τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Text publikovaný v Logosu 1/2 2014. Na způsob jakési glosolálie nad Weinerovou Mezopotámií jsem tu řekl, co jsem byl schopen zjistit o tom, jak by se případně mohl jmenovat bůh na čtyři. Moc toho není, ale pro mě je tímto téma uzavřené, a to nejspíš definitivně. Zaplaťpánbůh.

     

O meziříčí a o slově oslově

 

Trosky jednoho z legie nedokončených eschatologických traktátů

     

„Uchvácený rouhač klečí:

 

– Promluv Slovo promluv řečí!

 

kterak tě mám zbožňovati

 

nevím-li, jak jmenovati?

 

Kterak tě mám milovati

 

nevím-li, jak zavolati?“[1]

     

Předběžná zatemnění

 

Oslovit slovo, oslavit Slovo: nakonec zbývá – bez ohledu na nezdar, či případný, ostatně zřídkavý a spíše nepravděpodobný zdar – vždy marný lov slov (a bez dechu a bez duše bezduše tápat tmou tmoucí, dokud „se nerozbřeskne den a jitřenka… nevzejde v srdci.“[2]). Proč koneckonců nezačít právě takhle, málem ze spaní a němě?

 

„…A je to harfa somnabulní… která bdělým slovem duní? (…) Slovo! Co poví, jestli svolí mluvit po člověčím?“[3]

 

Eschatologie je jak známo naukou o záležitostech posledních – a tedy (navzdory stále se vracející představě lineárního času) i prvních. Jde o traktát, jenž možná principiálně není v lidských silách sepsat (Jak koneckonců vědět něco o „konci“, dokud jsme na něj nedošli? A pokud se v koncích čirou náhodou nacházíme, jak bychom mohli ještě něco dodat?), přece se však o to už leckdo pokusil. A jak souvisí eschatologie s řečí? Kupříkladu tím, že (eschatologická) pointa teprve dává smysl příběhu – a smysl přebývá právě v řeči. Koneckonců se hraje o to, kdo nebo co má či bude mít poslední slovo – jež by mělo odpovídat počátku.

 

A na počátku, který by mohl být stejně ozvěnou konce, jako by tomu mohlo být i naopak – bylo nebylo…

 

Slovo.[4]Přesněji řečeno: Logos – slovo i vyprávění, smysl i poměr či výměr: to, o čem je  vposledku každá (nakolik se nachází či ztrácí mimo Věčnost nutně nedokonalá a nedokonatelná) řeč. Všechny projevené bytosti, slova i věci, odkazují na sebe navzájem a pořád dál, vše je, či se přinejmenším může stávat, vidoucímu, anebo alespoň mžourajícímu, symbolem, případně znakem. Skutečnost lze číst – a dočíst až k Poslednímu, absolutnímu (ne)smyslu, k němuž koneckonců bytostně (jen někdy lépe a jindy hůře) ukazuje vše relativní. Jméno všech jmen se vypráví na způsob kteréhokoli kosmického cyklu, dějin spásy završených vtěleními svatých písem, o nichž sv. Bonaventura praví: „Stejně jako nikdo nemůže vnímat krásu písně, pokud nenahlíží všechny její verše, tak také nikdo nemůže vidět krásu řádu a řízení světa, když ho nenahlíží jako celek. A poněvadž žádný člověk nežije tak dlouho, aby tuto píseň mohl vnímat… daroval nám tedy Duch Svatý knihu Písma svatého…“[5]

 

Věčné Slovo se raduje radostí všech tvořících a úpí z kříže bolestí všech rodících, v pekle ohlašuje, že boží mlýny melou leckdy zatraceně pomalu a důkladně, ale všeho do času – a tak dále. Ono nevýslovné (přece však vždy už vyslovené) Jméno ztajeně hřmí u kořene věcí a zároveň je všeobsáhlou posvátnou schránou veškerenstva; rozeznívá nejzazší nebesa a šeptá na samém dně každé cítící bytosti, tam, kde Svatý, buď požehnán, v ohlušujícím tichu Velesvatyně srdce vydechuje skrze jméno duši, a ta naopak, obrátí-li se, vydechuje skrze sebe jeho (lépe: vždy Tvé) Jméno, svou prvotní modlitbu (a zní-li tato v ústech vrostlých do na hlavu padlého světa „Otče“, „Matko“, anebo třeba „í-á“, to se mi zdá být dosti lhostejné, jakkoli snad někdy obtížně zanedbatelné).

