τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Shrnutí Cyklu Bytí

H. P. Blavatská vyslovila klíčovou holistickou myšlenku, když poznamenala, že každý aspekt pohledu na svět, který formulovala, je ve vztahu ke všem ostatním aspektům. Vzájemná spjatost ohromného množství  metafyzických pojmů a skutečností, které obsahuje teosofie a systémy jí podobné, nicméně znesnadňuje do hloubky porozumět kterémukoli z jejich jednotlivých aspektů, aniž by předtím došlo k porozumění systému a jemu  vlastnímu pohledu na svět jako celku. Právě zde se osvědčují stručné souhrny a přehledy. Názorným popisem ohromného rozmachu cyklického světového procesu několika málo slovy umožňuje souhrn čtenáři nahlédnout celý obraz v jednom okamžiku. Tato část naší studie načrtává základní principy filosofie a metafyziky Celostnosti, vytvářejíc co možná nejjasnější a nejpregnantnější souhrn hlavních rysů cyklického světového procesu. Během výkladu porůznu zopakujeme určité základní myšlenky, principy a tvrzení, přičemž jejich opakování bude pokaždé směřovat k širší, stále však stručné a souhrnné formulaci celkového obrazu světového procesu, Cyklu Bytí. Náš spirálovitě se vinoucí, shrnující pohyb se skládá ze tří postupně se rozšiřujících okruhů. První z nich se zakládá na symbolickém vylíčení „věčného pohybu Velkého Dechu“, jak jej představila H. P. Blavatská v Tajné nauce. Druhý se zaměřuje na dynamický aspekt světového procesu. Konečně nejširší okruh zkoumá involuční a evoluční aktivity, které v procesu působí.  

Symbolický oblouk

V předmluvě k Tajné nauce, která tvoří preludium hlavního textu a uvádí do základních idejí díla, Blavatská představuje krátký a vysoce symbolický nárys ustavičného pohybu Velkého Dechu, který čerpá z toho, co často nazývá „okultním katechismem“. Začíná dialogem mezi guru a žákem. „Co je to, co je vždy?“ „Prostor, věčná Anupadaka (nezplozená).“ „Co je to, co vždy bylo?“ „Zárodek v kořenu.“ „Co je to, co neustále přichází a odchází?“ „Velký Dech.“ „Takže pak jsou tu tři věční?“ „Ne, ti tři jsou Jeden. To, co je vždy, je Jedno, to, co vždy bylo, je Jedno, to, co neustále přichází a odchází, je též Jedno; a tím je Prostor.“[1] Řečeno méně symbolicky jsou oni tři v jednom: 1) Prostor, pole bytí a vztaženosti, všeobsažná schrána; 2) Semenná potencialita coby aspekt Prostoru; a 3) ustavičný Pohyb Celostnosti, který na sebe pro konečné bytosti zakoušející jeho rytmy bere podobu velkého Cyklu Bytí, světového procesu. Cyklus bytí je jedním z nikdy nekončící řady momentů v rytmickém Pohybu Celostnosti, skrze nějž se nedefinovatelná Potencialita postupně uskutečňuje prostřednictvím celků. Pasáž pokračuje těmito slovy: „To Jedno je neporušený kruh (prstenec), jenž nemá obvod, proto je nikde a všude; to Jedno je neohraničená sféra kruhu, jenž má obvod pouze během manvantarických period (v objektivní polovině cyklu bytí); to Jedno je neviditelný bod, jejž nelze nikde nalézt, a přesto je možné jej během těchto period vnímat všude. Je to vertikální i horizontální, Otec i Matka… které se však ve skutečnosti nikam nerozpínají. Neboť to Jedno je kruh a též prstenec uvnitř tohoto kruhu.“[2] Obraz „Jednoho“ hraje v duchovních a náboženských tradicích velkou roli. Filosofie Celostnosti nicméně naši pozornost přesunuje od „Jednoho“ k Celku a k všeobsažnému principu Celostnosti.

Tím se vyhýbá úskalí monismu a ne-dualismu, totiž velmi pochybnému předpokladu, že „Jedno“ či „Absolutno“ bylo pohnuto touhou po stvoření univerza či sebevyjádření. Jde o past, protože to předpokládá nemožnou situaci, kdy by Absolutní Jednota něco postrádala či po něčem toužila. S přihlédnutím k tomu by pak slovo „Jeden“ v předcházejícím úryvku bylo možné nahradit slovy „Celek“ či „Celostnost“. Potom pasáž názorně představuje věčný pohyb Velkého Dechu takto: proudí zvenčí dovnitř, když je všude, a zevnitř ven, když není nikde. Tímto poetickým způsobem se dají popsat základní principy metafyziky Celostnosti. Cyklus Bytí se pohybuje od podmínek bezmála úplné Jednoty a subjektivity (niternosti) směrem k jí symetricky opačným podmínkám maximální Rozmanitosti a objektivity (zvnějšnění) a pokračuje zpátky k vysoce sjednocenému a subjektivnímu stavu bytí, aktivity a vědomí. Pasáž pokračuje novým zdůrazněním stálé oscilace mezi principy Jednoty a Rozmanitosti, které jsou vlastní Celostnosti. „(Velký Dech) se rozpíná a smršťuje. Když se roztahuje, Matka (primordiální látka) se rozptyluje a šíří (diferencuje); když se smrskává, Matka se stahuje a shromažďuje. To vytváří periody evoluce a rozpadu, manvantaru a pralaje.“[3] Sánskrtská slova manvantara a pralaja poukazují k polovičním cyklům převážně objektivních a rozrůzněných a převážně subjektivních a sjednocených podmínek bytí, aktivity a vědomí. Jsou to periody kosmického dne a kosmické noci.

 

Dynamický pohyb

Ustavičná oscilace principů Jednoty a Rozmanitosti je vlastní Celostnosti a strukturuje světový proces, vtiskujíc mu cyklickou a spirálovitou podobu cyklu Bytí. Bytostem, jejichž mysl ještě neobsáhne a není s to překročit jednotlivý světový proces, na sebe Pohyb Celostnosti bere podobu Cyklu Bytí, jehož mikrokosmickou podobou jsou lidské cykly spánku a bdění, života a posmrtného života. Velký Cyklus Bytí se rovněž odráží v planetárních cyklech dne a noci (denní cyklus) a ročních období (roční cyklus). Na makrokosmickém stupni strukturuje Cyklus Bytí planetární, heliokosmickou a galaktickou evoluci.[4] Metafyzika Celostnosti proto vidí univerzum jako hierarchii celků, obsažených v dalších a dalších celcích. Určitý cyklus bytí je časový celek (cyklus, kvantum Trvání), působící skrze konečný prostorový celek (pole aktivit), založený v určitém stupni Celostnosti. Méně obsažné cykly jsou částmi či podcykly těch obsažnějších. Všechny cykly bytí, velké stejně jako malé, jsou momenty nedefinovatelného Pohybu Celostnosti. A stejně jako je kterýkoli určitý cyklus bytí cyklem, obsaženým v dalších a dalších cyklech, Bytí samo se manifestuje jako holarchie celků, obsažených v dalších a dalších celcích.

   

(Text v diagramu ve směru pohybu, tj.dokola proti směru hodinových ručiček zvenčí dovnitř: Stavy převážně subjektivní; Stavy převážně objektivní, objektivní univerzum; Insistence; Brána Zvuku; Existence; Brána Ticha; Božství; Tvůrčí Hierarchie a formace Archetypů; Tvůrčí Čin; Logos; Od počátku univerza až ke vzniku homo sapiens; Avatar; Přírodní člověk; Proces rozvoje individualizovaného vědomí; Osvícený Člověk; Duchovní Plérómata stále sjednocenějších bytostí; Půlnoc; Úsvit; Poledne; Soumrak. Obrázek převzat z www.khaldea.com.)

 

Na obrázku je Cyklus Bytí charakterizován dvěma polovičními cykly (Denním a Nočním) a čtyřmi body zvratu (Půlnoc, Úsvit, Poledne a Soumrak), otevírajícími jeho čtyři základní fáze, které jsou vytvářeny cyklickým a symetrickým pohybem dvou protikladných sil při jejich střídavém přibývání a ubývání v rámci ohraničeného pole aktivity. V teosofické terminologii odpovídá subjektivní Noční polovina cyklu pralaje, denní polovina cyklu manvantaře. Princip Jednoty převládá v Nočním polovičním cyklu, který se vyznačuje převážně subjektivním způsobem bytí, aktivity a vědomí. Dává však vší aktivitě a pohybu rytmický a cyklický ráz a je zodpovědný za holistický princip – tedy že se existence projevuje na způsob řad stále obsažnějších celků – a za to, že se energie uvolňuje po kvantech či diskrétních balících. Rozmanitost převládá naproti tomu v Denním polovičním cyklu; odpovídá za existenci, která na sebe bere podobu mnohosti expandujících a diferencujících se celků, princip Jednoty však proces diferenciace a zvnějšňování řídí a stabilizuje, aby se v něm mohly uskutečňovat duchovní Kvality. Body symbolické Půlnoci a symoblického Poledne jsou okamžiky nejzazší nerovnováhy, kdy Jednota či Rozmanitost nabývají maxima síly, bezmála, nikdy však zcela či absolutně eliminujíce princip opačný. Za symbolické Půlnoci cyklického světového procesu je nejintenzivnější tíhnutí k Jednotě a prostor je spolu s principem Rozmanitosti redukován bezmála do jediného bodu. V tomto vrcholném okamžiku obrací božský Soucit, vždy přítomný v Pohybu Celostnosti, směr Cyklu Bytí a dává neúspěchům končícího cyklu další možnost uskutečnit duchovní integraci. Metafyzika Celostnosti nezná stav absolutní Jednoty, mimo jiné protože by v takovém univerzálním stavu nemohla působit žádná potřeba nového světového procesu a nebyl by žádný důvod k jeho uskutečnění. Kdyby někdy v minulosti takový stav nastal, dnes by zde bylo naprosté nic, a ne rozmanitost věcí. Jinými slovy: žádný světový proces nikdy nedospěl ke stavu absolutní Jednoty, protože takový stav postrádá semeno Rozmanitosti. Tvrdit, jak to většinou dělají náboženské a metafyzické kosmogonie, že „absolutno“ bylo nějakým způsobem pohnuto touhou tvořit univerzum nebo samo sebe zakusit objektivně, znamená předpokládat absurdní či nemožnou situaci, založenou na sebepopírající premise, že jedno a jediné Absolutno něco postrádá či po něčem touží. Vyznavači různých tradic nacházejí způsob, jak toto credo quia absurdum kosmických rozměrů přijmout (a předávat dalším generacím), protože jim bylo řečeno, že „Absolutno“ , „Jedno“, „Bůh“ či „Parabrahman“ je mimo dosah myšlení a představivosti. Je však lidským údělem pokoušet se dosáhnout stále obsažnějšího rozumění třeba i těm nejzazším důsledkům faktu existence. Ve filosofii Celostnosti je skutečným účelem, odpovědným za další světový proces, potřeba neutralizovat neúspěchy a nedokončené záležitosti předchozího světového procesu. Po Půlnoci princip Rozmanitosti postupně expanduje a „sestupný“ proces involuce začíná. Od Půlnoci do Úsvitu formulují „tvůrčí Hierarchie“ v božské Mysli archetypy. Za Úsvitu, když se vliv principu Rozmanitosti vyrovná vlivu principu Jednoty a začne dynamicky sílit, začíná nový objektivní svět. Během denního polovičního cyklu se božská Mysl – kolektivní mysl sjednocené duchovní sklizně předchozího světového procesu – zvnějšňuje. Současně s tím, jak myslí či projikuje archetypální formy do prahmoty (prachu či rezidua předchozího světového procesu), uskutečňuje se rozmanitost individuálních atomů, molekul, galaxií, slunečních soustav, planet a biologických druhů, založených na uskutečňování postupně čím dál diferencovanějších archetypálních forem. Princip Jednoty, stahující se mezi Úsvitem a Polednem směrem do nitra, projevuje svůj vliv udržováním integrity tvarujících archetypů a individuálních forem jimi řízených. Za symbolického Poledne se směr Cyklu Bytí opět obrací; začíná evoluční fáze a období lidstva, během kterého postupně sílí princip Jednoty, zatímco princip Rozmanitosti postupně slábne. Vliv principu Jednoty je během časného symbolického odpoledne světového procesu patrný v rozvoji řady kultur, sjednocujících rozmanitost svých členů prostřednictvím síly kolektivního psychismu. Síť interpersonálních vztahů a vztahů mezi skupinami, fungující podle často rigidních a exkluzivistických paradigmat jednotlivých kultur, vytváří a je udržována vazebnou silou kolektivního psychismu, který je obdobný instinktům živočišných druhů. Tato vazebná síla, která je v omezeném smyslu podobná Jungovu „kolektivnímu nevědomí“, je akumulovanou psychickou energií kolektivního celku. A jak sílí princip Jednoty, Rozmanitost se internalizuje na způsob individuality a vůle ega. Avšak individualizace je přechodným stadiem, které vede k vysoce sjednocenému stavu, v němž se individuální jáství a skupinová jednomyslnost vzájemně prostupují. Individualismus není sám o sobě cílem a osobnost není posledním slovem evoluce. V průběhu odpoledne světového procesu však může individuální a kolektivní vůle ega odporovat směru, kterým postupuje Cyklus Bytí. Když se to stane, Pohyb Celostnosti na sebe bere destruktivní aspekt. Princip Jednoty projevuje během středu odpolední fáze světového procesu svou sílu, když působí ve prospěch případného sjednocení mysli a osobnosti individualizované lidské bytosti prošlé transformačním procesem s jedinečnou a plně diferencovanou duchovní Kvalitou. Setkání lidského a božského, k němuž dochází za symbolického Soumraku, bývá nazýváno „božským Sňatkem“. Tento stav byl příkladně uskutečněn Kristem, Buddhou a dalšími. Symbolický Soumrak, kdy působí principy Jednoty a Rozmanitosti opět na okamžik stejnou silou, představuje bránu, jíž prochází Osvícené Lidství do sjednoceného duchovního Společenství. Rozmanitost však nikdy nelze zcela eliminovat, pročež plně realizovaní lidé mohou projít touto bránou jen po absolvování svízelné Stezky až do jejího konce a poté, co čelili transformaci jako jednotlivci. Branou Osvícení neprojdou všichni současně a některým se nepodaří jí projít v čase, vyhrazeném tomu kterému Cyklu Bytí. Během konečné fáze Cyklu Bytí, kdy je princip Jednoty na dynamickém vzestupu, se shromažďuje duchovní sklizeň cyklu ve vysoce subjektivním, zhuštěném a průzračném stavu bytí, aktivity a vědomí. Taková duchovní sklizeň se nazývá Pléróma, což je staré řecké slovo, které znamená plnost. Je obdobné tomu, co se u Blavatské nazývá Bílou Lóží. Protože princip Rozmanitosti nelze nikdy z Pohybu Celostnosti zcela eliminovat, zůstává i v rámci Plérómatu jednomyslných a vzájemně sjednocených duchovních bytostí jistá míra individuálního bytí sebou a funkcionality.

 

Involučně-evoluční okruh

V průběhu převážně subjektivní, večerní fáze světového procesu dochází k postupné repotencializaci Pohybu Celostnosti. Děje se to působením duchovního Plérómatu bytostí přivedených k dokonalosti, které insistuje (v protikladu k existenci) v transcendentním stavu konsolidace a integrace. Proces repotencializace je obdobný natahování hodin. Během Půlnoci nebo bezprostředně před ní přiměje ohromné vnitřní hnutí božského Soucitu Pléróma Soucitných Bytostí představit si nový světový proces. Božská Imaginace ze sebe vydá Semeno, které je abstraktním řešením existenčních problémů a chyb, karmy a nedokončených záležitostí uzavírajícího se cyklu. Nabízí částečným i úplným neúspěchům minulosti novou příležitost uskutečnit duchovní integraci v Plérómatu. Tímto ohromným hnutím Mysli a všeobsažného Soucitu dochází k obrácení směru Cyklu Bytí, princip Rozmanitosti začne sílit a princip Jednoty ubývat, což nakonec vede k započetí nového objektivního univerza za Úsvitu. Vzorová představa, nazřená božskou Myslí semenného Plérómatu, načrtává konkrétní řešení minulých neúspěchů, protože existenční obsah každého světového procesu je jedinečný a pouze konkrétní a určité řešení může vůbec začít neutralizovat určitý rozsah minulých neúspěchů v rámci určitého světového procesu.

Tato představa však není plně vypracovaným, kompletním a komplexním vzorcem nového univerza. Jde spíše o hrubý náčrtek. Současně se obrácením směru Cyklu Bytí o Půlnoci Semenné Pléróma („Skrytý Otec“ dávných tradic) takříkajíc oduševňuje Vzorovou Představu (Prvotní Logos tajného učení H. P. Blavatské), kolem které uspořádává své Světlo Soucitu. Světlo (čistá, aktivní potencialita, energie Pohybu Celostnosti repotencializovaná Plérómatem před uzavřením předešlého světového procesu) poté vyzařuje do Prostoru, který je Matricí Potenciality, a oplodňuje jej. Světlo Soucitu hraje klíčovou roli v Tajné nauce H. P. Blavatské, kde je nazýváno Světlem Logu či daivi prakrti (sanskrtské slovo, které značí vyzařující či božskou primordiální energii). Když Světlo oduševní Vzorovou Představu a vyzáří do Matrice, vyvinou se Matrice spolu se Světlem ve vyplněný prostor, nazývající se Univerzální Duše, Kosmické Lůno, Alaya, Mahabuddhi, Lůno duší, Kosmická Síť, Otec-Matka či Druhý Neprojeveně-Projevený Logos. Kosmické Lůno je těhotné novým Dnem. Jak postupně narůstá vliv principu Rozmanitosti, pokračuje proces evoluce a vysoce subjektivní aktivita božské mysli se odráží v Kosmickém Lůně. Hierarchie božských „Architektů“ či „Stavitelů“ – Semenné Pléróma a další společenství duchovních bytostí, které přetrvaly z předešlého světového procesu – se postupně diferencují. Ačkoli se tvůrčí Hierarchie diferencují a pracují s rozličnými typy energie a na různých úrovních aktivity, stále ještě jsou co do mysli a duše vysoce sjednocené.

Řídí rozmanitost subjektivních aktivit, přispívajíce tak k formaci božského Dítěte esoterických a duchovních tradic, které je v hinduismu známé jako Íšvara a v mahájánovém buddhismu jako Avalokitéšvara. Z hlediska formy je božské Dítě – forma a energie, společně řízené myslí – Univerzálním Archetypem, semenem či archetypální potencialitou všeho, co kdy nastane v Denním polovičním cyklu nastávajícího Světového Procesu. Univerzální Archetyp v sobě nese nezměrnou rozmanitost variací, protože musí poskytnout archetypální řešení nesmírnému, avšak konečnému počtu částečných či úplných neúspěchů. Neobsahuje však všechny objektivní existenční formy a zkušenosti provedené v do detailů o nic víc, než Vzorová Představa nazřená Semenným Plérómatem obsahuje do detailu každý rys Univerzálního Archetypu. Ani nelze říci, že by byl Univerzální Archetyp materiálním předmětem či jsoucnem. Jde spíš o abstraktní vzor či vzorec, formulovaný a podržovaný v božské Mysli, tedy kolektivní mysli výše zmíněných společenství duchovních inteligencí, vzorec rovněž podržovaný energií Kosmického Lůna. V okamžiku symbolického Úsvitu, kdy je moc Jednoty a Rozmanitosti v rovnováze, princip Rozmanitosti však sílí, se Univerzální Archetyp rodí z Kosmického Lůna, zatímco prostor s explozivní intenzitou expanduje. Symoblický Úsvit představuje Třetí, Tvůrčí či Projevený Logos Tajného učení H. P. Blavatské. Hinduismus mu dává velmi podmanivý název Brahma, značící expanzi. Současně s expanzí prostoru přechází ohromné kvantum kosmické energie vázané v Kosmickém Lůně ze stavu energie potenciální do stavu energie kinetické.

Jinak řečeno se božská tvůrčí energie (Světlo Logu, daivi prakrti) stává takzvaným Fohatem Tajné nauky H. P. Blavatské. Fohat sjednocuje čtyři síly moderní fyziky (elektromagnetickou, gravitační a silnou a slabou jadernou energii), i další síly, dosud moderní vědou neobjevené. Moderní mysl podmíněná představami, pojmy a mýty moderní vědy pravděpodobně bude mít tendenci uvažovat o dynamickém a explozivním Úsvitu jako o Velkém Třesku. Ačkoli symbolický Úsvit znamená přechod přinejmenším nějakého množství energie zahrnuté v Kosmickém Lůně ze stavu energie potenciální do stavu energie kinetické, metafyzika Celostnosti a esoterická tradice bez dalšího nesouhlasí s kosmologií velkého třeku, drženou většinou vědců. Uspokojivější a příhodnější symbol lze najít u Indů (Hiranjagarbha) – Zlaté Vejce či Brahmovo Lůno, v němž univerzum postupně roste a nakonec se z něj zrodí. Symbolický Úsvit si lze rovněž představit jako znění Tvůrčího Slova; tento obraz často užívá Rudhyar se své formulaci světového procesu, podobně jako hraje svou roli v kosmogonii Tajné nauky a ve většině náboženských tradic. V poslední době se blíží obrazu univerza jako vibrujícího tvůrčího tónu teorie superstrun. Tvůrčí Slovo je Univerzální Archetyp a každé z jeho Písmen je božským archetypem „produchovnělým“ duchovní Kvalitou a obdařeným kvantem energie božského Soucitu.

Za Úsvitu se rozeznívá božský Logos, který je formou a energií udržovanou božskou Myslí. Podoben gongu vydává myriády tónů, přece je však Tónem jediným – je to Fohat, energie božské Ideace, a říká se o něm, že je mostem spojujícím archetypy obsažené v božské Mysli s materiálními formami. Za formou i archetypem však stojí duchovní Kvalita se svou energií. V každém případě uvádí přechod potenciální energie v kinetickou objektivní svět do pohybu. Protože je však princip Jednoty stále ještě mocný, ač už není na vzestupu, nejsou všechny možné aspekty Univerzálního Archetypu uvolňovány a uváděny do pohybu najednou či náhodně. Místo toho se tyto aspekty diferencují a uvolňují postupně; nejdřív ty nejjednodušší a nejzákladnější; jejich rozličné variace pak vytvářejí základ pro komplexnější formy. Nejprve jsou archetypální formy jednoduché (křivky a kruhy, víry, spirály a rotace) a netečné prahmotě (reziduu předešlého světového procesu) trvá dlouho, než se začne probouzet a odpovídat na působení archetypálních vzorců do ní vtiskovaných. Jinými slovy, zmražené energii je vtiskován tvar a duchovní neúspěchy dávné minulosti vzdorují snaze fotonů (světelných kvant) a dalších nositelů síly („Synů Fohatu“ z Tajné nauky) vlít do nich nový život a znovu je zformovat. Jak sílí princip Rozmanitosti, hmota (soustředěná a zhuštěná energie) na sebe bere rozmanité formy.

Pomocí atomových prvků, známých a řazených do tabulky moderní vědou, Fohat organizuje hmotu podle archetypálních forem vodíku, hélia atd. Involuční vlna musí však nejprve vykonat svůj sestupný pohyb po mnoha stupních a podstupních organizace, než se dostane do hustého fyzikálního stavu, který empirická věda pokládá za jedinou skutečnost. Rytmická energie božské ideace nakonec vlévá komplexnější archetypální formy a v závislosti na rozsahu toho kterého Cyklu Bytí se postupně utváří galaxie, sluneční soustava, planeta nebo lidská bytost. Když se to děje, tvůrčí Hierarchie v božské Mysli, které vedou a řídí tvořivou energii, postupně zvnějšňují svou aktivitu a dále se diferencují, třebaže zůstávají více či méně sjednocené na stupni Mysli a Duše. Poté, co se v pohybu Cyklu Bytí stabilizují formy atomů a chemických prvků, božská Mysl do nich začíná postupně vtiskovat komplexnější vzory organizace náležející na stupeň života a na povrchu planety, která se nachází uprostřed dopolední fáze svého Cyklu Bytí, se začíná objevovat rozmanitost biologických organismů (či jejich ekvivalentů). Když se planetární Cyklus začíná blížit symbolickému Poledni s jeho maximální Rozmanitostí, biosféra se hemží množstvím živočišných druhů. Během Denního polovičního cyklu stále působí princip Jednoty, ale jeho vliv se zvnitřňuje – stává se silou integrující atomové částice a stabilizující živočišné druhy. Jednota se rovněž projevuje jako univerzální životní síla (prána nebo čchi okultismu a asijských tradic), která oživuje všechny celky objektivního světa, a na nižších stupních jako zvířecí a lidské instinkty. Kolem symbolického Poledne planetární evoluce dochází k značnému oslabení principu Jednoty.

Hranice mezi živočišnými druhy se proto stávají natolik instabilními, že dovolují početí a zrození dávnověkých monster. Poblíž nadiru světového procesu se v biosféře objevuje prvotní lidstvo. S přibližujícím se Polednem se stává imperativem snést dolů a ukotvit do vyšší materie (či na „éterický“ stupeň) Země archetyp Člověka.[5] Archetyp Člověka je celkovým vzorem či semenným potenciálem lidstva. Je přítomen v každé lidské bytosti a nese v sobě archetypální formu a potenciál všeho, co je, bylo, či může být lidské. Archetyp Člověka bylo zapotřebí zakotvit na éterickém či akášickém stupni Země ještě před symbolickým Polednem mimo jiné i proto, že se zde musí stabilizovat, ještě než dojde k avatarické události. Božský Soucit ve snaze naplnit tuto potřebu pobídl skupinu vysoce duchovních bytostí, představujících sklizeň semen předchozího světového procesu, aby vtělily, udržely a zakotvily archetyp Člověka v srdci zemského nadfyzikálního „éterického“ pole, v legendární Šambale asijských tradic. Společně s archetypem Člověka pomáhá lidstvu vyvinout latentní oheň inteligence a sebevědomí i přítomnost těchto prométheovských bytostí v zemském poli. Prométheovská oběť započala vpravdě lidskou, sebevědomou a mentální fázi evoluce. Lidským bytostem však zabere mnoho času, než si plně uvědomí a vtělí úplný potenciál archetypu Člověka. Druhý z dlouhé řady kroků vedoucích k uskutečnění archetypu Člověka se odehrál v nadiru Cyklu Bytí, za symbolického Poledne.

Prostřednictvím uvolnění ohromného množství božského Soucitu na sebe Přítomnost Celostnosti vzala podobu člověka, která měla sloužit jako prototyp prvních několika aspektů archetypu Člověka. Takové Přítomnosti Celostnosti se říká Avatar, zjevení božství. Přítomnost prvního Avatara v biosféře planety časově spadá v jedno se zvratem Cyklu Bytí, po kterém princip Jednoty postupně sílí. Primordiální Avatar je „produchovněn“ či „zastíněn“ duchovním principem člena Semenného Plérómatu předešlého světového procesu. Prostřednictvím jakési formativní rezonance podnítila přítomnost prvního Avatara utváření vskutku lidských forem a myslí v souladu s prvním základním aspektem archetypu Člověka jemu odpovídajícím. Konečně se některé výše zmíněné „prométheovské“ bytosti „vtělily“ do raného lidstva, v němž sloužily jako „nebeští vládci“ a „božští Učitelé“. Lidstvo se vyvíjí krok za krokem spolu s tím, jak se uvolňují a ukotvují v biosféře stále obsažnější aspekty archetypálního Člověka a božské Moudrosti. Každý nový aspekt Člověka či Moudrosti skýtá základ nové kultuře a novému typu osobnosti, která je výtvorem kultury. Během lidské fáze Cyklu Bytí od Poledne do Soumraku lze rozlišit tři základní, avšak často se vzájemně překrývající periody. Lze je charakterizovat jako kmenový animismus, regionální vitalismus a atomistický individualismus. Vzdor tvrzením Jana Smutse, Teilharda de Chardin a C. G. Junga však osobnost a individualismus nepředstavují konečné stadium evoluce. Individualizace je ve skutečnosti přechodné stadium a za ní a kulturou leží stadium Plérómatu, které má být jejich prostřednictvím dosaženo.

Už dnes se buňku za buňkou Pléróma utváří, jak se postupně, jedna za druhou, z kulturní matrice vynořují plně individualizované lidské bytosti a přelaďují své mysli, vůle a identity ze stupně biopsychických choutek, psychomentálních komplexů a tužeb ega na stupeň duchovně-mentální. Zde působí Mysl Celostnosti, řízená duchovní vůlí, jako čočka soustřeďující Světlo a Sílu jedinečné duchovní Kvality, která zazní za symbolického Soumraku Cyklu Bytí. Soumrak symetricky doplňuje Úsvit a aktualizuje se při něm potencialita, uvolněná za Úsvitu. Je to symbolická brána, která vede Osvícené Lidstvo do Plérómatu. Protože však plně uskutečněné lidské bytosti mohou touto bránou projít, teprve když podstoupí dlouhou a svízelnou Stezku až do jejího završení a čelí své Transformaci jako jednotlivci, neprojdou touto branou všichni lidé naráz. Během večerní fáze světového procesu od Soumraku do Půlnoci působí Jednota neodolatelnou silou duchovního zhušťování, zjednodušování a sjednocování. Působí jako vysoce subjektivní aktivita v řadách stále inkluzivnějších Plérómat. Když se Cyklus Bytí blíží ke konci, je možné rozlišit tři skupiny bytostí. V každém světovém procesu je nevyhnutelný úspěch a neúspěch, protože nemůže existovat žádný úspěch bez možnosti neúspěchu; kdyby byl úspěch nevyhnutelný, neměl by smysl. Čas vyměřený určitému Cyklu Bytí je konečný a předem daný, protože cykličnost je metakosmický princip a struktura cyklu je nezměnitelná. Například délka pozemského dne zůstává prakticky neměnná celé triliony cyklů. Tvrdit, jak se to děje v rámci některých kosmologií, že se cyklus prodlužuje nebo jeho závěr odkládá, dokud všechny bytosti neuskuteční proces duchovního přerodu, znamená předpokládat situaci v rozporu se samotnou přirozeností cyklicity.

Stejně dobře by šlo říci, že se zima odkládá, dokud farmáři na celém světě úplně nesklidí, bez ohledu na to, jak dlouho trvá nejpomalejšímu z nich, než úkol splní, nebo že se Slunce na obloze zastavilo, aby mohli Židé zvítězit v důležité bitvě. Protože je úspěch i neúspěch v každém světovém procesu nevyhnutelný, jedna skupina bytostí se skládá z temné sklizně úplných a částečných duchovních neúspěchů – bytostí, které nedosáhly duchovní plnosti v čase, vyměřeném pro Cyklus Bytí. Duchovní sklizeň končícího cyklu se skládá ze dvou skupin, které se liší dvěma základními stupni duchovního Bytí: Soucitem a Netečností. Všechny tři skupiny podmiňují budoucí světový proces. Když nastane Půlnoc či stadium „Božství“, Pléróma Duchovní Netečnosti, které zcela zapomnělo na neúspěchy končícího cyklu, je Netečností neodolatelně pobízeno, aby se snažilo dosáhnout nedosažitelného cíle absolutní Jednoty, přičemž ve svém jednobodovém zaměření zapomnělo, že tato nikdy nebyla a být nemůže. Pléróma Soucitu nicméně nikdy nezapomíná. Stalo se Cyklem, Eónem. Bude Semenným Plérómatem nadcházejícího cyklu, zatímco Pléróma Netečnosti bude mimo jiné vykonávat funkci „tvůrčích Hierarchií“. V ohromném skutku Soucitu a výkonu Mysli obrátí Pléróma Soucitu směr Cyklu Bytí a nazře Obraz či Semenný Vzor dalšího, dokonalejšího světového procesu. Nový světový proces nazíraný Semenným Plérómatem je řešením minulých chyb a duchovní neúspěchy předešlého cyklu dostanou jeho prostřednictvím další šanci uskutečnit Duchovní Plnost.

   

[1] H. P. Blavatská, Kniha Dzyan, Dobra 2006, str. 73.

[2] H. P. Blavatská, Kniha Dzyan, Dobra 2006, str. 73.

[3] H. P. Blavatská, Kniha Dzyan, Dobra 2006, str. 74.

[4] Slova heliokosmos a heliokosmický označují sluneční soustavu jako celek, jako živý organismus.

[5] V teosofické terminologii je archetyp Člověka svázán se sedmou čili nejvyšší sférou fyzikální roviny Země. Do tohoto sedmera fyzikálních sfér náleží pevná, tekutá a plynná, následovaná čtyřmi neviditelnými, jemnohmotnými sférami, které moderní věda dosud neobjevila. Na akášickém stupni se energie nachází ve velmi jemném stavu, který podkládá všechny fyzikální formy a v níž se „odrážejí“ archetypální formy.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *