočka J., Platón a Evropa, str. 159.

[3] Tamtéž, str. 179.

[4] Tamtéž, str. 227.

[5] Tamtéž, str. 216.

[6] Tamtéž, str. 216.

[7] Tamtéž, str. 220.

[8] Tamtéž, str. 222.

[9] Tamtéž, str. 223.

[10] Tamtéž, str. 224.

[11] Tamtéž, str. 225.

[12] Tamtéž, str. 225.

[13] Tamtéž, str. 226.

 

[14] Tamtéž, str. 256.

[15] Tamtéž, str. 259.

[16] Tamtéž, str. 269 n.

[17] Tamtéž, str. 271. Z důvodu rozsahu této práce pomíjím
následující výklad o Aristotelovi, což umožnuje i zřetelný předěl v textu
Patočkově.

[18] Rezek Petr, Česká filosofie a její doba diamantová,
http://www.vulgo.net/index.php?option=com_content&task=view&id=710&Itemid=27.

[19] Patočka J., Platón a Evropa, str. 161.