 

Toto Slovo je nám (doslova!) blíž než krční tepna – ono „poslední slovo před umlknutím, v němž po zmizení všech pojmenovatelných jednotlivostí máme co činit s celkem, který je jejich základem,“[6] jak – snad slyše tajený smích andělů – při vší přesnosti k uzoufání suše napsal onen slavný jezuita Rahner (jistě s ironií vlastní bohoslovcům, kteří znají své „deus semper maior“,[7] takže vědí, že toho zcela jistě mnoho nevědí – ba ani to slavné sókratovské nevědění).

 

Nuže: ještě snad nejlepší bude dodat básníkovo:

 

„…jenomže pro to není jména.

 

Snad že jsou jména hluchoněmá?

 

Jména jak utržená kotva?

 

Či tak jak hráz by prolomená?

 

Jména Jménem zaplavená?“[8]

     

Leckdy až příliš hlučné a vpravdě propastné mlčení svrchovaného Tajemství, jemuž je stejně ošidné padnout vplen[9] jako snažit se vypadnout z něj ven, samo dává spíše tančit nebo zpívat, a to snad nejlépe ještě právě andělům („Svatý, svatý, svatý“[10] s příslušnou nebeskou liturgií). Zdrcující přemíra smyslu je tím málem, co jsme s to zaslechnout z úst, nad něž výmluvnější arci nelze myslet,[11] natožpak nalézt; a toto Tajemství se vypráví pod způsobou kosmu jako dobro, pravda, krása – a láska; o mnoho víc k tomu neznám vykoktat, leda že je to (kupříkladu) píseň, jež sama sebe zpívá – a my, stvořené bytosti, jsme jejími tóny, tóny tím méně falešnými, čím lépe ji slyšíme a jí nasloucháme. Pravdu má žalmista, řka: „Ztišením se sluší tebe chválit.“[12] Následovat by správně měla bílá stránka, neboť bylo řečeno podstatné a dál bude o tichu slova a slovu ticha mluvit jen pošetilost. Koneckonců však bývá právě ta, a snad nikoli neprávem, pokládána za mocnost kosmogonickou; jako takovou ji lze jen stěží vymýtit, což ji nicméně (přinejmenším: tuto) neomlouvá, jakkoli tím snad alespoň pochopitelně žádá o pochopení nepochopení.

 

Hledat slova pro Slovo je koneckonců oslovina, třebaže se tohoto prastarého lidského (možná lidského bytostně, v každém případě však zároveň příliš, jak uvidíme, anebo možná také neuvidíme)nutkání lze zbavit jen stěží, pokud vůbec. Q. e. d.

     

Putování podivuhodně vidoucího osla za pálivou paprikou

 

„…v této žalostné proměně nevidím pro sebe žádné jiné útěchy leč tu, že mi narůstalo velké přirození… A jak jsem tak zoufale pozoroval celé své tělo, vidím, že jsem se stal nikoli ptákem, nýbrž oslem!“[13]

 

V Apuleiově dobře známé variaci na (v končinách s periodicky snižovanou světelností dosti rozšířený) příběh o důkladném zbloudění v labyrintu světa jako by rezonovalo ještě slavnější vyprávění ze třetí kapitoly Geneze. Stejně jako starého Adama s jeho Chavou (a chtělo by se zkusmo říci – Adamou) zlákalo i nešťastného Lucia ovoce, na něž se vztahovala prohibice, třebaže v jeho případě nedošlo k aplikaci perorální. Praotec nedospěl k bohorovnosti, jakou si představoval; i Luciův (vý)let nabral nečekaný (konkrétně: opačný) směr: čarodějnické ne-umění znásobilo jeho připoutání k Zemi – pád: místo dvou nohou čtyři kopyta, a obří přirození nádavkem (Jenže: kam s ním? – jak si maně uvědomí vzápětí…). Strastiplná cesta nešťastného osla končí zoufalou modlitbou: pravdivým, snad nejpravdivějším slovem zbloudilého, v němž člověk, ať už je skrytý v jakékoli kůži, uposlechne prastarou výzvu k sebepoznání a konečně vidí, že je přesně ten, který je. Kupříkladu: Já – strážcem svého bratra?[14] Já že jsem ten, kterého jsem právě odsoudil k smrti?[15] Já a otcovrah, a navíc spávám s vlastní matkou?[16]Já, jo?!? Jo já… Í Á! Ó! Aha! Může si zanotovat člověk, který už ví, že je osel, přesně na tom místě, kde se skutečně nachází: TADY. Aní se po všech těch zmatcích najednou rozpoznává jako Ejn.[17] Nabubřelá bublina praská, nečistý duch provázen nepěkným puchem uniká a zbývá – „věčnost“, tedy „nic jiného než vykoupení času, jakýsi jeho návrat k nevinnosti, zpětná přeměna v prostor.“[18]

 

Ale právě tohle vůbec není konec, jakkoli je to možná ta nejzazší (ostatně oproti všehomíru nepatrně malá) míra a nepřekročitelná mez lidských zmatků. To jsi ty, směje se dětinsky slepý věštec a znovu roztáčí osudí. Vidoucí had ve slepé uličce vlastního ocasu může s klidným svědomím kousnout, pozřít vlastní maso a žilami vypít vlastní farmakon, tělo i krev (ale nikoli už chléb a hry, ty císařovy nové šaty vždycky už důkladně omšelé a opotřebované jeskyně světa, v němž je možná ještě tak nejlepší usilovně hledat olověné měďáky, bivaginální sliznice a modré psy).[19]

 

Slovo váží podle toho, jak blízko či daleko se nachází nebo ztrácí od Nevýslovného středu – a naopak neváží podle toho, jak hluboko vběhlo do klubka hadích těl vždy dvoj-, ba i troj- a víceznačného němého bludiště poskládaného z časem čím dál špinavějších a křivějších zrcadel, labyrintu světa upředeného z nenávisti, chtivosti a hlouposti. Alespoň trochu však lidské slovo platí, jen dokud je parafováno vlastní krví – dokud je ochotné odpovídat, a případně se i zodpovídat, jsouc kryto zlatem přítomnosti, a ne pokryto snovým pozlátkem zdání. Kde není nikdo, kdo by se byl ochoten znát k autorství řečeného či učiněného, je řečené bezcenné a mluvčí pouhá fikce (anonym, nickname, jedna paní…).

 

Leč zpět do temnoty a bezcestí, odkud zázrakem, podobno proslulé vodě prýštící ze skály,[20] vyvěrá slovo vyznání, modlitby a pokání. Slepou uličkou slepých uliček (tedy: náležitě tvrdou skalou a prubířským kamenem oleje pomazání) je nepochybně vtip o věčném návratu, kterému se tvor zapomněl anebo odnaučil smát: peklo.

 

„Peklo? Všechny naše myšlenky jsou sečteny

 

a každý okamžik se opakuje věčně.“[21]

 

Slovo jako metanoia, jako obrácení (opak převalení) a probuzení ze snového útěku hlouběji do bezvědomí a lži, a tedy jako smysl, ona jednota v mnohosti (Znaků, či událostí? Jako by v tom byl nějaký rozdíl!) vždy znovu, tedy: věčně, překračuje, přesahuje a tím proměňuje všechno pomíjivé a efemérní – a tedy koloběžně bezvýchodné a tupě inertní. „Bdělé slovo hřmí a hoří…“[22]Z mnohosti jednotlivin dělá slovo nesené Slovem Jednotu rozmanitosti, asi jako když se bludiště pohledem z ptačí perspektivy přežehná křížem v mandalu. Takové (tedy: skutečné) slovo ohlašuje i přináší budoucnost, protože porozuměním se skutečnost vždy znovu probouzí k panenskému počátku: „Řeč souvisí se vznikem světla, / jazyk s povstáním člověka ze země / jako ze snu.“[23]

 

Jako takové je slovo pravým opakem pekla, přece však zná hořet týmž plamenem. Právě tím, který dobře znají popálení proroci.[24]G. I. Gurdžijev ve svém slavném Belzebubovi vypráví anekdotu – či spíše podobenství – o jednom zakavkazském Kurdovi, jenž se vydal ze své vísky do města, kde se nechal v zelinářském krámě nic zlého netuše zlákat ke koupi nadmíru lákavě vyhlížejících rudých plodů. Když za městem usedl k jídlu, „hrůza hrůz! … Velice záhy začalo v něm všechno hořet. Vzdor tomu však jedl dál.“ Kolemjdoucí, který byl na rozdíl od nešťastného jedlíka dobře obeznámen s pálivými paprikami, se jej pokusil zadržet: „Co to děláš, hlupáku? Vždyť shoříš zaživa! Přestaň jíst ty neobyčejné plody, které se nehodí k tvé přirozenosti.“ On na to však odvětil: „Ne, za nic na světě nepřestanu jíst. Cožpak jsem za ně nezaplatil poslední peníze? I kdybych z toho měl mít smrt, budu jíst dál!“[25] Dodejme, že sám Gurdžijev od jisté doby přestal používat (v jeho učení zásadní) termín „uvědomování si sebe sama“ a začal místo něj používat výrazu „pálivá paprička“.[26]

 

Otázka k důkladnému hryzání svědomí by se dala formulovat kupodivu i takto: rajčata,[27] anebo papriku?

     

O otázce, ztraceném slovu a afázii

 

„V těch dlouhých rozhovorech, které duše vede ve svých samotách, odpovědi němé a utajené položeny jsou před otázkami. Odpovědi jsou věčné, otázky čekají na svůj čas, aby směly býti oděny světlem a zvukem.“[28]

 

Odpovědi jsou vskutku dány dávno před vyslovením otázek, přinejmenším těch významných; ba jsou dány od věků. Nakolik jsou však výslovné (tedy: částečně už zfalšované), jsou bohužel podobnou měrou jisté jako nedostačující. Hádavá honba za artikulovatelným věděním je nekonečná špatnou nekonečností stálého, dávno už úmorného a nepříliš humorného opakování. Ve věčných odpovědích na časné otázky zaznívá skutečnost, avšak ne tolik v jejich koneckonců banálním obsahu, jako v jejich rozsahu (…sražené hřbety věků!),[29] v tom věčném „velikém mlčení ze slov tkaném“,[30] jenž v nich zpívá, jak to jen ticho umí.

 

I otázky k nám však přicházejí z nedohledna, měříce hloubku pádu i touhy po návratu:

 

Svět jedna pochodeň / ale kde ale kde pramení oheň? / jestli i lež mně selhala / kdo na světě mně radu dá? / Které slovo uloupiti? / V kterou strunu udeřiti? / Proč v tisící a proč ne v třetí? / Která je Bytem? Jak ji rozliším? / Jak loupit, jestli neznám skrýši? / Jak volit, je-li pravá skrýše / tam kde jsme vpadli nevolivše?“[31]

 

Otázky urputné a úpěnlivé. Drásavé nevědění až do konce nevědění, které snad jednou (v tomto případě vpravdě sola gratia[32]) cestou své naprosté nemístnosti může vejít do místa bez místa, „středu všech nebeských cest“,[33] k němuž kráčejíce (anebo spíše jedouce) stojí[34] všechna skutečně jsoucí stvoření. Ztracené slovo je slovem, které (člověk i člověka) hledá – tím, které říká světec či básník:

 

„Nenapsáno

 

ni vytesáno

 

nevoláno

 

nebubnováno

 

netroubeno

 

nevyzváněno

 

nezřeno ni neslyšáno:

 

Slovo! Světel křik jich léno

 

tichem světel ohraženo…“[35]

 

Richard Weiner nalezl, ba z nebe vydobyl své slovo: Mezopotamie, označující ono místo, kde „neuposlechnuvše spasili děti své Eva s Adamem“.[36] Znamená zemi obtékanou, ba snad až obtočenou ustavičně plynoucími proudy (tedy zemi stálou); zemi zkoušky a pokušení, kde je možno se „tak mlád domilovat už k zatracení“,[37] místo mezi řekami: ono srdce času vprostřed vší pomíjivosti, s nímž stojíme, bez nějž padáme a k němuž kráčíme jakoby po vodách. Naši zemi, nakolik je ve svém kdovíkolikátém pádu zachycena tím, který je dost na to, aby sestupoval i vystupoval. (Nebo je tomu naopak?)

 

„Mezopotamie je zemí mezi proudy

 

a my zas řekou která ráje vroubí

 

a řeka břehy břehy řeku soudí“[38]

 

Myslím, že právě na slovech takto vydobytých je vybudována naše řeč. Poesie je tvoření – a jen svět zbásněný lze snést, jen život básní učiněný důstojně žít. Je tomu tak právě proto, že na počátku nebyl čin, ale je logos.

 

Ve své slavné a výše citované Meditaci o slovu „Bůh“ Karl Rahner uvažuje o smrti člověka, která by nastala právě s vymizením „posledního slova před zmlknutím“:

 

„Kdyby slovo ,Bůh‘ skutečně neexistovalo, pak by ani pro člověka vůbec neexistoval tento jeden celek skutečnosti a jeden celek lidské existence ve vzájemném propojení obou těchto aspektů. Pro jednotlivosti ve svém světě a ve své existenci by na sebe člověk zcela zapomněl… Co by bylo potom? Můžeme jen říci: přestal by být člověkem.“[39]Možná právě v takové teo-logické negramotnosti, ba afázii, spočívá nejzákeřnější ohrožení. Otázku, zda „je“ Bůh, stvoření v podstatě nemůže smysluplně položit – natož aby na ni chtělo odpovědět, a dokonce snad záporně. Křehká a nejistá je ve skutečnosti na této planetě existence člověka. Člověk je bytost, která se vztahuje (aťsi ve své zabedněnosti třeba negativně) k transcendenci. Nebude-li však pro ni mít slov, co se s ním přihodí?

 

Řeč je náš příbytek. Možná ne jediný, který máme, ale jistě takový, bez nějž se neobejdeme. Jako taková je vázaná na svou schopnost říkat nevýslovné, třeba koktavě a zajíkavě, avšak přece. Nemyslím, že bychom skutečně mohli „najít“ ztracené slovo, říci o něm, že je tady nebo tam, zní tak, nebo onak. Což neznamená dispens – k péči o sdílený svět náleží i starost o řeč, a s ní i o relativně nejméně nepřiměřená slova pro to, co ji nese, a zároveň nekonečně překračuje. Chvála Svatému, buď požehnán, že nám do času nalil tu trochu černé žluči marného hledání, jež nás upomíná na pravou vlast, nutí hledat „skrytý poklad“ a toužit po návratu z exilu.

 

Božích jmen je, když na to přijde, celá legie, a ve jménu některých z nich se rádo vraždí – a nejsou to právě ta, která by nám byla nejvzdálenější. Je zde však univerzální (tj. žádným konkrétním jménem bezezbytku nespoutaná) cesta svatosti, k níž náleží i péče o to, aby lidská řeč nepřestala být otevřená neuchopitelnému, jímž je skrze zjevení uchopována a tak udržována naživu.

 

Skomírající řeč bez tajemství, zvědavá až k nestoudnosti, zaplňuje ektoplazmou svého ustavičného tlachání média a čím dál víc špiní i ústa, uši a srdce lidí, kteří ochotně vyhandlují své prvorozenství za misku kdovíčeho. Dnešní newspeak zní rozkladem a smrtí – ne smrtí boha, ale člověka, který zapomněl, a už si ani nechce vzpomenout nebo se vzpamatovat.

 

Skutečná řeč je ozvěnou Slova. V Novém zákoně (a nejen v něm) se Slovo stává tělem – což je zázrak, ale nic divného – vždyť za každým slovem, které stojí za slyšení, stojí (a spolu s ním i riskuje pád) živé tělo. Evangelia nám nabízejí celou škálu způsobů, co si se Slovem počít: od přijetí do klína a láskyplnou péči přes různou (až hrůznou) míru nepochopení či pochopení, následování a pronásledování – až po ukřižování. „Obrazy, obrazy, obrazy, vše bez vlády a vše beze smyslu,“ popisuje Aleister Crowley vizi Choronzona,[40] tedy démona, jenž by měl dobře znát, co to je být zmatený a jako smysluzbavený. Jak na to tu a tam nevzpomenout při pohledu na jeho bezmála všudypřítomnou mediální (a ještě spíše mediumní) invokaci? Boží podoba[41] a Jeho Slovo – ukřižované a rozchvácené do myriád nesouvisejících sloganů a fragmentů nesmyslu, v uších i duších na prach rozemleté. Údolí suchých kostí.[42]

 

„Dokonáno jest,“[43] říká zkrachovalý mesiášský pretendent – a tím je slovo ve tmě Lebky sub rosa vyřčeno až po ómegu. Poslední slovo (ano, přece jen eschatologie) ohledně nouze stvoření, kolem které se opile točí mnoho oslovských slov, totiž vzdor všemu (ale právě naopak než proti všem) říká, že se vždycky najdou tací, již ono břemeno unesou a snesou až do konce. Což ale neznamená o mnoho víc, než že to, co koneckonců být spíše nemá, nikdy nemůže obstát. Neboť toho ve skutečnosti vskutku není: „Jsoucích je málo, byli ovšem mnozí.“[44]

 

Sumou: Nakolik zůstáváme lidmi, máme svůj příbytek ve Slovu a naše řeč je plně obsažena v Tajemství, které ji nese i překračuje. „Pokolení zvuků počíná němotou stálice / užaslé že jest.“[45]

 

Anebo totéž, jen snad důsledněji a z jiného konce:

 

„Vše je zároveň pravdou i lží: ať to nazveme tak či onak, jsme vždy zcela v právu.“[46]

         

[1] Weiner, Richard, Mezopotámie, in: Básně, Praha: Torst 1997, s. 369.

[2] 2Pt, 1,19.

[3] Mezopotámie, s. 364 a 366.

[4] J 1,1.

[5] Breviloquium, Prol. 2, přel. C. V. Pospíšil.

[6] Rahner, Karl, Základy křesťanské víry, Trinitas 2002, s. 86.

[7] Tj. Bůh (je) vždy větší.

[8] Mezopotámie, s. 358.

[9] Srv. Žid 10,31.

[10] Iz 6,3.

[11] Viz sv. Anselm z Canterbury, Proslogion, Cap. II.

[12] Ž 65, 2.

[13] Apuleius, Zlatý osel, Praha:Ikar 2002, s. 93.

[14] Viz Gn 4,9.

[15] Viz 2 Sam 12.

[16] Viz Sofoklés, Král Oidipús, in: Tragédie, Praha: Svoboda 1975, s. 157-234.

[17] Tj. záměnou jediného písmena se slovo pro „já“ mění ve slovo pro „nic“.

[18] Hesse, Herman, Stepní vlk, Praha: Argo, 2006, s. 176.

[19] Srv. Klíma, Ladislav, Putování slepého hada za pravdou, Praha: Volvox globator, 2002.

[20] Ex 17,6.

[21] D. Ž. Bor, Zadrhlo za hrdlo, Praha: Trigon 1996, s. 28.

[22] Mezopotámie, s. 363.

[23] D. Ž. Bor, Zadrhlo, s. 12.

[24] Iz 6,5-7.

[25] Srv. Gurdžijev, GregorijIvanovič, Beelzebub´sTales to his Grandson, in: All Works, s. 19-22.

[26] Viz Gurdžijev, G. I., Pohledy ze skutečného světa, Praha: Malvern 2014, s. 11.

[27] Srv. Gn 3,12-13.

[28] Březina, Otokar, Tajemné v umění,in: Hudba pramenů a jiné eseje, Praha: Odeon 1976, s. 9.

[29] Zadrhlo za hrdlo, s. 50.

[30] Srv. Mezopotámie, s. 363.

[31] Mezopotámie, s 364-365.

[32] Pouhou milostí.

[33] Bönischová, Helena, Ma´ase merkava, starověká židovská mystika, s. 33.

[34] Srv. tamtéž.

[35] Mezopotámie, s. 368-369.

[36] Tamtéž, s. 373.

[37] Tamtéž, s. 397.

[38] Tamtéž, s. 403.

[39] Základy křesťanské víry, s. 87-88.

[40] Crowley, Aleister, Vision and Voice, TheCryofthe 10th Aethyr, dostupné na http://hermetic.com/crowley/the-vision-and-the-voice/aethyr10.html.

[41] Gn 1,26-27.

[42] Ez 36.

[43] J 19,30.

[44] Vondrovic, Tomáš, Apokalypsa v láhvi, in: Bod singularity, Praha: Malvern 2008, s. 20.

[45] Mezopotámie, s. 390.

[46] Klíma, Ladislav, Svět jako vůle a představa, Praha: Trigon 1990, s. 15.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *