Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

O meziříčí a slově oslově

Text publikovaný v Logosu 1/2 2014. Na způsob jakési glosolálie nad Weinerovou Mezopotámií jsem tu řekl, co jsem byl schopen zjistit o tom, jak by se případně mohl jmenovat bůh na čtyři. Moc toho není, ale pro mě je tímto téma uzavřené, a to nejspíš definitivně. Zaplaťpánbůh.

 

 

 

O meziříčí a o slově oslově

 

Trosky jednoho z legie nedokončených eschatologických
traktátů

 

 

 

„Uchvácený rouhač klečí:

 

– Promluv Slovo promluv řečí!

 

kterak tě mám zbožňovati

 

nevím-li, jak jmenovati?

 

Kterak tě mám milovati

 

nevím-li, jak zavolati?“[1]

 

 

 

Předběžná zatemnění

 

Oslovit slovo, oslavit Slovo: nakonec zbývá – bez ohledu na
nezdar, či případný, ostatně zřídkavý a spíše nepravděpodobný zdar – vždy marný
lov slov (a bez dechu a bez duše bezduše tápat tmou tmoucí, dokud „se
nerozbřeskne den a jitřenka… nevzejde v srdci.“[2]). Proč koneckonců nezačít
právě takhle, málem ze spaní a němě?

 

„…A je to harfa somnabulní… která bdělým slovem duní? (…)
Slovo! Co poví, jestli svolí mluvit po člověčím?“[3]

 

Eschatologie je jak známo naukou o záležitostech posledních
– a tedy (navzdory stále se vracející představě lineárního času) i prvních. Jde
o traktát, jenž možná principiálně není v lidských silách sepsat (Jak
koneckonců vědět něco o „konci“, dokud jsme na něj nedošli? A pokud se v
koncích čirou náhodou nacházíme, jak bychom mohli ještě něco dodat?), přece se
však o to už leckdo pokusil. A jak souvisí eschatologie s řečí? Kupříkladu tím,
že (eschatologická) pointa teprve dává smysl příběhu – a smysl přebývá právě v
řeči. Koneckonců se hraje o to, kdo nebo co má či bude mít poslední slovo – jež
by mělo odpovídat počátku.

 

A na počátku, který by mohl být stejně ozvěnou konce, jako
by tomu mohlo být i naopak – bylo nebylo…

 

Slovo.[4]Přesněji řečeno: Logos – slovo i vyprávění, smysl i
poměr či výměr: to, o čem je  vposledku
každá (nakolik se nachází či ztrácí mimo Věčnost nutně nedokonalá a
nedokonatelná) řeč. Všechny projevené bytosti, slova i věci, odkazují na sebe
navzájem a pořád dál, vše je, či se přinejmenším může stávat, vidoucímu, anebo
alespoň mžourajícímu, symbolem, případně znakem. Skutečnost lze číst – a dočíst
až k Poslednímu, absolutnímu (ne)smyslu, k němuž koneckonců bytostně (jen někdy
lépe a jindy hůře) ukazuje vše relativní. Jméno všech jmen se vypráví na způsob
kteréhokoli kosmického cyklu, dějin spásy završených vtěleními svatých písem, o
nichž sv. Bonaventura praví: „Stejně jako nikdo nemůže vnímat krásu písně, pokud
nenahlíží všechny její verše, tak také nikdo nemůže vidět krásu řádu a řízení
světa, když ho nenahlíží jako celek. A poněvadž žádný člověk nežije tak dlouho,
aby tuto píseň mohl vnímat… daroval nám tedy Duch Svatý knihu Písma
svatého…“[5]

 

Věčné Slovo se raduje radostí všech tvořících a úpí z kříže
bolestí všech rodících, v pekle ohlašuje, že boží mlýny melou leckdy zatraceně
pomalu a důkladně, ale všeho do času – a tak dále. Ono nevýslovné (přece však
vždy už vyslovené) Jméno ztajeně hřmí u kořene věcí a zároveň je všeobsáhlou
posvátnou schránou veškerenstva; rozeznívá nejzazší nebesa a šeptá na samém dně
každé cítící bytosti, tam, kde Svatý, buď požehnán, v ohlušujícím tichu
Velesvatyně srdce vydechuje skrze jméno duši, a ta naopak, obrátí-li se,
vydechuje skrze sebe jeho (lépe: vždy Tvé) Jméno, svou prvotní modlitbu (a
zní-li tato v ústech vrostlých do na hlavu padlého světa „Otče“, „Matko“, anebo
třeba „í-á“, to se mi zdá být dosti lhostejné, jakkoli snad někdy obtížně
zanedbatelné).

 

Toto Slovo je nám (doslova!) blíž než krční tepna – ono
„poslední slovo před umlknutím, v němž po zmizení všech pojmenovatelných
jednotlivostí máme co činit s celkem, který je jejich základem,“[6] jak – snad
slyše tajený smích andělů – při vší přesnosti k uzoufání suše napsal onen
slavný jezuita Rahner (jistě s ironií vlastní bohoslovcům, kteří znají své
„deus semper maior“,[7] takže vědí, že toho zcela jistě mnoho nevědí – ba ani
to slavné sókratovské nevědění).

 

Nuže: ještě snad nejlepší bude dodat básníkovo:

 

„…jenomže pro to není jména.

 

Snad že jsou jména hluchoněmá?

 

Jména jak utržená kotva?

 

Či tak jak hráz by prolomená?

 

Jména Jménem zaplavená?“[8]

 

 

 

Leckdy až příliš hlučné a vpravdě propastné mlčení
svrchovaného Tajemství, jemuž je stejně ošidné padnout vplen[9] jako snažit se
vypadnout z něj ven, samo dává spíše tančit nebo zpívat, a to snad nejlépe
ještě právě andělům („Svatý, svatý, svatý“[10] s příslušnou nebeskou liturgií).
Zdrcující přemíra smyslu je tím málem, co jsme s to zaslechnout z úst, nad něž
výmluvnější arci nelze myslet,[11] natožpak nalézt; a toto Tajemství se vypráví
pod způsobou kosmu jako dobro, pravda, krása – a láska; o mnoho víc k tomu
neznám vykoktat, leda že je to (kupříkladu) píseň, jež sama sebe zpívá – a my,
stvořené bytosti, jsme jejími tóny, tóny tím méně falešnými, čím lépe ji
slyšíme a jí nasloucháme. Pravdu má žalmista, řka: „Ztišením se sluší tebe
chválit.“[12] Následovat by správně měla bílá stránka, neboť bylo řečeno
podstatné a dál bude o tichu slova a slovu ticha mluvit jen pošetilost.
Koneckonců však bývá právě ta, a snad nikoli neprávem, pokládána za mocnost
kosmogonickou; jako takovou ji lze jen stěží vymýtit, což ji nicméně
(přinejmenším: tuto) neomlouvá, jakkoli tím snad alespoň pochopitelně žádá o
pochopení nepochopení.

 

Hledat slova pro Slovo je koneckonců oslovina, třebaže se
tohoto prastarého lidského (možná lidského bytostně, v každém případě však
zároveň příliš, jak uvidíme, anebo možná také neuvidíme)nutkání lze zbavit jen
stěží, pokud vůbec. Q. e. d.

 

 

 

Putování podivuhodně vidoucího osla za pálivou paprikou

 

„…v této žalostné proměně nevidím pro sebe žádné jiné útěchy
leč tu, že mi narůstalo velké přirození… A jak jsem tak zoufale pozoroval celé
své tělo, vidím, že jsem se stal nikoli ptákem, nýbrž oslem!“[13]

 

V Apuleiově dobře známé variaci na (v končinách s periodicky
snižovanou světelností dosti rozšířený) příběh o důkladném zbloudění v
labyrintu světa jako by rezonovalo ještě slavnější vyprávění ze třetí kapitoly
Geneze. Stejně jako starého Adama s jeho Chavou (a chtělo by se zkusmo říci –
Adamou) zlákalo i nešťastného Lucia ovoce, na něž se vztahovala prohibice,
třebaže v jeho případě nedošlo k aplikaci perorální. Praotec nedospěl k
bohorovnosti, jakou si představoval; i Luciův (vý)let nabral nečekaný (konkrétně:
opačný) směr: čarodějnické ne-umění znásobilo jeho připoutání k Zemi – pád:
místo dvou nohou čtyři kopyta, a obří přirození nádavkem (Jenže: kam s ním? –
jak si maně uvědomí vzápětí…). Strastiplná cesta nešťastného osla končí
zoufalou modlitbou: pravdivým, snad nejpravdivějším slovem zbloudilého, v němž
člověk, ať už je skrytý v jakékoli kůži, uposlechne prastarou výzvu k
sebepoznání a konečně vidí, že je přesně ten, který je. Kupříkladu: Já –
strážcem svého bratra?[14] Já že jsem ten, kterého jsem právě odsoudil k
smrti?[15] Já a otcovrah, a navíc spávám s vlastní matkou?[16]Já, jo?!? Jo já…
Í Á! Ó! Aha! Může si zanotovat člověk, který už ví, že je osel, přesně na tom
místě, kde se skutečně nachází: TADY. Aní se po všech těch zmatcích najednou rozpoznává
jako Ejn.[17] Nabubřelá bublina praská, nečistý duch provázen nepěkným puchem
uniká a zbývá – „věčnost“, tedy „nic jiného než vykoupení času, jakýsi jeho
návrat k nevinnosti, zpětná přeměna v prostor.“[18]

 

Ale právě tohle vůbec není konec, jakkoli je to možná ta
nejzazší (ostatně oproti všehomíru nepatrně malá) míra a nepřekročitelná mez
lidských zmatků. To jsi ty, směje se dětinsky slepý věštec a znovu roztáčí
osudí. Vidoucí had ve slepé uličce vlastního ocasu může s klidným svědomím
kousnout, pozřít vlastní maso a žilami vypít vlastní farmakon, tělo i krev (ale
nikoli už chléb a hry, ty císařovy nové šaty vždycky už důkladně omšelé a
opotřebované jeskyně světa, v němž je možná ještě tak nejlepší usilovně hledat
olověné měďáky, bivaginální sliznice a modré psy).[19]

 

Slovo váží podle toho, jak blízko či daleko se nachází nebo
ztrácí od Nevýslovného středu – a naopak neváží podle toho, jak hluboko vběhlo
do klubka hadích těl vždy dvoj-, ba i troj- a víceznačného němého bludiště
poskládaného z časem čím dál špinavějších a křivějších zrcadel, labyrintu světa
upředeného z nenávisti, chtivosti a hlouposti. Alespoň trochu však lidské slovo
platí, jen dokud je parafováno vlastní krví – dokud je ochotné odpovídat, a případně
se i zodpovídat, jsouc kryto zlatem přítomnosti, a ne pokryto snovým pozlátkem
zdání. Kde není nikdo, kdo by se byl ochoten znát k autorství řečeného či
učiněného, je řečené bezcenné a mluvčí pouhá fikce (anonym, nickname, jedna
paní…).

 

Leč zpět do temnoty a bezcestí, odkud zázrakem, podobno
proslulé vodě prýštící ze skály,[20] vyvěrá slovo vyznání, modlitby a pokání.
Slepou uličkou slepých uliček (tedy: náležitě tvrdou skalou a prubířským
kamenem oleje pomazání) je nepochybně vtip o věčném návratu, kterému se tvor
zapomněl anebo odnaučil smát: peklo.

 

„Peklo? Všechny naše myšlenky jsou sečteny

 

a každý okamžik se opakuje věčně.“[21]

 

Slovo jako metanoia, jako obrácení (opak převalení) a
probuzení ze snového útěku hlouběji do bezvědomí a lži, a tedy jako smysl, ona
jednota v mnohosti (Znaků, či událostí? Jako by v tom byl nějaký rozdíl!) vždy
znovu, tedy: věčně, překračuje, přesahuje a tím proměňuje všechno pomíjivé a
efemérní – a tedy koloběžně bezvýchodné a tupě inertní. „Bdělé slovo hřmí a
hoří…“[22]Z mnohosti jednotlivin dělá slovo nesené Slovem Jednotu rozmanitosti,
asi jako když se bludiště pohledem z ptačí perspektivy přežehná křížem v
mandalu. Takové (tedy: skutečné) slovo ohlašuje i přináší budoucnost, protože
porozuměním se skutečnost vždy znovu probouzí k panenskému počátku: „Řeč
souvisí se vznikem světla, / jazyk s povstáním člověka ze země / jako ze
snu.“[23]

 

Jako takové je slovo pravým opakem pekla, přece však zná
hořet týmž plamenem. Právě tím, který dobře znají popálení proroci.[24]G. I.
Gurdžijev ve svém slavném Belzebubovi vypráví anekdotu – či spíše podobenství –
o jednom zakavkazském Kurdovi, jenž se vydal ze své vísky do města, kde se
nechal v zelinářském krámě nic zlého netuše zlákat ke koupi nadmíru lákavě
vyhlížejících rudých plodů. Když za městem usedl k jídlu, „hrůza hrůz! …
Velice záhy začalo v něm všechno hořet. Vzdor tomu však jedl dál.“ Kolemjdoucí,
který byl na rozdíl od nešťastného jedlíka dobře obeznámen s pálivými
paprikami, se jej pokusil zadržet: „Co to děláš, hlupáku? Vždyť shoříš zaživa!
Přestaň jíst ty neobyčejné plody, které se nehodí k tvé přirozenosti.“ On na to
však odvětil: „Ne, za nic na světě nepřestanu jíst. Cožpak jsem za ně
nezaplatil poslední peníze? I kdybych z toho měl mít smrt, budu jíst dál!“[25] Dodejme,
že sám Gurdžijev od jisté doby přestal používat (v jeho učení zásadní) termín
„uvědomování si sebe sama“ a začal místo něj používat výrazu „pálivá
paprička“.[26]

 

Otázka k důkladnému hryzání svědomí by se dala formulovat
kupodivu i takto: rajčata,[27] anebo papriku?

 

 

 

O otázce, ztraceném slovu a afázii

 

„V těch dlouhých rozhovorech, které duše vede ve svých
samotách, odpovědi němé a utajené položeny jsou před otázkami. Odpovědi jsou
věčné, otázky čekají na svůj čas, aby směly býti oděny světlem a zvukem.“[28]

 

Odpovědi jsou vskutku dány dávno před vyslovením otázek,
přinejmenším těch významných; ba jsou dány od věků. Nakolik jsou však výslovné
(tedy: částečně už zfalšované), jsou bohužel podobnou měrou jisté jako
nedostačující. Hádavá honba za artikulovatelným věděním je nekonečná špatnou
nekonečností stálého, dávno už úmorného a nepříliš humorného opakování. Ve
věčných odpovědích na časné otázky zaznívá skutečnost, avšak ne tolik v jejich
koneckonců banálním obsahu, jako v jejich rozsahu (…sražené hřbety věků!),[29]
v tom věčném „velikém mlčení ze slov tkaném“,[30] jenž v nich zpívá, jak to jen
ticho umí.

 

I otázky k nám však přicházejí z nedohledna, měříce hloubku
pádu i touhy po návratu:

 

Svět jedna pochodeň / ale kde ale kde pramení oheň? / jestli
i lež mně selhala / kdo na světě mně radu dá? / Které slovo uloupiti? / V
kterou strunu udeřiti? / Proč v tisící a proč ne v třetí? / Která je Bytem? Jak
ji rozliším? / Jak loupit, jestli neznám skrýši? / Jak volit, je-li pravá
skrýše / tam kde jsme vpadli nevolivše?“[31]

 

Otázky urputné a úpěnlivé. Drásavé nevědění až do konce
nevědění, které snad jednou (v tomto případě vpravdě sola gratia[32]) cestou
své naprosté nemístnosti může vejít do místa bez místa, „středu všech nebeských
cest“,[33] k němuž kráčejíce (anebo spíše jedouce) stojí[34] všechna skutečně
jsoucí stvoření. Ztracené slovo je slovem, které (člověk i člověka) hledá –
tím, které říká světec či básník:

 

„Nenapsáno

 

ni vytesáno

 

nevoláno

 

nebubnováno

 

netroubeno

 

nevyzváněno

 

nezřeno ni neslyšáno:

 

Slovo! Světel křik jich léno

 

tichem světel ohraženo…“[35]

 

Richard Weiner nalezl, ba z nebe vydobyl své slovo:
Mezopotamie, označující ono místo, kde „neuposlechnuvše spasili děti své Eva s
Adamem“.[36] Znamená zemi obtékanou, ba snad až obtočenou ustavičně plynoucími proudy
(tedy zemi stálou); zemi zkoušky a pokušení, kde je možno se „tak mlád
domilovat už k zatracení“,[37] místo mezi řekami: ono srdce času vprostřed vší
pomíjivosti, s nímž stojíme, bez nějž padáme a k němuž kráčíme jakoby po
vodách. Naši zemi, nakolik je ve svém kdovíkolikátém pádu zachycena tím, který
je dost na to, aby sestupoval i vystupoval. (Nebo je tomu naopak?)

 

„Mezopotamie je zemí mezi proudy

 

a my zas řekou která ráje vroubí

 

a řeka břehy břehy řeku soudí“[38]

 

Myslím, že právě na slovech takto vydobytých je vybudována
naše řeč. Poesie je tvoření – a jen svět zbásněný lze snést, jen život básní
učiněný důstojně žít. Je tomu tak
právě proto, že na počátku nebyl čin, ale je logos.

 

Ve své slavné a
výše citované Meditaci o slovu „Bůh“ Karl Rahner uvažuje o smrti člověka, která
by nastala právě s vymizením „posledního slova před zmlknutím“:

 

„Kdyby slovo
,Bůh‘ skutečně neexistovalo, pak by ani pro člověka vůbec neexistoval tento
jeden celek skutečnosti a jeden celek lidské existence ve vzájemném propojení
obou těchto aspektů. Pro jednotlivosti ve svém světě a ve své existenci by na
sebe člověk zcela zapomněl… Co by bylo potom? Můžeme jen říci: přestal by být
člověkem.“[39]Možná právě v takové teo-logické negramotnosti, ba afázii,
spočívá nejzákeřnější ohrožení. Otázku, zda „je“ Bůh, stvoření v podstatě
nemůže smysluplně položit – natož aby na ni chtělo odpovědět, a dokonce snad
záporně. Křehká a nejistá je ve skutečnosti na této planetě existence člověka.
Člověk je bytost, která se vztahuje (aťsi ve své zabedněnosti třeba negativně)
k transcendenci.
Nebude-li však pro ni mít slov, co se s ním přihodí?

 

Řeč je náš příbytek. Možná ne jediný, který máme, ale jistě
takový, bez nějž se neobejdeme. Jako taková je vázaná na svou schopnost říkat
nevýslovné, třeba koktavě a zajíkavě, avšak přece. Nemyslím, že bychom skutečně
mohli „najít“ ztracené slovo, říci o něm, že je tady nebo tam, zní tak, nebo
onak. Což neznamená dispens – k péči o sdílený svět náleží i starost o řeč, a s
ní i o relativně nejméně nepřiměřená slova pro to, co ji nese, a zároveň
nekonečně překračuje. Chvála Svatému, buď požehnán, že nám do času nalil tu
trochu černé žluči marného hledání, jež nás upomíná na pravou vlast, nutí hledat
„skrytý poklad“ a toužit po návratu z exilu.

 

Božích jmen je, když na to přijde, celá legie, a ve jménu
některých z nich se rádo vraždí – a nejsou to právě ta, která by nám byla
nejvzdálenější. Je zde však univerzální (tj. žádným konkrétním jménem bezezbytku
nespoutaná) cesta svatosti, k níž náleží i péče o to, aby lidská řeč nepřestala
být otevřená neuchopitelnému, jímž je skrze zjevení uchopována a tak udržována
naživu.

 

Skomírající řeč bez tajemství, zvědavá až k nestoudnosti,
zaplňuje ektoplazmou svého ustavičného tlachání média a čím dál víc špiní i
ústa, uši a srdce lidí, kteří ochotně vyhandlují své prvorozenství za misku
kdovíčeho. Dnešní newspeak zní rozkladem a smrtí – ne smrtí boha, ale člověka,
který zapomněl, a už si ani nechce vzpomenout nebo se vzpamatovat.

 

Skutečná řeč je ozvěnou Slova. V Novém zákoně (a nejen v
něm) se Slovo stává tělem – což je zázrak, ale nic divného – vždyť za každým
slovem, které stojí za slyšení, stojí (a spolu s ním i riskuje pád) živé tělo.
Evangelia nám nabízejí celou škálu způsobů, co si se Slovem počít: od přijetí
do klína a láskyplnou péči přes různou (až hrůznou) míru nepochopení či
pochopení, následování a pronásledování – až po ukřižování. „Obrazy, obrazy,
obrazy, vše bez vlády a vše beze smyslu,“ popisuje Aleister Crowley vizi
Choronzona,[40] tedy démona, jenž by měl dobře znát, co to je být zmatený a
jako smysluzbavený. Jak na to tu a tam nevzpomenout při pohledu na jeho bezmála
všudypřítomnou mediální (a ještě spíše mediumní) invokaci? Boží podoba[41] a Jeho
Slovo – ukřižované a rozchvácené do myriád nesouvisejících sloganů a fragmentů
nesmyslu, v uších i duších na prach rozemleté. Údolí suchých kostí.[42]

 

„Dokonáno jest,“[43] říká zkrachovalý mesiášský pretendent –
a tím je slovo ve tmě Lebky sub rosa vyřčeno až po ómegu. Poslední slovo (ano,
přece jen eschatologie) ohledně nouze stvoření, kolem které se opile točí mnoho
oslovských slov, totiž vzdor všemu (ale právě naopak než proti všem) říká, že
se vždycky najdou tací, již ono břemeno unesou a snesou až do konce. Což ale
neznamená o mnoho víc, než že to, co koneckonců být spíše nemá, nikdy nemůže
obstát. Neboť toho ve skutečnosti vskutku není: „Jsoucích je málo, byli ovšem
mnozí.“[44]

 

Sumou: Nakolik zůstáváme lidmi, máme svůj příbytek ve Slovu
a naše řeč je plně obsažena v Tajemství, které ji nese i překračuje. „Pokolení
zvuků počíná němotou stálice / užaslé že jest.“[45]

 

Anebo totéž, jen snad důsledněji a z jiného konce:

 

„Vše je zároveň pravdou i lží: ať to nazveme tak či onak,
jsme vždy zcela v právu.“[46]

 

 

 

 

 

[1] Weiner,
Richard, Mezopotámie, in: Básně, Praha: Torst 1997, s. 369.

[2] 2Pt, 1,19.

[3] Mezopotámie, s. 364 a 366.

[4] J 1,1.

[5] Breviloquium, Prol. 2, přel. C. V. Pospíšil.

[6] Rahner, Karl, Základy křesťanské víry, Trinitas 2002, s.
86.

[7] Tj. Bůh (je) vždy větší.

[8] Mezopotámie, s. 358.

[9] Srv. Žid 10,31.

[10] Iz 6,3.

[11] Viz sv. Anselm z Canterbury, Proslogion, Cap. II.

[12] Ž 65, 2.

[13] Apuleius, Zlatý osel, Praha:Ikar 2002, s. 93.

[14] Viz Gn 4,9.

[15] Viz 2 Sam
12.

[16] Viz
Sofoklés, Král Oidipús, in: Tragédie, Praha: Svoboda 1975, s. 157-234.

[17] Tj. záměnou
jediného písmena se slovo pro „já“ mění ve slovo pro „nic“.

[18] Hesse,
Herman, Stepní vlk, Praha: Argo, 2006, s. 176.

[19] Srv. Klíma,
Ladislav, Putování slepého hada za pravdou, Praha: Volvox globator, 2002.

[20] Ex 17,6.

[21] D. Ž. Bor,
Zadrhlo za hrdlo, Praha: Trigon 1996, s. 28.

[22] Mezopotámie,
s. 363.

[23] D. Ž. Bor,
Zadrhlo, s. 12.

[24] Iz 6,5-7.

[25] Srv. Gurdžijev, GregorijIvanovič, Beelzebub´sTales to
his Grandson, in: All Works, s. 19-22.

[26] Viz Gurdžijev, G. I., Pohledy ze skutečného světa,
Praha: Malvern 2014, s. 11.

[27] Srv. Gn 3,12-13.

[28] Březina, Otokar, Tajemné v umění,in: Hudba pramenů a
jiné eseje, Praha: Odeon 1976, s. 9.

[29] Zadrhlo za
hrdlo, s. 50.

[30] Srv.
Mezopotámie, s. 363.

[31] Mezopotámie,
s 364-365.

[32] Pouhou
milostí.

[33] Bönischová,
Helena, Ma´ase merkava, starověká židovská mystika, s. 33.

[34] Srv. tamtéž.

[35] Mezopotámie,
s. 368-369.

[36] Tamtéž, s.
373.

[37] Tamtéž, s.
397.

[38] Tamtéž, s.
403.

[39] Základy
křesťanské víry, s. 87-88.

[40] Crowley, Aleister, Vision and Voice, TheCryofthe 10th
Aethyr, dostupné na http://hermetic.com/crowley/the-vision-and-the-voice/aethyr10.html.

[41] Gn 1,26-27.

[42] Ez 36.

[43] J 19,30.

[44] Vondrovic, Tomáš, Apokalypsa v láhvi, in: Bod
singularity, Praha: Malvern 2008, s. 20.

[45] Mezopotámie, s. 390.

[46] Klíma, Ladislav, Svět jako vůle a představa, Praha:
Trigon 1990, s. 15.