τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός
Once upon a time in a galaxy far far away: můj úplně první text o Patočkovi, který pak vyšel v Teologické reflexi 2/2007. Napsal bych to dnes jinak, nicméně i po těch letech mám dojem, že ta prvotní imprese z Patočky (z nějž jsem tehdy měl přečtených jen nějakých tři sta stran, zatímco dneska mám už v podstatě celé jeho dílo kromě nějakých drobností prolezlé celé několikrát) nebyla zas až tak mimo.  

Patočkovo pojetí péče o duši a jeho kritika

   

Cílem této práce je představit Patočkovo pojetí péče o duši podle jeho přednášek Platón a Evropa.[1] Soustředím se přitom zejména na aspekty, které pokládám za problematické či nejasné, zároveň ovšem inspirující a hodné domýšlení.

     

Lidská situace a její vyhlídky

 

V úvodu spisu Platón a Evropa je filosofie charakterizována jako vnitřní jednání, které má být nápomocno v nouzi naší aktuální situace. Situovanost lidského života nemohou postihnout speciální vědy, protože k ní bytostně náležejí nejen jimi zkoumatelné věcné, ale i nevěcné komponenty, zvláště její nerozhodnutost. Tím se dostává ke slovu filosofie. Ta se sice zabývá pravdou, bytím, světem, poznáním atd., ale tyto problémy vyrůstají z kontextu lidského života. Filosofická reflexe je péčí o duši. Situace individuální, vždy začleněná do celkové situace světa, se reflexí proměňuje. To ovšem neznamená, že reflexe sama může nouzi lidské situace překonat, ba že ji vůbec kdy překonat lze.

 

Lidská situace je pro Patočku vždy poznamenána upadáním a smrtelností. Zvláště jeho současnost (70. léta 20. století) se vyznačuje pocity hluboké bezradnosti, bezmoci a smutku. Je to stav úpadku a beznaděje, situace po „konci Evropy“. Právě zde se nachází východisko Patočkových úvah. „…otázka je, zdali v tom, co by bylo možno označit za evropské dědictví, existuje něco takového, co by do nějaké míry i nám mohlo být uvěřitelné, co by i na nás mohlo působit takovým způsobem, abychom mohli zase pojmout naději v určitou perspektivu, … aniž bychom se oddávali iluzorním snům a aniž bychom jaksi podceňovali tvrdost a vážnost situace, v které jsme.“[2] Ve všeobecném úpadku může být tím aktuálním z evropského dědictví právě filosofie, která objevila v boji proti časovému upadání věčnost, dále objev duše, která je v člověku tím, co je schopno vztahu k tomuto věčnému, a konečně péče o duši, která je realizací tohoto vztahu. Patočka doufá takto získat pro sebe i své posluchače oporu v existenciální nouzi.

     

Mýtus a zrod filosofie

 

Lidská duše je pro Patočku v rámci jeho fenomenologického rozvrhu místem zjevování. Svou blízkostí ke zjevování je konstituována a intenzita jejího bytí je přímo úměrná jejímu podílu na tomto dění. Ve světě mýtu je vztah člověka ke zjevování pojímán jako vpád do oblasti původně vyhrazené bohům, a tedy jako prokletí. V tomto smyslu Patočka interpretuje mýty o stromu poznání, o Gilgamešovi a Oidipovi: „tyto všechny mýty mají týž smysl: člověk je … bytost pravdy a ta pravda je pro něho prokletí“.[3] V oblasti zjevování je člověk původně cizincem. Naproti tomu filosofie pojala blízkost ke zjevování jako lidskou velikost a vyvodila z toho rozvrh života, který se řídí nahlédnutím a může se tak stávat božským.

 

Mýtus se podle Patočky vyznačuje orientací na minulost. Vše se v něm vysvětluje vyprávěním o vzniku či původu. Filosofie se naproti tomu rodí z údivu nad ohromující přítomností jsoucího; je přechodem z dimenze minulosti do přítomnosti. Mytický svět je spánkem duše, filosofie je probuzením. K tomuto probuzení dochází podle Patočkova přesvědčení výhradně v Evropě.[4]

 

Péče o duši v Patočkově smyslu je tedy možná jen jako filosofie. Její první uskutečnění lze vidět v Démokritově snaze dostat po otřesu mytických jistot „zase pevnou půdu pod nohy“,[5] vysvětlit přítomné z přítomného, ba „z toho, co je hluboce, věčně přítomné, vysvětlit i to, co je efemérně přítomné“.[6]

 

Péče o duši má za cíl učinit duši co nejvíce schopnou právě tohoto poznání a tím na přechodnou dobu života božskou. Protikladem tohoto stylu péče o duši je pojetí Platónovo. U něj se „nepečuje o duši proto, aby se poznávalo, nýbrž poznává se proto, aby se duše stala tím, čím být může a čím ještě tak zcela není“.[7] Poznáváním se nehotová duše utváří. Ztělesněním péče o duši v tomto smyslu je Platónovi jeho učitel Sókratés.

     

Sókratovo vystoupení a jeho osud

 

Sókratés vystupuje v době, kdy v Athénách dochází k otřesu hodnot. Tradiční společenské zřízení je v rozkladu a nelze je restaurovat. Filosofie jako probuzení z minulosti do přítomnosti znamenala konec legitimity tradiční morálky, ale ve své zvulgarizované podobě vedla k relativismu. Sókratés vystupuje jako „typ starého Athéňana, který žije v nové době, který ještě zažil obec, v níž se žilo na pevné půdě tradice…kde všichni svobodní páni zachovávali božsky posvěcená práva: nekřivdit druhým, nezasahovat do jejich kruhů, nechat je dělat to, co je jejich věcí, nezotročovat je, nepřisvojovat si, co jim nepatří (sic!), ani se o to nesnažit“.[8] Tato práva ztratila své božské posvěcení, ale Sókratés se je snaží hájit, a to „prostředky přítomného“.[9] Dělá to tak, že se svých spoluobčanů dotazuje a přivádí je tak k poznání, že ačkoli se domnívají vědět, co je dobré, ve skutečnosti bloudí. Vyzývá je k životu ne z pouhého mínění, ale z nahlédnutí. Tato výzva k reflexi je péčí o duši. „Tou se teprve duše stává tím, čím může být, tzn. jednotnou, neodporující si, vylučující, vymítající možnosti roztříštění v rozporech a tím trvající nakonec u něčeho, co trvá, co je pevné.“[10] Starost o duši je vnitřním formováním duše samé. Duše, věnující se přesnému myšlení a prodlévající tak u toho, co je stálé, se stává pevnou, nabývá určitou podobu. Tato péče o duši je úsilím „vtělit to, co je věčné, do času“[11] a zároveň „pevně stát ve vichřici času, pevně stát ve všech nebezpečích, která to s sebou nese, pevně stát, když péče o duši člověka ohrožuje“.[12] Samotná Sókratova existence je pro obec, ovládanou latentním tyranským smýšlením, provokací. Vyvraceje falešná mínění, dělá sice obci tu nejlepší službu, ale jeví se jako ten nejprotivnější. To musí skončit jeho zničením. Sókratés je ale jako vyslanec Apollónův poslem božím.

 

Jeho odsouzením na sebe soudcové svolávají boží hněv. „Svět je ve zlém,“[13] konstatuje Patočka.

 

Sókratés po sobě zanechal dědictví. Tím je rozvrh obce, ve které může filosof žít. Dílem nástupců má být takovou obec vytvořit. Toto dědictví, dědictví péče o duši, se předává až do současnosti příznačně skrze dějinné katastrofy. Podle Patočky je nejen tím, z čeho se Evropa zrodila, ale i tím jediným, na čem stojí. Patočka vyzývá k opakování této péče o duši. Vidí v tom možnost nalézt ve všeobecném sesuvu půdy pod nohama něco pevného.

     

Péče o duši

 

 Sókratovská péče o duši se provádí dotazujícím se myšlením, formou rozhovoru. Obvykle se jedná o rozhovor mezi dvěma a více lidmi, může se ale odehrávat i uvnitř duše samé. Zdá se, že pro Patočku je na tomto rozhovoru nejdůležitější pohyb problematizace. Nejde ani tak o to, dojít k nějakému závěru, ale spíše o stále pokračující dotazování a zpochybňování už dosažených výsledků. Ideál koherentního diskurzu sice nemusí a snad ani nemůže být fakticky plně realizován, ale je ve zkoumání stále přítomen.

 

Starost o duši se u Platóna dělí ve tři velké proudy, totiž v rozvrh ontokosmologický, rozvrh starosti o duši v obci a konečně starost o duši po stránce jejího vnitřního života. Ve všech třech je duše středem, který prostředkuje mezi extrémními oblastmi jsoucího, mezi bytím principiálním a bytím věcí kolem nás.

 

Funkcí ontokosmologického rozvrhu je založit svět na nahlédnutí, tedy nikoli na mýtu. Je důležité, že tato nauka zůstala u Platóna nezapsaná. Nestala se systematikou, určenou k víře, ale výzvou k dalšímu filosofickému zkoumání, v němž je příznačně důležitější ona přeskakující jiskra než konkrétní obsah. Z hlediska péče o duši je pro Patočku z Platónova rozvrhu nejpodstatnější to, že je duše prostřednicí mezi světem idejí a světem smyslovým.

 

Rozvrh péče o duši v obci má dva aspekty. Na jedné straně je obec zvětšeným modelem, na němž Sókratés ukazuje, co je spravedlnost v duši. I zde je problémem především oblast prostředkující, stav strážců a jeho výchova. Strážci mají být nejen filosoficky vzděláni, ale také ustavičně konfrontováni s vlastní smrtelností. Mají umět odhlížet od sebe samých a žít jen pro obec. Oni jsou těmi, kdo udržují v obci náležitý poměr mezi jejími složkami a tím zajišťují spravedlnost. Ukazuje se, co je spravedlnost v duši: udržovat špatnou nekonečnost potřeb v mezích. Na druhé straně je péče o duši v obci to, co dělá Sókratés: zkoumání toho, co je dobré, formou dialogu. Tím se duše vnitřně mění, stává se určitou, neupadá, ač k tomu má stále sklon, do bezhraničné oblasti potřeb, stupňuje své bytí. Z toho, že je i v Sókratově obci možná tato péče o duši, vyplývá „možnost vytvořit stát, obec, které je potřeba k tomu, aby takový člověk, jako Sókratés, nemusel umírat“.[14] Zároveň existuje nejen korespondence mezi ideální obcí a spravedlností duše, ale i mezi obcemi defektními a nespravedlností duší jejich občanů.

 

Třetí ohled péče o duši se týká vztahu člověka k sobě samému. Duše je počátkem veškerého pohybu. Její nejvlastnější pohyb je pak péče o sebe samu. Tu ale člověk původně a většinou zanedbává. Dále je duše strukturou, jejíž jednotlivé komponenty jsou v napětí. Bytí duše se intenzifikuje náležitým uspořádáním této struktury. Duše, pohybující se mezi principy a principiaty a kultivovaná péčí o sebe jest víc než taková, která se oddává žádostivostem a tím neurčitosti, která umenšuje bytí. „Péče o duši, svou snahou o jednotu, bytí koncentruje, stupňuje je v pevný tvar.“[15] Péčí o sebe objevuje duše oblast samotného bytí, které není žádnou věcí, oblast počátků. Tak bojujíc proti času, objevuje i věčnost a otázku, zda je i ona čímsi věčným. Platón tuto otázku rozvádí v dialogu Faidón, jeho argumentace ve prospěch nesmrtelnosti duše je však podle Patočky „krátkodechá“ a nepřesvědčivá, je to jen „fantastická spekulace“.[16] Cosi podstatného naopak říkají o nesmrtelnosti duše platónské mýty. Zde je tématem svoboda, volba, a to v životě posmrtném, ale především prenatálním, kde se odehrává základní akt svobody. Svoboda na tomto světě spočívá v tom, že žijeme v situaci stále nerozhodnuté, že nemáme definitivně jasno, jsme-li v dobrém či zlém. To je umožněno neredukovatelností lidské bytosti na pouhé jsoucno, tedy tím, že je člověk místem zjevování a místem bytí. Patočka se ptá, zda neobsahuje v této situaci smrt jakožto přechod od jsoucna k bytí něco pozitivního, a zakončuje[17] poněkud enigmaticky Herakleitovým výrokem: „Lidi po smrti čeká, co neočekávají ani nedoufají“ a jeho krátkým rozvedením v tom smyslu, že očekávat a doufat lze jen v čase a v tomto světě, ale po smrti, ne už v tomto světě, čeká člověka pouhé bytí. Nejasné bohužel zůstává, co by toto „pouhé bytí“ mělo vlastně být.

     

Problémy Patočkova pojetí

 

V Patočkově textu je zřetelné napětí mezi jeho nárokem na jasnost a zřetelnost a vágním vymezením centrálního pojmu péče o duši. Nelze se ubránit dojmu, že tato péče je sice čímsi velmi důležitým, na čem stojí celá Evropa jako na jednom jediném, byť snad i poněkud vratkém, sloupu; něčím, v čem spočívá sám lidský život, nakolik chce být a je skutečně lidským, a na čem konečně závisí i osud samého zjevování bytí. Přesto není zcela zřetelné, co přesně se pod pojmem péče o duši myslí. I na tuto problematiku by se dala vztáhnout na Patočkovu adresu napsaná slova Petra Rezka:  „Vracet se stále znovu k tématu a z různých stran o něm meditovat není pravé rozvíjení tématu.“[18]

 

Napětí můžeme vidět i v tom, že se duše sice má formovat stykem s tím, co je pevné, a docilovat koherentního diskurzu pokud možno o všem, ale přitom u Patočky sotva můžeme nalézt něco věčného, u čeho by se duše mohla vytvarovat. Tento rozpor se zdá být řešen tak, že je jednota diskurzu nesena zkoumajícím postojem. Duše je potom pevná ve vědění svého nevědění. Lze se ale ptát, čím se pak toto pojetí vlastně odlišuje od skepse a jak lze udržet zkoumající postoj ve zkoumání, které nemůže dojít k žádnému závěru, ačkoli o to má usilovat, nechce-li se stát samoúčelným.

 

Jedna z otázek, na které chce Patočka odpovědět, zní: „…proč je potřeba se o duši starat a jaký to má význam.“[19] Bohužel na ni ale uspokojivou odpověď nedostáváme. Duše sice starostí o sebe může intenzifikovat své bytí, nevíme ale, proč by to měla dělat, proč by se raději neměla spokojeně „rozpliznout“ v bezbřehém oceánu slastí.

 

Patočka ve svých přednáškách opakovaně tvrdí, že je řecký ideál nahlédnutí tím jediným sloupem, na kterém stojí Evropa. Toto tvrzení ale dostatečně nedokládá. Argumentem ve prospěch této teze je, že se křesťanská dogmata odůvodňovala, že tedy to židovské v křesťanství muselo projít řeckou reflexí. To je samozřejmě pravda, ale není tomu také naopak? Nebyla filosofie k řadě svých témat přivedena židovstvím a křesťanstvím? Netřeba chodit pro příklady příliš daleko. Bez židovsko-křesťanského objevu a zhodnocení dějinnosti by sotva byla myslitelná Patočkova filosofie dějin, stejně jako by byla nepředstavitelná jeho fenomenologie tělesnosti bez křesťanského zhodnocení těla. Domnívám se, že ke sloupům, na kterých stojí Evropa, je třeba vedle křesťanství a židovství připočíst i vědecko-technickou revoluci, ba snad i islám a předkřesťanská náboženství evropských národů, stále nenápadně leč blahodárně přežívající v pohádkách a pověstech. Dost možná by byla Evropa lépe rozumějící rozmanitosti svého kořenového systému stabilnější než Patočkova duchovní stavba, balancující ve vichřici času na jednom jediném sloupu.

 

Rozpaky může budit i Patočkovo velmi nízké hodnocení mýtu, který se k filosofii má mít jen jako spánek k probuzení, ale především to, že k takovému probuzení údajně došlo pouze v Evropě. Znamená to snad, že např. buddhistická tradice je mytickým podřimováním? A není tento totalitní nárok evropské racionality hluboce a osudově spojen, stejně jako křesťanský univerzalismus, s tradicí evropského úsilí o světovládu? A není konečně jistý rozpor mezi Patočkovým nízkým hodnocením mýtu a mytickým způsobem, jakým vypráví příběh o božím poslu Sókratovi, jehož zabitím na sebe svět přivolává hněv nebes?  Konečně se vnucuje otázka, zda Patočkova péče o duši postihuje duši v její celistvosti a komplexnosti. Neměla by k péči o ni nějakým způsobem náležet i kultivace estetického cítění, imaginace, etického chování? Nepodceňuje Patočka až příliš úlohu narativity? Neměla by o sebe duše pečovat i tím, že se nechá zúrodňovat příběhy, obrazy a symboly? Nebylo by konečně na místě nesporně oprávněný požadavek přesného myšlení a zkoumajícího dotazování vyvážit přinejmenším stejně oprávněným doporučením alespoň občas umlknout a věnovat se kontemplaci? Bez péče o tyto dimenze života duše je sice snad možné získat jakýsi kousek pevné půdy pod nohama, ale sotva obyvatelnou vnitřní krajinu.

 

Patočkovo pojetí péče o duši není prosto obtíží, ba může snad místy budit i jisté rozpaky. Je ale cenné, že tuto problematiku vůbec otevřel, že se jí zabýval, a že i svými jednostrannostmi otevíral perspektivy pro další zkoumání. Stejně jako v Sókratově době je i dnes obec odrazem duší svých občanů. A dost možná ještě víc než v Sókratově nebo Patočkově době se může dnes péče o duši jevit jako jediná schůdná cesta z krize. Novinkou současnosti je, že duše občanů globální vesnice, propadlé špatné nekonečnosti konzumní bulímie, se mohou stát, nezačnou-li o sebe náležitě nebo aspoň nějak pečovat, příčinou zániku života na naší planetě. Dost možná by právě to mohlo být podnětem k novému promýšlení péče o duši a zároveň dostatečně pádným důvodem pro její konání.

   

[1] Patočka J., Platón a Evropa, in: Sebrané spisy, 2, OIKOYMENH 1999.

[2] Patočka J., Platón a Evropa, str. 159.

[3] Tamtéž, str. 179.

[4] Tamtéž, str. 227.

[5] Tamtéž, str. 216.

[6] Tamtéž, str. 216.

[7] Tamtéž, str. 220.

[8] Tamtéž, str. 222.

[9] Tamtéž, str. 223.

[10] Tamtéž, str. 224.

[11] Tamtéž, str. 225.

[12] Tamtéž, str. 225.

[13] Tamtéž, str. 226.

 

[14] Tamtéž, str. 256.

[15] Tamtéž, str. 259.

[16] Tamtéž, str. 269 n.

[17] Tamtéž, str. 271. Z důvodu rozsahu této práce pomíjím následující výklad o Aristotelovi, což umožnuje i zřetelný předěl v textu Patočkově.

[18] Rezek Petr, Česká filosofie a její doba diamantová, http://www.vulgo.net/index.php?option=com_content&task=view&id=710&Itemid=27.

[19] Patočka J., Platón a Evropa, str. 161.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *