τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Zase jednou se nám podařilo jednotlivými dny proskákat až k pátku třináctého – samozřejmě je to mé oblíbené datum – a po letech se blíží zase jeden rudhyarovský seminář; a tak mě napadlo, že při té příležitosti něco poznamenám o genezi těch seminářů, případně mojí rudhyarovské práce vůbec. Nuže.

 

V zimě 2009-2010 jsem měl zase jednou prapodivný čas. Tou dobou jsem nechal své někdejší práce – několik let jsem seděl jako noční recepční na hotelu a místo života, aby se tak řeklo, četl – a pomalu ale jistě začínal brát za své několikaletý, nepříliš šťastný vztah s jednou nejmenovanou dámou (definitivně jsme se rozešli, myslím, že nakonec k spokojenosti obou,  začátkem léta toho roku). Záhy jsem se ocitl na volné noze jako redaktor, posléze i překladatel. Přibylo mi dost výrazně volného času (kde jsou ty časy!), a protože jsem se po několika letech vynořil z upířího metabolismu nočního recepčního a zase se vrátil do denního světa, zkusil jsem se do něj trochu zapojit. Už na nový rok 2010 jsem zčistajasna věděl, že hodlám vystudovat astrologii ve škole Pavla Turnovskýho a Martiny Lukáškové, i kvapem jsem naskočil do rozjetého vlaku prvního ročníku – a tam poprvé uslyšel jméno Rudhyar a na vlastní oči spatřil jeho schéma cyklického pohybu veškerenstva, které mě provází dodnes.

 

Byla to láska na první pohled, to nemohu říct. Spíše jsem z toho zaslechl zvonit hranu osudového setkání. Potkal jsem myslitele, který se měl stát na pár let (na rozdíl třeba od sv. Bonaventury nebo J. Patočky, jimiž jsem se taky intenzivně zabýval) mým mistrem a učitelem. Nicméně to nebyla zvláštní sympatie ani vzplanutí:  Rudhyarova myslitelská nátura je té mojí myslím na hony vzdálená a v jeho textech jsem se nikdy necítil „jako doma“ – mnohem lépe mi tou dobou bývalo s Nietzschem, Schopenhauerem, Klímou, anebo třeba Cioranem; jenže jsem si velmi záhy uvědomil, že Rudhyar říká něco podstatnějšího než tihle všichni dohromady (fakt!), a že tím pádem stojí za velmi vážnou pozornost. Vlastně hned ze začátku jsem začal překládat Rytmus Celostnosti – nejprve do šuplíku s tím, že to pak dám zdarma k dispozici, a teprve o dost později se podařilo prosadit vydání u Malvernu. Rovnou jsem byl taky jako novopečený rudhyarovec pozván na Shvězdění, abych tam něco pověděl – a dodnes mi pamětníci tehdejšího extempore poťouchle připomínají, jak jsem tam (jistě k nemalému pobavení tuzemských astrologů) milovaného klasika veřejně cupoval – což byl zřejmě následek tehdy dosud probíhajícího filosofického postgraduálu a zaujetí Patočkovou fenomenologií i s jejím odporem vůči „metafyzice“, kterou Rudhyar věru smrděl na sto honů.

 

V tomhle opravdu bujném transformačním období jsem taky začal chodit na biofeedback – dost mě to bavilo a podařilo se mi tam pravděpodobně zbavit nikdy předtím neléčené poruchy soustředění. Při vstupním vyšetření proběhly kromě obligátního EEG i psychotesty; na základě jejich trochu kuriózních výsledků jsem začal více chápat, proč že si s lidmi někdy prostě nerozumím, a trochu lépe jsem se smířil s osudem. Kromě toho jsem si ještě zkraje svého rudhyarovského období uhnal zhruba dva semestry klasické psychoanalýzy – nějakou dobu mi pak trvalo, než jsem se z labyrintu přenosů a protipřenosů vyhrabal (jak je na tom chudák můj někdejší analytik, nevím); a aby toho nebylo málo, podstoupil jsem docela úctyhodnou řádku psychedelických experimentů. V kombinaci s Rudhyarem a pokračujícím (teoretickým i velmi praktickým) zaujetím křesťanskou teosofií a hermetickou kabalou z toho byl, jak si asi dovedete představit, pořádný chaos: myslím, že jsem esoterické „spalničky“ prodělával zhruba v letech 2001-2005, ale tohle, tohle byl spíš esoterický syfilis, anebo možná mor. Vize střídaly vize, prozření prozření – zkrátka měl jsem poctivou, důkladnou a festovní psychospirituální krizi, ve které jsem ale, světe div se, většinu času skutečně jakž takž zvládal docela fungovat v běžném světě, tedy pracovat, sem tam publikovat a pokračovat v postgraduálu. Musím přiznat, že tou dobou taky došlo k pár docela slušným karambolům, jimiž se běžné fungování trochu zadrhlo, nicméně pokud si uvědomím, co všechno se tehdy odehrávalo, docela se divím, že celá záležitost proběhla relativně v klidu a všichni zúčastnění vyvázli skoro bez šrámu.  Někdy tou dobou proběhla také první řada Rudhyarovských seminářů. Ty byly, jak jinak, dost poznamenané tím vším, co se mi tou dobou ve světě vnitřním i vnějším dělo. Zpětně doufám, že nebyly příliš zavádějící a že mě moji tehdejší posluchači nebrali tak vážně, jak jsem snad tehdy doufal. Myslím, že tou dobou celá věc s Rudhyarem byla ještě hodně daleko od zralosti a publikovat výstupy bylo možná trochu předčasné. To platí i o knížce s krkolomným názvem Nástin metafyziky operativní celostnosti aneb fragmenty k transpersonální ontologii. Vznikla tak, že jsem si zhruba v Kristových letech chtěl zkusmo formulovat, kam jsem jako filosof a teolog – a taky jako člověk – dospěl; dělal jsem si jakousi předběžnou bilanci. Začal jsem spontánně chrlit desítky a stovky stránek metafyzických fragmentů; v těch jsem se většinou odpíchnul od věcí, kterými jsem se tou dobou zabýval – ať už to byl Rudhyar, Patočka, Hillman, anebo třeba produkce nakladatelství Portál, pro které doteď dělávám redakce a jazykové korektury – a takhle fragmentárně jsem si formuloval svou verzi filosofie operativní celostnosti, která byla dost nepatřičně „pokřtěná“, tj. snažil jsem se v ní Rudhyara vracet zpět k západní teologické tradici. Což se mi v té době zdálo jako dobrý nápad, co mám dělat. Když se mi už fragmentů nahromadilo opravdu hodně, měl jsem dojem, že by se s nimi snad mělo něco provést. Dal jsem je přečíst pár kamarádům, jestli na mě náhodou nehodí síť, a když nehodili, poslal jsem texty Jakubovi Hlaváčkovi, s nímž jsme se tou dobou znali sice dlouho, ale spíš povrchně. Po dvou týdnech se ozval, že prý je to super a určitě to vydáme, no, a tak jsme to vydali – snad to někomu bylo k něčemu. Co se mě týče, přešla mě tím hlavně někdejší ctižádost – od té doby mám dojem, jako bych měl jaksi „splněno“ –, a taky hezká představa, že když lidem řeknu „jak to všechno je“, něco se stane. Nestalo se pochopitelně vlastně nic – jen přibyla další kniha v regálech knihkupectví; no, aspoň toho Kuba nenechal vytisknout moc, takže mě minuly Levné knihy; každý to štěstí nemá.

 

Po zveřejnění knihy se nicméně taky rozeběhl – ostatně v dobrém souladu se samotnou filosofií v ní obsaženou – zpětnovazebný proces, kdy jako by se ke mně moje vlastní myšlenky vracely prostřednictvím situací, lidí, událostí – a někdy i s pěkně peprným komentářem. Někdy tou dobou jsem si sáhnul na to, že na jungovských archetypech opravdu něco bude – ve správném věku ke mně přišel vlastní stín, zahalil celý svět a parádně mě vydusil. V první fázi téhle nepříjemné fermentace se ke mně blížila – a pak na mě dopadla – opravdová nepříjemnost: úplně ve mně začal umírat celý můj zápal pro západní filosofii a teologii, a taky víra v to, že tyhle duchovní tradice vůbec něco hodnotného nabízejí, a totéž platilo i o západním esoterismu. Od puberty mě, pokud nepočítám obligátní zábavy, jako byly chlast, drogy, holky a poesie (většinou v tomhle pořadí, dámy a múzy odpustí), vlastně nezajímalo nic jiného, než právě tyhle tři věci – resp. oblast jejich průniku. Věnoval jsem tomu všechno – a najednou to bylo pryč. V tom marasmu se odehrály i příjemné a nad pomyšlení šťastné události a víc než slibné začátky: třeba se mi povedlo konečně dodělat doktorát z filosofie. Ještě lepší bylo, že jsme se dali dohromady s Bárou (a tím si mě našla i Mari) a nakonec jsem se i oženil, což si nemohu vynachválit (a zpětně se nemohu než omluvit svým bývalým přítelkyním a milenkám, jimž jsem holt nevěnoval, cítě v kostech, že se někde po světě toulá Bára, dostatečnou pozornost). Koneckonců i co se spirituality týče, našel jsem nakonec domov lepší, než jsem kdy doufal, takže šťastně skončilo mé dlouholeté „hledání“ – a konečně začala pořádná, o to však radostnější práce. Jenže málo platné, vprostřed všech těch radostných událostí paralelně probíhal proces truchlení, jako kdyby mně umřel někdo blízký. Což byla svým způsobem pravda, protože teologie, filosofie i esoterismus, to byly disciplíny mému srdci opravdu hodně blízké – a teď jako by byly pryč, resp. z někdejších předmětů intelektuální vášně se staly protivné a trochu depresivní povinnosti. Každý stepní vlk ví, jak hořká medicína tohle umí být, a taky že ta hořkost nepřejde na počkání.

 

V tomhle čase jsem se samozřejmě tu a tam pokoušel něco napsat – jaksi vydat počet z toho, co se mně přihodilo, ať už to bylo pochopení chyb, které jsem nasekal v té svojí první knížce, anebo šlo o záležitosti spojené obecněji s teologií, filosofií a hermetismem – jenže to nešlo. Ať jsem psal cokoli, všechno bylo, jak jsem truchlil a trpěl, žlučovité, nenávistné a ukřivděné – takže jsem si nakonec řekl, že se na to vykašlu a psaní nechám dočista na tak dlouho, než se z toho vzpamatuju, anebo třeba napořád. Nakonec jsem se, jak se zdá, jakž takž zotavil. Alespoň tedy natolik, že už dneska o věcech, na kterých mi skutečně záleží, vůbec nepíšu (a většinou ani nemluvím); a věci, o kterých píšu (tj. i disciplíny, které pro mě před lety ztratily kouzlo), jsou mi v podstatě buřt – jen někdy prostě vnímám cosi jako odpovědnost, opravdu čistě profesionální odpovědnost člověka, který prošel určitým školením. Lékař, který by se nachomýtl k nehodě a nepomohl by, by byl divný lékař (a asi by se musel do takové indiference trochu nutit); a holt teolog, co se přimotá do doby vymknuté z kloubů, káže (což je u teologa asi tak přirozené jako sekrece slin při jídle apod.) a filosof mudruje. Asi byste mi museli spoutat ruce, abych občas něco nenapsal, nicméně nemám dojem, že by pro mě tahle záležitost byla kdovíjak osobní. Což asi není ideální, ale zase už se mi to nezdá tak pitomě zaslepené, jak „osobní“ záležitosti bývají, a navíc přitom nijak zvlášť netrpím, což je dobré znamení. Aspoň myslím. Nicméně: kdybyste měli dojem, že svoje vlastní kázání beru nějak vážně, byli byste na omylu. Svůj vztah s řečí, zvlášť s tou psanou, beru trochu jako procházku se psem (psem trochu zbrklým a většinou bez vodítka, s Merkurem-Prométheem ne úplně blízko u Slunce, navíc festovně nakopávaným opozicí Uranu a dalšími napěťovými aspekty v nativitě, mi to prostě jinak nejde), procházku v zásadě klidnou, při níž jsem v dobrém rozmaru. Což neznamená, že v krajině, kudy se procházíme, kdysi nebyli nějací ti draci – jenže svoje boje s nimi už jsme vybojovali, a teď už se jen tak procházíme. Pokud můj čokl-jazyk náhodou někdy někoho dobromyslně olízne nebo trochu rafne, je mně to líto, ale už je holt takový – jen byste si proboha neměli představovat, že mám zlého psa (třeba vzteklou dogu nebo tak něco) a při pohledu na postiženého jsem mu poručil „trhej“. Je to spíš veselý nemytý vořech, taková potvora, jakou by mohl (aspoň tak si to představuju) klidně prodávat Josef Švejk. Nechávám ho prostě běhat, a někdy je holt nevychovaný. Co chcete, bydlíme spolu na Žižkově.

 

No, jak už to bývá, trochu jsem se zase zaběhl, tedy – odbočil. Zpátky k Rudhyarovi.

 

V poslední době, tj., zhruba sedm let poté, co jsem se s Rudhyarovou filosofií setkal poprvé, se mi najednou podařilo zformulovat jak její celkem snad srozumitelný přehled, tak její reinterpretaci z hlediska, ke kterému jsem postupem času dospěl, a k tomu se povedlo domyslet alespoň zkusmo i to, co u Rudhyara samotného skutečně chybí – totiž co si s ní počít v praxi. Taková bude náplň nadcházejících seminářů, a s největší pravděpodobností i obsah další knížky – kterou se v současné době, když okolnosti dovolí, snažím přetavit z excerpt do souvislého textu.

 

Pokud bych měl říct, jaký tohle setkání s Rudharem mělo a má smysl pro mě, a taky jaký smysl má, že to nějak dál rozvíjím, asi bych musel říct následující. Jednak – Rudhyar pro mě osobně nebyl cílová stanice, ale docela důležitý ukazatel cesty. To, o čem Rudhyar v knihách píše, jsem nakonec našel, našel jsem to beze zbytku, a našel jsem ještě mnohem víc. Nejsem si jistý, že bych bez Rudhyarovy filosofie vůbec pochopil, co že se to vlastně snažím najít; ale taky si jsem jistý, že Rudhyarova filosofie se podobá příslovečnému prstu, který ukazuje na Měsíc – ale rozhodně to není Měsíc sám. Pokud by mohla podobným způsobem pomoci i dalším, zapaťpánbůh. Na okraj poznamenávám, že je mně srdečně jedno, jaký „Měsíc“ si kdo najde: nebe je dost velké pro všechny hvězdy, o měsících nemluvě, a já mohu jako pouhopouhý příležitostný poslíček pohybu celostnosti leda popřát šťastnou plavbu.

 

A taky si myslím, že kdyby bylo na světě víc lidí, kteří se podle téhle filosofie orientují, nebo se ji aspoň pokusili vzít na vědomí, bylo by tu vesměs líp. Filosofie operativní celostnosti totiž člověku staví před oči něco triviálního, ale velmi důležitého, totiž že svět, ve kterém žijeme, je „naše věc“, že za něj neseme odpovědnost. To není moc, ale je to elementární náhled, který umožňuje alespoň trochu překročit sebestřednost, nebo se aspoň o takové překračování začít snažit – a to není málo. Osobně si nemyslím, že by Rudhyarova filosofie byla „správná“ (nebo „špatná“) – je to prostě nástroj, kterého člověk může použít, aby se osvobodil z jedné – mimořádně těsné a nevlídné  – pojmové klece, a pokud při tom nezapadne do další, je to taky nástroj užitečný. A taky je to něco jako mapa – jezdit po ní prstem (nebo se hádat o podobu jednotlivých vrstevnic či „jediné správné“ názvy lokalit) nikam nevede, ale pokud se člověk vydá na cestu k „transpersonálnímu životu“, může pomoci v orientaci – pokud si ji nesplete s územím. A protože shodou okolností mám v hlavě návod k použití téhle mapy, rozhodl jsem se po zralé úvaze zase jednou vystrčit nos mezi lidi a pokusit se vzdor tomu, že dost nerad působím veřejně, sdílet, co jsem si v ústraní nastudoval a promyslel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *