Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Orfické linie, Adam Borzič

Tohle je původní, nezkrácená verze recenze, která nedávno vyšla v Hostu (pod nemožným názvem „Angažovaná mystika“, se kterým nemám nic společného). S „Orfickými liniemi“ jsem se dost pral, ale snad se ve výsledném textu podařilo v rámci mých dosti omezených možností vyhmátnout, o čem že ta knížka vlastně pojednává.

Adam Borzič, Orfické Linie

Praha: Malvern, 2015

 

 

Třetí samostatná sbírka básníka Adama Borziče nazvaná Orfické
linie, tradičně krásně vypravená nakladatelstvím Malvern, představuje
pozoruhodný, třebaže čtenářsky nepříliš schůdný útvar. Kniha je souborem značně
různorodých textů: experimentální básnické eseje a metafyzické meditace zde
přecházejí do básní působících jako symbolicky zašifrované deníkové záznamy
pěvce putujícího halucinačními pozemskými, nebeskými i podsvětními krajinami,
apokalyptické vize se mísí s básnickou mythopoiesí nebo invokacemi zesnulých a
celou sbírkou hřmí snad ještě mohutněji než dříve Borzičův charakteristicky
patetický, prorocký nářek nad utrpením dnešního světa. Přece se však zdá, jako
by celý soubor básní organicky vyrůstal z hlubšího, celistvého plánu a záměru.
Pokud má být text čten v duchu, v jakém byl i psán – tedy vážně, „nikoli pro
ono oblé a vypouklá slovo záliba“ (s. IX) – bylo by na místě pokusit se
porozumět intenci Borzičovy poetiky, možná nejzřetelnější v kontextu více či
méně implicitního, přece však rozpoznatelného mytického a metafyzického rámce
díla.

 

Zdá se, že celkový horizont srozumitelnosti jednotlivých
textů tvoří společné drama božství, které se samo sobě skrývá i zjevuje ve
formě stvoření (…jako když tesáš prázdno plné očí / a Bůh se v nich shlíží
nahý, / přistižen při činu v ráji s plodem něhy, / snědý v kůži hada svádí sám
sebe, s. XXXVI), a lidství prožívajícího následky osudného vkročení do dějin (V
jedné černé hodině, / do jejíhož masitého jablka kousl… muž dějin…, / vyrojila
se dračí setba a otiskem zubů prolezla na svět stará & starší kletba, s.
XXVI) až k jeho nejzazším důsledkům (Tohle jablko je třeba sníst až do konce, /
do posledního sousta, s. XLV). Jinak řečeno jde o kosmické drama kenotického,
trpícího božství ukřižovaného dějinami a spolu s člověkem v nich zápasícího o
vykoupení a spásu. Tyto dějiny pádu a spásy pak v současné době v Borzičově
básnické vizi procházejí dramatickou transformací (litosférické desky dějin
opět praskají, s. XXIX), snad bolestným zrodem nového eónu, ohlášeného před
více než stoletím jistě nikoli náhodně hned v první básni zmíněným Aleisterem
Crowleym.

 

Odtud je pochopitelné i básníkovo charakteristické zaujetí
konkrétním: vše kontingentní jako by pro něj bylo kontrakcí i manifestací
absolutna (Jak pečlivě jedno skrývá vše / Pečlivá skrýš / pro pošetilého
Fénixe?, s. XXII). Podobně se to má i s básníkovou vášnivou politickou
angažovaností, neboť dějiny jsou v takové souvislosti skutečně vysoká hra, v
níž se nejen zjevuje, ale rovněž inkarnuje samotné božství. Proto může v patrně
nejprovokativnější pasáži sbírky Borzič ve vztahu k snadno rozpoznatelným
chudým sáhnout až k liturgickému oslovení přicházejícího Krista (osmahlý
cizinče osměl se / své černé kaligrafie nám na zeď piš / rozetři v nás svou
spermovou tuš / rozprostři tady svou imigrantskou buš / Pane smiluj se).

 

Sbírkou podtrhovaná světodějná závažnost básnického slova –
spíše činu než pouhého gesta – pak možná spočívá v osvobozování jisker božství
uvězněných v kontingentních událostech, ale především ve vytváření nové
mytologie, vynášené z tavicí pece básníkova orfického sestupu do podsvětí.
Taková mytologie může znamenat osvobozující a spásné slovo, logos, který by dal
častokrát absurdní dějinné skutečnosti smysl a tak ji učinil krásnou (Chci
stvořit velkou nádheru… protože celý svět byl a je předehra: / chci věřit, že k
velké nádheře, s XXXII). Básnické slovo se v době konečného rozkladu tradičních
metanarací stává slovem vykupujícím a posvěcujícím – anebo se jím alespoň stát
chce. Ze situace radikalizované karteziánské nejistoty oplodněné slovem (… a já
zůstal sám v oboře tiché jako kruh. / Co jsem věděl, se rozplynulo. Přimrazený
k podlaze… pozoroval jsem spirálu tance, / lebku v záplavě pastelových tónů,
kyvadlo vesmírného zániku, s. VII) jako by se mělo zrodit nové stvoření (Pukne
vejce / Stroj je strom, s. XI), jež by znamenalo završení dějinné cesty všeho
stvoření k bohu – a naopak (nebesa hřmějí jako tehdy, když se řítil / a z jeho
koruny padal smaragd, / když nebesa klesla do pekla, / a jejich slzy zažehly
potopu, // po sestupu Člověka / vystupuje na nebesa celá zem, s. XLVIII).

 

Jistě se najdou i čtenáři, kteří k takovému nároku budou
skeptičtí anebo budou autorovu profétickou autostylizaci ironizovat jako projev
narcismu či megalomanie. Toho si je Borzič palčivě vědom a v textu motiv
ohrožení posměchem skutečně předjímá (Hrome / Vysmějí se mé lásce / Vysměju se
jí sám, s. XI). Právě v polemickém boji s fiktivními či reálnými nepřáteli se
však ukazuje i Achillova pata sbírky: radikalita a zaujetí jako by Borzičovi
stavěly před oči svět až překvapivě černobílý (Proroci nicoty / se mi teď
smějí… Ale já vytrvám, s. XXXIX). 
Čtenáři, který nesdílí autorovy politické názory nebo metafyzická
východiska, by se mohlo zdát, jako by v osobách protivníků pěvci sestupujícímu
do mihotavého labyrintu apokalyptických vizí před očima ožíval především
vlastní stín.

 

Sbírka je jistě určena v první řadě duchovně, ale i
politicky stejně či podobně orientovaným čtenářům, ne však výhradně jim. Neměli
bychom zapomenout na to, co už u Borziče bereme málem jako samozřejmost, ačkoli
to jistě samozřejmost není. Autor Orfických linií je totiž vpravdě poeta natus;
jeho verše jsou s každou sbírkou krásnější a jejich opulentní imaginaci, vášeň
a melodičnost lze stěží napodobit. Přemýšlivý čtenář rovněž ocení, že je Borzič
také poeta doctus: myšlenková hloubka jeho textů i komplikované ludibrium aluzí
a náznaků představuje intelektuální výzvu i nesporné obohacení autorovým
podivuhodným myšlenkovým světem. Orfické linie dosvědčují, že se z Borziče stal
básník, kterého není radno brát na lehkou váhu. Jeho texty jsou sice programově
časové, ale jeho nečasově, smrtelně vážná básnická práce má hodnotu trvalou. V
jeho básních postupně rozvíjená, můžeme-li to tak říci, fenomenologie trpící
duše světa tentokrát končí smířením: Pohyb se konečně zpomalí / zpomalí / a
nezastaví / sykot tance nikdy neustává (s. LI). Mrazivá krása Orfických linií
by se mohla hluboko zapsat nejen do duší vstřícných a rozumějících čtenářů, ale
také do dějin české i světové poesie.