Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

O stromu života: Meditace nad prací Ladislava Moučky

Uvažovat o stromu života není jen tak. A psát o něm, to už je vůbec věc velmi ošemetná. Jediným rozumným důvodem, proč se stromem života zabývat, je brát ho vážně, tj. jako základní uspořádání božských energií (přívlastků, jmen…), které je nějakým způsobem vepsáno do všeho stvoření a zároveň tvoří jakýsi blueprint člověka coby obrazu Božího. Jinak řečeno, dostáváme se do oblasti, kde končí (anebo možná teprve začíná) legrace. Do míst, kde jde o to, co je opravdová pravda a skutečná skutečnost. Tam, kde nakonec jde o všechno. Řeč má být o základním kosmogonickém, antropogonickém, a možná i teogonickém (jistě však teologickém) archetypu, jímž se nám nějakým způsobem sděluje, kdo vlastně „je“ Svatý, buď požehnán, a co o něm jako lidé smíme a máme vědět, myslet a mluvit.

 

 

O stromu života

Meditace nad prací Ladislava Moučky

 

1.

Nebylo by však lepší mlčet? Je-li absolutno absolutní, možná
ho nechme v jeho splendid isolation a snažme se s ním třeba spojit, splynout,
anebo jinak němě a slepě obcovat. Tak nějak hovoří – po mém soudu špatný –
mysticismus. Neosobní princip, absolutní absolutno, které nemá a nechce mít s
člověkem nic společného a v nejlepším případě se fraškovitým pozemským hemžením
na jakési zásvětní pohovce před obrazovkou, na které běží další díl sitcomu o
stvoření, dobře baví, to je modla, kterou si umí vymyslet každý pohan. Bůh, o
kterém zde bude řeč, je však živým Bohem živých bytostí: tím, kdo závazně
vstupuje do dějin, aniž by jim přestával vládnout, a který se umí lidským uším
a duším představit jménem, a dokonce i stát se člověkem, aniž by přestal být
Bohem. Opakuji: neosobní, nezúčastněné absolutno anebo tragikomického
trickstera, který celé věky v kosmické hře do zblbnutí obehrává sám sebe, si
umí vymyslet skoro každý. Jen na okraj poznamenejme, že by se jím ale málokdo
chtěl skutečně stát, anebo zjistit, že jím vlastně už od nepaměti je.

 

Boha, který vstupuje do dějin, mluví a jedná, Boha, který má
tvář a jméno – neboli Boha biblického – si nelze vymyslet. S tím je možné se
leda setkat. Je to ten Druhý – skutečný a působivý, jak jen opravdový druhý umí
být.

 

Hned na začátku říkám: mám strom života za vlastnoruční (ve
velmi doslovném smyslu) podpis Svatého, buď požehnán, v Jeho stvoření a pod
Jeho zjevením. Jméno vetkané do obrazce zde říká vyčerpávajícím způsobem, kdo
je Ten, který se nám představuje (a kterého bychom si jinak neměli pokud možno
nijak jinak před-stavovat).

 

Mám za to, že Ladislav Moučka zaslechl a ve svých knihách
přetlumočil něco velmi podstatného. Podařilo se mu podle mého názoru zachytit a
vyjádřit slovo, které je Slovem – jednotou tvůrčí energie a spásné strategie,
společným jmenovatelem všech našich cest a symbolem: tvarem i tváří toho, který
se umí představit i tak, že zpoza planoucího keře nebo tváří v tvář narychlo
svolané veleradě utrousí „Jsem“.

 

V následujícím se zamyslíme nad nikoli nejméně významnou
částí Moučkova díla – rekonstrukcí stromu života. Nebudu pojednávat o jeho
geometrických či matematických aspektech – od toho jsou tu povolanější. Pokusím
se spíš položit triviální, a v Moučkových knihách vlastně nediskutovanou
otázku, co vlastně strom života je.

 

2.

 

Zcela obecně a ve svých rozličných podobách je tzv.
kabalistický strom života,[1] jak známo, diagram, v němž jsou určitým způsobem
uspořádány božské energie či vlastnosti, „sefiry“. Můžeme konstatovat, že tento
diagram zpravidla nárokuje obrážet trojí.

 

Především se v něm zračí samotný proces vyvěrání božských
energií z propasti Ejn Sof, tedy samotného Svatého, buď požehnán, a jejich
uspořádání. Neboli je obrazem Božím a zároveň plánem světa tvůrčích hierarchií,
prostředkujících mezi stvořeným světem a samotným Počátkem. Ontologický status
(stvořenost-nestvořenost; totožnost s Bohem-odlišnost od Něj atd.) tohoto
okrsku skutečnosti je sám o sobě otázkou; nám zde bude muset stačit, že se
jedná o božský svět.

 

Za druhé se ve stromu života zračí svět stvořený. Každá
stvořená věc, nakolik je spojena s Prapočátkem (tj. nakolik je dobrá, neboli
nakolik jest) v sobě skrývá a svou existencí zjevuje kvality a přívlastky Toho,
který jest. Ať už jsou ve věcech obsaženy boží vlastnosti v jakémkoli vzájemném
poměru, lze říct, že samotným jádrem, z nějž vyrůstá vše, co pro nás jest, je
určitým způsobem uspořádaná sada božských energií, příslušejících lidskému
světu: strom života. Pokud věříme tomu, že strom života skutečně něco vypovídá
o povaze světa, můžeme jej pokládat za jakousi primární (přesněji:
primordiální), živou tabulku kategorií, plán stvoření.

 

Konečně můžeme strom života pokládat za jakýsi plánek
energetických těl člověka, obdobný např. známému systému čaker. V tomto smyslu
je strom života obrazem a planoucím pramenem naší duše v její rozmanitosti – i
jednotě.

 

Shrnuto: strom života je symbolem toho, jak z Absolutna
samotného organicky vyrůstá či kaskádovitě vyvěrá svět božských energií,
prostředkujících hierarchií, svět stvořených věcí, bytostí a dějů, a konečně i
lidská duše. Skrze něj se duše per analogiam rozpomíná na svůj počátek: jméno,
které jí dalo Jméno, permutaci praenergií, která ji tvoří, s níž duše rezonuje
a jíž ji oslovuje její Stvořitel.

 

Nelze však přehlédnout, že se více méně v každé tradici, která
pracuje se snad nejuniverzálnějším schématem cyklického vycházení z Prapočátku
a návratu k němu, objevují obdobné obrazce. Existují rozličná schémata
kaskádovitého vyvěrání božských světů ze skryté Arché, rozličné seznamy
božských přívlastků, které na způsob tepen a žil oživují stvořený svět, a celá
dlouhá řada rozličných popisů lidských energetických těl a duševních
mohutností. Tradice ani jejich zřeci se v tomto ohledu bez dalšího neshodují, a
je velmi obtížné posoudit, která by měla „mít pravdu“, tj. adekvátně popisovat
plán stvoření i pláň nestvořena. Možná bychom mohli už zde uzavřít s tím, že
Svatý, buď požehnán, je semper maior, tedy vždy větší, než si dovedeme
pomyslet; pročež je koneckonců možné při respektu k základním danostem
(kupříkladu za předpokladu, že nebudeme nadřazovat zjevně nižší zjevně vyššímu,
kupříkladu pohlaví srdci nebo koruny Koruně) uznat všechny tradiční rozvrhy
jako platné – a v jistém smyslu stejnou měrou arbitrární.

 

V takovém případě bychom nicméně mohli, a to do značné míry
právem, zavrhnout veškerou diskusi kupříkladu o přesném umístění či náležitých
charakteristikách jednotlivých sefir (energií, čaker etc.) jako bezpředmětnou.
Koneckonců: nechť kvetou všechny myriády myriád květů jsoucna: bůh je natolik
bohatý, že může na každé další, alespoň trochu možné stvoření bodře kývnout:
„Ještě jedno!“

 

Dost možná je to právě tak. Otázka by potom byla, k čemu by
vůbec měla být dobrá Moučkova rekonstrukce stromu života – a potažmo i proč se
zabývat tradicí ve stvoření tak benevolentním, že zavání anarchií:
bez-hlavostí. Relativismus se nám jeví nasnadě, a je pro současnou dobu
symptomatický. Kde není jasné, na kterou hlavu patří Koruna, stává se posledním
validním hodnocením špatná nekonečnost kumulace myriád a myriád čím dál drobnějších,
abstraktnějších a zbytečnějších korun a korunek. Mutatis mutandis totéž platí o
ostatních přívlastcích a energiích. Neochota přijmout závazné a určité zjevení
vede ke ztrátě orientace a vnitřnímu i vnějšímu chaosu. Právě zde se po mém
soudu začíná ukazovat nutnost nalézt adekvátní měřítko náležitých poměrů ve
stvoření – tedy skutečnou Tradici, jakýsi zlatý standard. Aperatická
rozmanitost, ta stará známá nesmírnost a zpupnost, soudí samu sebe: hrozí
evokovat hrozivou moc, obracející za oslepujícího záblesku ejn sof ór vodou či
ohněm ejn sof v ejn. V tomto ohledu není situace našeho světa v A. D. 2013
kdovíjaká.

 

Mám za to, že Moučka vychází s vědomím, že jde o ozvěnu
jediné, integrální a celoplanetární Tradice, z tradice biblické, z níž pochází
(a kterou možná, nakolik je sama o sobě duchovním prostorem, a ne relativně
pozdním zápisem z jednoho ze symposií konaných v tomto prostoru, zakládá) i
Sefer Jecira. Kořenem i jádrem této
tradice pak je, že Bůh Izraele je jeden – a sefir je deset (ne devět, ne jedenáct).
Řečeno jinak: že je v podstatě všechno možné, neznamená, že je všechno dobré.
Podle Geneze je v Božích očích dobré celé stvoření – jen člověk takto apriori
dobrý (tov) není. Dějiny jsou pak příběhem o tom, jak se takovým – metodou
pokusu a omylu – stává. Možná trochu předbíháme, ale poznamenejme už zde:
existuje-li vůbec nějaká pravá tradice, mělo by na jejím základě být možné
rozlišit zdařilý pokus od omylu. Věřím, že právě o takovou tradici jde u
Moučky. V následujícím se pokusím toto přesvědčení blíže vysvětlit.

 

 

 

3.

 

Předpokládám, že
Moučkovy knihy jsou interesovanému českému čtenáři dobře známé – nechce se mi
věřit, že by dílo tak významné mohlo v posledních desetiletích ujít pozornosti
vážného zájemce o studium tradičních věd. Bylo by nadbytečné reprodukovat
Moučkovu argumentaci – jen si shrňme, v čem je jím konstruovaný strom
specifický, co všechno v sobě taková kosmologie, nově vycházející ze Sefer
Jeciry, zahrnuje a čím je tento rozvrh celku skutečnosti (protože právě o ten
jde) dosvědčován.

 

Nápadná specifičnost tohoto stromu života spočívá v tom, že se z něj vytrácí sefira
malchut (můžeme se domnívat, že království je tou hlínou, do níž je celý strom
zasazen), a naopak se do původního desatera (znovu?) dostává sefira-nesefira
da´at (což nasvědčuje tomu, že jde o strom života z doby před pádem, resp. po
parusii – ostatně právě to Moučka opakovaně, a nepříliš nesměle, naznačuje).
Sefiry příslušným způsobem konstruovaného stromu nemají planetární
korespondence; jeho tvar se rodí v rámci kruhu, rozděleného na dvanáct částí –
jako by šlo o otisk deseti božích prstů na každém časovém cyklu a v prostorovém
(tedy: společném) celku.

 

Kosmologie Sefer
Jeciry sama, jak známo, zahrnuje hodnotově signovaný praprostor; strom jako
jádro a centrum této kosmologie v sobě soustředí coby uspořádání dvaatřiceti
základních praenergií celý dohledný kosmos, čas a tělo.

 

U Moučky je ve
stromu rovněž komprimován tarot spolu s alchymickými principy a tvůrčí
hierarchie (konkrétně systém 72 géniů, jejichž pantakly Moučka rekonstruuje);
jinak řečeno, ve stromu se zračí a z něj vyvěrá tarotový karneval, tedy
uspořádané hemžení podob, tvarů, tvorů a tváří, dále hierarchie
zprostředkujících mocností a sil, i samotné tajemství skrytého života hmoty.

 

Na základě
poslední, a pravděpodobně zatím nejvýznamnější Moučkovy knihy[2] můžeme soudit,
že číselná symbolika stromu života je vepsána rovněž do biblické chronologie a
historických událostí. Za velice významné pokládám, že dějinná cesta nahlížená
tímto prizmatem není ničím jiným než cestou vtělování archetypu člověka, tj.
cestou od Adama (jako zprvu neutrálního, potom pokaženého obrazu božího) ke
Kristu coby obrazu dokonalému. Už tady budiž řečeno, že v samotném centru této
cesty je Gn 22, tedy příběh o spoutání Izáka: historický čas balancuje na čepeli
Abrahamova obětního nože. Na jedné straně zeje propast Adamova pádu, na straně
druhé propast Getseman, Golgothy a Božího sestupu do pekel v Kristu.

 

V neposlední řadě
náš symbol zahrnuje a objasňuje i apokalyptické události, tedy samotný konec
dějin našeho eónu.

 

Z tohoto výčtu
můžeme usoudit, že strom života nárokuje být určitým (tedy: nikoli libovolným)
symbolem, který v sobě spojuje veškerou lidsky obsáhnutelnou zkušenost a
skutečnost v jediný, a to relativně přesně (třebaže ne nadmíru přísně) určený
celek, přičemž jde o symbol, který sice rekonstruovala konkrétní lidská bytost,
nicméně který je, anebo má být zjevený Tím, který byl, jest a přichází – prý i
jako zloděj v noci.

 

Absurdita?
Hybris? Pokud se zamyslíme nad nárokem, který přinejmenším implicitně vznáší
Moučkovo dílo, taková slova nás mohou snadno napadnout, zvláště nepatříme-li
mezi lehkověrné. Připočtěme k tomu, že Moučka sám spojuje svou rekonstrukci
stromu s rájem a apokalypsou (tedy s archaickou praminulostí a s absolutní
budoucností), a v neposlední řadě také naznačuje, že by jeho rekonstrukce
stromu života mohla koincidovat s prorokovaným návratem Henocha na Zem.

 

Podle autora
zjevně nejde o jeho výmysl, nýbrž o skutečnou tradici. Jeho tvrzení do značné
míry dokládá Písmo (už ze samotné, vpravdě vysoké Moučkovy hry s gematriemi
běhá mráz po zádech), kosmos i sakrální architektura rozličných epoch. Nadto se
zdá, jako by se pod Moučkou rekonstruovaný strom života vlastní rukou
podepisoval sám Svatý, buď požehnán. Ano, číselný poměr nejfrekventovanějšího
Božího jména v bibli odpovídá proporcím takto rekonstruovaného stromu. Jako by
nám chtěl Ten, který jest, říci něco ve smyslu: Pokud platí, že JHVH je Elohim,
platí i tento symbol, a ten platí, jako že se právě takhle jmenuju.

 

Stěží to znamená,
že by šlo o jediné možné a funkční schéma tohoto typu: kdyby Svatý, buď
požehnán, byl proti rozmanitosti, jistě by se vynasnažil stvořit méně
komplikovaný, mnohem chudší a fádnější svět. Jde však o schéma autorizované:
tak – a nejinak – vypadá skutečná skutečnost, a z tohoto hlediska je třeba
hledět na jednotlivé experimenty v kosmické, dějinné i osobní hře pokusů a
omylů adekvátně vtělit centrální archetyp. Co to ale znamená? Než se pokusíme
odpovědět na tuto otázku, zamysleme se nejprve nad tím, jakou funkci vlastně
zjevený, předvěký symbol může mít v dobrodružném metabolismu našeho kosmu.

 

4.

 

Za metafyzické
východisko této úvahy si vezmeme Rudhyarovu filosofii operativní celostnosti,
resp. jeho schéma cyklického pohybu veškerenstva. Tato volba v naší souvislosti
není nijak náhodná: kromě jedné u nás vyšly zatím všechny Rudhyarovy knihy v
Moučkově nakladatelství Půdorys, blízkost Rudhyarova myšlení Moučkově dílu lze
tedy předpokládat. Navíc představuje Rudhyarova filosofie relativně nedávnou a
současnému nastavení mysli uzpůsobenou variaci na odvěké téma vycházení a
návratu Božství, jeho exodu do exilu a naopak, což poukazuje na ještě hlubší
duchovní příbuznost obou autorů.

 

Rudhyarovo schéma
cyklu se zakládá na cyklické interakci na sebe vzájemně nepřevoditelných
principů jednoty a rozmanitosti, resp. subjektivity a objektivity. V rámci
cyklického pohybu skutečnosti se průběžně dynamicky obměňuje vzájemný poměr
těchto dvou principů; Rudhyar rozeznává čtyři uzlové body cyklu:

 

O „Půlnoci“
takřka úplně převládá princip jednoty; svrchovaná božská mysl pohlíží na
ostatky předchozího eónu a prostřednictvím nazření centrálního archetypu je
transmutuje v prvotní matérii eónu nadcházejícího. Začíná involuční polovina
cyklu; vzpomínka se stává Ideou.

 

Za „Úsvitu“ jsou
síly jednoty a rozmanitosti v rovnováze, nicméně dochází ke zvratu, kdy začne
sílit rozmanitost a slábnout jednota: rodí se projevený svět a začíná
objektivní polovina cyklu. Dochází k vyřčení tvůrčího slova a výtrysku
stvořitelského paprsku světla. Přimhouříme-li oko, můžeme o tomto okamžiku
uvažovat jako o velkém třesku, ale spíše snad jako o narození kosmického Adama.
Stvoření prochází Branou zvuku a Idea se stává Slovem.

 

O „Poledni“
takřka úplně převládá princip rozmanitosti; objevuje se přírodní člověk jako
nejkomplexnější jsoucno projeveného světa; stává se vtělením centrálního
archetypu a tím bohočlověkem – „avatarem“. Začíná evoluční polovina cyklu.
Slovo se stává tělem.

 

Za „Soumraku“
jsou síly jednoty a rozmanitosti opět v rovnováze, nicméně dochází k opačnému
zvratu: sílí jednota, slábne rozmanitost. Projevený svět zvnitřňuje plérómatická
mysl – Elohim. Cum grano salis můžeme hovořit o parusii – nebo smrti ve smyslu
přechodu na druhou stranu. V optimálním případě dochází ke zrození Osvíceného
člověka, který participuje na společné mysli celého cyklu a je s to zahlédnout
smysl Celostnosti: Vyřčené a vtělené Slovo je na základě anamnésis původní
Ideje s porozuměním a v plnosti vyslechnuto.

 

Sekvence
Půlnoc-Úsvit-Poledne-Soumrak symbolizuje celek spirálovitě se sférickým
prostorem vinoucího hadího těla času; lze ji postřehnout na všech rovinách
zkušenosti: je tím, co musí fungovat, aby se vůbec mohlo cokoli rozpoznatelného
odehrát, ať už v říši „vnitřní“, anebo „vnější“, nakolik trváme na jejich
jednoznačném rozlišení. Na okraj poznamenejme, že lze Rudhyarem čtverně
rozdělený cyklus číst i prizmatem trojičním: jako souhru tvoření, udržování a
transformace a skrytou jednotu těchto aspektů všeobsažné Celostnosti.

 

Klíčovou úlohu v
celém cyklu hraje centrální archetyp „Člověka“, tedy ten, který božská,
plérómatická subjektivita Elohim nazře o Půlnoci a k jehož plné manifestaci
dochází v rámci jednotlivého cyklu. Řečeno lapidárně: pokud přijmeme Moučkovu
rekonstrukci stromu života, zní ono slovo o Člověku lidským uším a duším jako
nevýslovný a nevyslovitelný Tetragram, o jehož plnou artikulaci se hrálo v
celém tomto cyklu a který symbolizuje centrální oheň na dně duše, uprostřed
světa i v samotném srdci Božství. V rámci celého cyklu, v němž bychom mohli
involuční fázi vydechování Ducha skrze Slovo chápat ve smyslu postupného
usínání, a naopak fázi evoluční jako nadechování – probouzení, by se pak schéma
stromu chovalo následovně:

 

Za Úsvitu by bylo
branou, hranolem, jímž se svrchovaná Zář Božství rozbíhá do jednotlivých živých
paprsků a vibrací (v našem kontextu: dvaatřiceti uspořádaných cest moudrosti a
jejich derivátů). Za Poledne by bylo oním Kamenem, který stavitelé babylonských
věží padlého světa stále znovu zavrhují: Grálem, který Král v exilu plní krví a
nabízí k přijetí. Jde o onen smaragd, jímž před pádem hleděl ten druhý na
Prvního a Posledního: do zářivého duchovního kamene třemi hřeby vytesaná a
vyrytá Tvář.

 

Za Soumraku se
strom stává otevřenou Branou ticha: symbolem, který v sobě zahrnuje celek vší
skutečnosti i zkušenosti a umožňuje jej sjednotit a obsáhnout ve svrchovaném
okamžiku zrození Mysli celostnosti, kdy dochází k pochopení celého cyklu.

 

V Půlnoční fázi
se symbol vrací k počátku a vzplane plnou září sjednocených paprsků Tradice ve
žhoucí výhni Boží lásky, aby se zde spolu se struskou předcházejícího eónu
přetavil v zárodek eónu nadcházejícího.  

 

Symbol, vetkaný
do textu stvoření, Písma, tkáně duší i spletitého kolotání dramatu osudů je tak
nositelem identity Svatého, buď požehnán, v celém časovém cyklu a prostorovém
celku. Nazírán našima očima a prizmatem tradice, z níž je vpravdě stvořeno a
upředeno naše ledví a srdce, tento symbol praví: JHVH  je Elohim – a naopak. Což říká dvojí:
Hospodin, Bůh Izraele, je Bůh – ne nějaký libovolný bůžek, ale ten Bůh, jediný
a svatý – žárlivě milující, svrchovaně laskavý a věrný. A za druhé: Může být
koneckonců mnoho, ba celá legie božských bytostí, nicméně kterákoli z nich je
skutečným Bohem, jen nakolik je jednoho ducha s JHVH, který jest
Láska-Agapé.[3]

 

Strom se pak
stává jakousi mřížkou, skrze kterou lze dekódovat časoprostorové dění a zahlédnout
z něj to podstatné: věčnou Tóru, vepsanou (vlastně nijak zvlášť skrytě pro
toho, kdo má oči k vidění a uši k slyšení) do leckdy poněkud bizarního
světského hemžení.

 

Moučka si povšiml
zásadní věci: Boží jména se v hebrejštině skládají z nejfrekventovanějších
hlásek; kdybychom z textu vyňali tyto hlásky, mnoho by nám z něj nezbylo.
Podobně tomu je i se skutečností, v níž žijeme: přehlížíme-li, že je utkána z
Božího Jména, stává se titěrně maličkou, řídne, bledne, chřadne a ztrácí se.
Schéma stromu působí přesně v opačném směru: skrze něj svět září Boží
Přítomností – Šechinou…  

 

 

 

5.

 

Je tedy tím
hlavním samotný tvar, obrazec, podoba symbolu, kterou jsme s to zachytit
smysly, a snad i myslí? Nemyslím si to. Bylo by možné vymyslet i jiné obrazce –
třeba i v jiných světech, v dalších a dalších myriádách myriád dalších a
dalších vesmírů a eónů; co do hlásek artikulovatelných ústy či orgány, které si
jako lidé nedovedeme ani představit, odlišná „boží“ jména; jiné tvary písmen;
obdobu základních manifestovaných podob a dějů odlišnou od našeho tarotu – a
tak dále. Máme-li však být obyvateli jedné skutečnosti, stvořené jedním Bohem
(třebaže Jeho jednota jistě dalece překračuje naše kategorie jednoty a
rozmanitosti a je pro nás nepředstavitelná a nevypověditelná), musí zde
zůstávat něco společného: ten základ, na který se lze spolehnout za jakýchkoli
okolností a v jakémkoli sit venia verbo – bardu. Tím není samotný tvar, vázaný
na naše, ostatně nikterak absolutně platné, časoprostorové anebo mentální
podmínky. Tím společným a důležitým je to, k čemu tento tvar poukazuje. Co je
však tímto věčným Tajemstvím?

 

Věřím, že odpověď
na tuto otázku už zazněla je v podstatě velmi jednoduchá – aniž by jako taková
jakkoli odhalovala či profanovala ono svrchované Tajemství samo. Tato odpověď
se skrývá a zároveň plně odhaluje v samotném Božím jménu JHVH Elohim. Toto
jméno je vyznáním: Izraeli, Hospodin je Bůh.

 

Nechme stranou
všechen partikularismus: analogický text by bylo dobře možné formulovat z
hlediska kterékoli jiné tradice, než je (řekněme) okcidentální hermetická
kabala nebo vyznání abrahamovské oikumény. Hospodin je Bůh – je proklamace,
vyznání víry, které se týká Izraele – a být (anebo nebýt) příslušníkem jednoho
konkrétního národa může, ale nemusí být totéž, jako náležet k Božímu lidu. Bůh
Izraele je ten, který se svým lidem kráčí dějinami, který do dějin vstupuje,
dává se poznat: daruje svou Přítomnost a odkrývá svou Tvář. Je to Ten, který
jest tak, že je blízko. A beze zbytku se ve svém Slovu-Synu odevzdává do rukou
lidí. K božímu lidu náleží bez ohledu na etnickou příslušnost anebo explicitní
konfesi každý, kdo takovému, tj. tomuto Bohu chce náležet a v Jeho jménu žít –
třebaže to v dějinách znamená spíše posměch, oplétačky a kříž než slávu.

 

Není náhoda, že
se dějinný čas, ona doba, kdy Bůh čeká, až se z Adama stane Kristus, láme u
praotce Abrahama. Je to právě Abraham, kterému byla svěřena tradice Sefer
Jeciry, z níž Moučka destiluje svou komplexní kosmologii; a je to právě
Abraham, který společně se svým synem exemplárně kráčí vstříc hrůzné nutnosti
obětovat Prvorozeného – kterou na sebe z lásky bere v Kristu Svatý, buď
požehnán. Puncem pravosti Tradice není, jak by mělo být patrné, určitý symbol,
ale to, k čemu symbol poukazuje jako ke svému nejvnitřnějšímu smyslu: Tajemství
božské Lásky, která se v plnosti zjevuje v mystériu Kříže. Archetyp člověka se
v dějinách znovu a znovu odehrává jako abrahamovské a kristovské drama
dobrovolné oběti: příběh tvrdohlavé, ba snad až zarputilé solidarity.

 

Čteme-li
skutečnost optikou Moučkových děl, je prozářena jasem lásky Toho, který svým
leckdy dosti nezdárným výtvorům zašeptal své jméno a tím sám sebe. V
ohlušujícím tichu tohoto Slova všech slov věčně zaznívá věta silnější než smrt:
„Bůh je láska.“

 

Slyšet tento hlas
znamená být ve stvoření doma, ať už jsme kdekoli, a být naživu – bez ohledu na
aktuální stav toho či onoho těla. Krása Moučkových knih pro mě spočívá v první
řadě v tom, jak s pokorou, avšak zcela suverénně upozorňuje na do očí bijící
skutečnost, že svět, který smíme obývat, náleží tomu, který nám dal kromě
dobrého stvoření i neméně dobrý zákon Lásky. Schéma stromu dává spatřit Tvář do
slova a do písmene všude, kam pohlédneme.

 

Pomáhá slyšet Slovo a mluví o tom, kdo má – a vždy mít bude
– slovo poslední.

 

Dosvědčuje, že jsme tu správně. Že smíme volně dýchat, i
kdyby během té prapodivné Valpuržiny noci, do níž jsme se tentokrát narodili,
po celé planetě děvky na šelmách jezdily.

 

 [1] Jsem si vědom
toho, že symbol stromu života se ani zdaleka nevyskytuje jen v tradici
navazující na bibli, nicméně zde se omezíme na strom života v rámci této
tradice. Rovněž nehodlám pojednávat o stromu života z hlediska historie
židovské mystiky; proto se, nakolik lze, vyhýbám slovu „kabala“ a nahrazuji je
obvykle univerzálněji chápaným synonymem „tradice“. Právě o z našeho hlediska
univerzální, přinejmenším planetární tradici, jak se zračí v esoterních
aspektech okcidentální religiozity, se jedná v tomto textu.

[2] Ladislav Moučka: Nachaš, Had Mojžíšovy knihy Genesis. O
počátku a konci biblického času, návratu ke Stromu života a naději. 1. vyd.
Praha: Půdorys, 2012.

[3] Rudhyar hovoří v tomtéž smyslu o božském Soucitu. Dávám
přednost slovu Láska, neboť láska je bytostně tvůrčí, zatímco soucit si v
češtině spojujeme spíše se sdílenou bolestí než radostí. Slovo láska je však
bohužel značně zprofanované; za nejpřesnější jednoslovné vyjádření ideje,
kterou mám na mysli, pokládám pojem solidarita, v tomto kontextu synonymní se
slovem Celostnost (Wholeness).

Pozn. 

Tohle je další text, který už bych dneska nenapsal: můj nejspíš nejzazší pokus o pokřtění, ba snad až obřezání Rudhyara, a zároveň výsledek recenzování (výborné!) knihy Nachaš od Ladislava Moučky. Zpětně mám dojem, že chápat strom života provázaný s „božím“ jménem psaným hebrejsky jako TEN archetyp tohoto kosmického cyklu je poněkud zavádějící a míchat Rudhyara s židokřesťanským theismem taky. Nicméně snad jde brát „strom života“ vázaný na Sefer jeciru (a tím nutně i na abrahamovskou tradici) jako něco na způsob „genomu“ určitého, ostatně nepříliš zdařilého pokusu o aktualizaci „archetypu člověka“ a vzít christianizaci Rudhyara na milost v tom smyslu, že pořádní křesťanští teologové, hovoříce (hovořivše?) o „bohu“, mínili stejně spíš něco na způsob Celostnosti, než že by mínili rozkaceného (nebo zas sentimentálního) „strejčka“ (viz šaškovo oslovování krále Leara) různých vyznavačů veskrze dualistického theismu… Vyšlo v Logosu 1-2/2013.