τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Tohle je původní, nezkrácená verze recenze, která nedávno vyšla v Hostu (pod nemožným názvem „Angažovaná mystika“, se kterým nemám nic společného). S „Orfickými liniemi“ jsem se dost pral, ale snad se ve výsledném textu podařilo v rámci mých dosti omezených možností vyhmátnout, o čem že ta knížka vlastně pojednává.

Adam Borzič, Orfické Linie

Praha: Malvern, 2015

 

 

Třetí samostatná sbírka básníka Adama Borziče nazvaná Orfické linie, tradičně krásně vypravená nakladatelstvím Malvern, představuje pozoruhodný, třebaže čtenářsky nepříliš schůdný útvar. Kniha je souborem značně různorodých textů: experimentální básnické eseje a metafyzické meditace zde přecházejí do básní působících jako symbolicky zašifrované deníkové záznamy pěvce putujícího halucinačními pozemskými, nebeskými i podsvětními krajinami, apokalyptické vize se mísí s básnickou mythopoiesí nebo invokacemi zesnulých a celou sbírkou hřmí snad ještě mohutněji než dříve Borzičův charakteristicky patetický, prorocký nářek nad utrpením dnešního světa. Přece se však zdá, jako by celý soubor básní organicky vyrůstal z hlubšího, celistvého plánu a záměru. Pokud má být text čten v duchu, v jakém byl i psán – tedy vážně, „nikoli pro ono oblé a vypouklá slovo záliba“ (s. IX) – bylo by na místě pokusit se porozumět intenci Borzičovy poetiky, možná nejzřetelnější v kontextu více či méně implicitního, přece však rozpoznatelného mytického a metafyzického rámce díla.

 

Zdá se, že celkový horizont srozumitelnosti jednotlivých textů tvoří společné drama božství, které se samo sobě skrývá i zjevuje ve formě stvoření (…jako když tesáš prázdno plné očí / a Bůh se v nich shlíží nahý, / přistižen při činu v ráji s plodem něhy, / snědý v kůži hada svádí sám sebe, s. XXXVI), a lidství prožívajícího následky osudného vkročení do dějin (V jedné černé hodině, / do jejíhož masitého jablka kousl… muž dějin…, / vyrojila se dračí setba a otiskem zubů prolezla na svět stará & starší kletba, s. XXVI) až k jeho nejzazším důsledkům (Tohle jablko je třeba sníst až do konce, / do posledního sousta, s. XLV). Jinak řečeno jde o kosmické drama kenotického, trpícího božství ukřižovaného dějinami a spolu s člověkem v nich zápasícího o vykoupení a spásu. Tyto dějiny pádu a spásy pak v současné době v Borzičově básnické vizi procházejí dramatickou transformací (litosférické desky dějin opět praskají, s. XXIX), snad bolestným zrodem nového eónu, ohlášeného před více než stoletím jistě nikoli náhodně hned v první básni zmíněným Aleisterem Crowleym.

 

Odtud je pochopitelné i básníkovo charakteristické zaujetí konkrétním: vše kontingentní jako by pro něj bylo kontrakcí i manifestací absolutna (Jak pečlivě jedno skrývá vše / Pečlivá skrýš / pro pošetilého Fénixe?, s. XXII). Podobně se to má i s básníkovou vášnivou politickou angažovaností, neboť dějiny jsou v takové souvislosti skutečně vysoká hra, v níž se nejen zjevuje, ale rovněž inkarnuje samotné božství. Proto může v patrně nejprovokativnější pasáži sbírky Borzič ve vztahu k snadno rozpoznatelným chudým sáhnout až k liturgickému oslovení přicházejícího Krista (osmahlý cizinče osměl se / své černé kaligrafie nám na zeď piš / rozetři v nás svou spermovou tuš / rozprostři tady svou imigrantskou buš / Pane smiluj se).

 

Sbírkou podtrhovaná světodějná závažnost básnického slova – spíše činu než pouhého gesta – pak možná spočívá v osvobozování jisker božství uvězněných v kontingentních událostech, ale především ve vytváření nové mytologie, vynášené z tavicí pece básníkova orfického sestupu do podsvětí. Taková mytologie může znamenat osvobozující a spásné slovo, logos, který by dal častokrát absurdní dějinné skutečnosti smysl a tak ji učinil krásnou (Chci stvořit velkou nádheru… protože celý svět byl a je předehra: / chci věřit, že k velké nádheře, s XXXII). Básnické slovo se v době konečného rozkladu tradičních metanarací stává slovem vykupujícím a posvěcujícím – anebo se jím alespoň stát chce. Ze situace radikalizované karteziánské nejistoty oplodněné slovem (… a já zůstal sám v oboře tiché jako kruh. / Co jsem věděl, se rozplynulo. Přimrazený k podlaze… pozoroval jsem spirálu tance, / lebku v záplavě pastelových tónů, kyvadlo vesmírného zániku, s. VII) jako by se mělo zrodit nové stvoření (Pukne vejce / Stroj je strom, s. XI), jež by znamenalo završení dějinné cesty všeho stvoření k bohu – a naopak (nebesa hřmějí jako tehdy, když se řítil / a z jeho koruny padal smaragd, / když nebesa klesla do pekla, / a jejich slzy zažehly potopu, // po sestupu Člověka / vystupuje na nebesa celá zem, s. XLVIII).

 

Jistě se najdou i čtenáři, kteří k takovému nároku budou skeptičtí anebo budou autorovu profétickou autostylizaci ironizovat jako projev narcismu či megalomanie. Toho si je Borzič palčivě vědom a v textu motiv ohrožení posměchem skutečně předjímá (Hrome / Vysmějí se mé lásce / Vysměju se jí sám, s. XI). Právě v polemickém boji s fiktivními či reálnými nepřáteli se však ukazuje i Achillova pata sbírky: radikalita a zaujetí jako by Borzičovi stavěly před oči svět až překvapivě černobílý (Proroci nicoty / se mi teď smějí… Ale já vytrvám, s. XXXIX).  Čtenáři, který nesdílí autorovy politické názory nebo metafyzická východiska, by se mohlo zdát, jako by v osobách protivníků pěvci sestupujícímu do mihotavého labyrintu apokalyptických vizí před očima ožíval především vlastní stín.

 

Sbírka je jistě určena v první řadě duchovně, ale i politicky stejně či podobně orientovaným čtenářům, ne však výhradně jim. Neměli bychom zapomenout na to, co už u Borziče bereme málem jako samozřejmost, ačkoli to jistě samozřejmost není. Autor Orfických linií je totiž vpravdě poeta natus; jeho verše jsou s každou sbírkou krásnější a jejich opulentní imaginaci, vášeň a melodičnost lze stěží napodobit. Přemýšlivý čtenář rovněž ocení, že je Borzič také poeta doctus: myšlenková hloubka jeho textů i komplikované ludibrium aluzí a náznaků představuje intelektuální výzvu i nesporné obohacení autorovým podivuhodným myšlenkovým světem. Orfické linie dosvědčují, že se z Borziče stal básník, kterého není radno brát na lehkou váhu. Jeho texty jsou sice programově časové, ale jeho nečasově, smrtelně vážná básnická práce má hodnotu trvalou. V jeho básních postupně rozvíjená, můžeme-li to tak říci, fenomenologie trpící duše světa tentokrát končí smířením: Pohyb se konečně zpomalí / zpomalí / a nezastaví / sykot tance nikdy neustává (s. LI). Mrazivá krása Orfických linií by se mohla hluboko zapsat nejen do duší vstřícných a rozumějících čtenářů, ale také do dějin české i světové poesie.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *