τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Úvod, který by čtenář v zájmu porozumění zbytku knihy raději neměl přeskočit

 

A tušení našeho jitra v dálce!

Ve tmách symboly věcí,

mlčenlivé.


Otokar Březina, Vigilie

 


Rád bych předešel nedorozumění. Vzdor tomu, že se v názvu této knihy z nedostatku přiměřenějších termínů objevují slova „metafyzika“ a „ontologie“, nenalezne zde čtenář filosofii v obvyklém smyslu. Filosofie, jak se dnes namnoze pěstuje, v podstatě apeluje na konsensus lidí v běžném slova smyslu rozumných: její argumentace nárokuje racionalitu z hlediska obvyklého vědomí, profánní a sekularizované mysli, každodenní aktivity. Zpravidla nechce na běžném fungování vědomí a obvyklém typu aktivity nic zásadně měnit. Proti tomu zde nechci nic namítat, je však třeba, abychom se vyhnuli zbytečné desinterpretaci, upozornit, že nám zde půjde o něco jiného. Tyto fragmenty vyrůstají z praxe experimentální metafyziky a snahy o transpersonální život; o běžné nastavení vědomí se v nich zajímám jen s ohledem na jeho možnou transformaci. Mluvím jako ten, kdo provádí určitou duchovní praxi, k těm, kdo ji provádějí také: odkazuji na empirickou bázi, kterou bohužel nemohu sdílet s každým (kdyby tomu tak bylo, věřím, že by náš svět vypadal mnohem lépe než dnes). Její dosažení vyžaduje i od nadaného několik let soustředěné práce. Naneštěstí nemohu nic změnit na tom, že bez jisté propedeutiky není možné následujícímu porozumět. 


Bez nároku na přílišnou přesnost a čistě pro potřeby následujících objasnění bych zhruba rozlišil dva základní přístupy k lidské existenci. První je ten, k němuž býváme vychováváni a v němž se zpravidla jistou část života, někdy i život celý, nacházíme: automatické vykonávání toho, co se obvykle dělává. Jedná se o život buďto čistě v rámci kolektivu, nebo třeba i život značně individualizovaný, zbavený svých kolektivních kořenů, nicméně vedený tím, co se obvykle pokládá za hodnotné a důležité – tedy nakonec motivovaný egocentricky. Sem z mého hlediska spadá i taková existence, která se teoreticky – zpravidla řečmi, někdy i psaným slovem či prostřednictvím produkce jiného typu – zabývá rozličnou „existenciální“, nebo dokonce metafyzickou a náboženskou tematikou, nicméně v životní praxi zůstává beze změny. Totéž platí pro „duchovní praxi“, jejímž cílem je štěstí a spokojenost praktikujícího – tedy praxi od základu konzumní.

Proti tomuto přístupu k existenci nic zvláštního nenamítám a už vůbec nemám nic proti lidem, kteří tímto způsobem žijí – jen se jich tato kniha netýká. Texty v ní obsažené odkazují k oblasti zkušenosti, která je člověku žijícímu stylem zhruba, ale snad výstižně výše popsaným, nepřístupná. Pokud by se náhodou začetl, možná bude mít dojem, že chápe – text je koneckonců psán lidskou řečí a je co možná nejsrozumitelnější -, ale se samotným záměrem se nutně mine. Milostnou báseň nepochopí, kdo nebyl nikdy zamilovaný, svědectví o mystické zkušenosti neporozumí, kdo takovou zkušenost nesdílí – a se zkusmým, avšak o přesnost usilujícím pokusem popsat, oč jde v transpersonálním životě (a právě o ten tu jde), nebude vnitřně rezonovat ten, kdo se na pomezí individuální a transpersonální roviny nepokouší (třeba i bezděčně) existovat.


Druhý přístup k existenci ve skutečnosti není jen jeden a nelze jej snadno vystihnout slovy – vzpírá se uniformitě i konceptualizaci. Za jeho bytostné rysy bych však pokládal (1) zasaženost, (2) praxi a (3) odevzdání.


(1) Zasaženost: člověk si uvědomí vpravdě propastnou situaci, v níž se vždy už nachází – situaci konečné bytosti, která odkudsi přichází, kamsi směřuje a je součástí jakéhosi všeobsažného celku, zjevně nese odpovědnost za vlastní konečný život, aniž by však měla bez dalšího jasno, jaký má tento život smysl a v jakých souvislostech se vlastně odehrává. Zasažený člověk ztrácí schopnost se samozřejmostí se řídit tím, co ho naučili, a začíná hledat pravdu, jako by mu šlo o život, protože si uvědomil, že mu o život skutečně jde.


(2) Praxe: z toho vyvozuje praktické důsledky – dojde k pochopení, že mu v jeho situaci samotná slova bez konkrétní práce příliš nepomohou, a věnuje se „duchovní praxi“ – a to opět jako by mu šlo o život, protože právě o ten mu skutečně jde. Duchovní praxi záměrně nespecifikuji, jen pokládám za nutné upozornit, že ke skutečnému úsilí náleží praxe každodenní, resp. ustavičná: za duchovní praxi jako nezbytnou zkušenost, na jejímž základě lze adekvátně porozumět těmto textům, nepokládám občasnou účast na esoterických seminářích nebo četbu „duchovní“ literatury.


(3) Odevzdáním mám na mysli povědomí o tom, že nejde o mě, nýbrž o celek, jehož jsem součástí: jde na jedné straně o konfrontaci s utrpením celého stvoření a odhodlání pomoci, na straně druhé o vědomí individualitu přesahujícího tvůrčího procesu a odevzdání dílu. Odevzdání znamená uvědomit si, že sice je na místě pracovat (ve smyslu: duchovní praxe, práce pro druhé a ve prospěch vyššího celku, tvůrčí práce), jako by mi šlo o život (protože o ten skutečně jde), ale že o můj život – natožpak štěstí, uspokojení rozličných potřeb apod. – ve skutečnosti nejde. Odevzdat se znamená obětovat vše, co jsem, dělám a mám, celku, jehož jsem součástí.


Dlouhodobě přistupovat k existenci tímto druhým způsobem má za následek postupnou transformaci mysli a celé bytosti. Taková proměna je v současnosti spojená s událostmi a stavy vědomí, které nelze bez desinterpretace integrovat dnes obvyklými prostředky – v což počítám i prostředky, které nabízejí tradiční duchovní cesty všeho druhu, z nichž mnohých si vážím, avšak žádnou z nich nepokládám za adekvátní lidskému bytí a vědomí, jak se přinejmenším na Západě rozvíjí začátkem třetího milénia křesťanské éry. Mám za to, že se co do proměny vědomí nacházíme v situaci velmi podobné axiální epoše, a věřím, že nejvhodnější nástroje k uchopení a validnímu zpracování této planetární transformace, na níž se v současném globálním světě podílíme všichni, skýtá Rudhyarova filosofie operativní celostnosti.[1] Každému čtenáři vřele doporučuji se s odkazem tohoto myslitele co možná nejzevrubněji seznámit – pokud by měl volit mezi četbou této knihy a studiem Rudhyarova Rytmu celostnosti, nechť rozhodně sáhne po knize Rudhyarově, kde je filosofie operativní celostnosti vyložena systematicky, zevrubně a s nepřekonatelnou suverenitou. Svou práci chápu jako pokus sloužit té duchovní kvalitě, která se rozeznívá v Rudhyarově metafyzickém systému a kterou v současné době pokládám za nejčistší odraz věčné Tradice, nakolik se sdílí vědomí dnešního člověka. Rudhyarovo myšlení, resp. onu duchovní kvalitu, jež v něm zní a jej utváří, nicméně interpretuji ve vlastní časové a prostorové souvislosti, tedy ve střední Evropě na začátku třetího tisíciletí. Tím dochází k modifikacím, za něž nesu odpovědnost: mé texty nejsou replikou Rudhyara, ale spíše odezvou na jeho podnět, vzcházením setby, kterou představuje jeho filosofie operativní celostnosti. Protože však v našem prostředí dosud nelze automaticky předpokládat obeznámenost čtenáře se základními pojmy a principy této filosofie, obeznámenost nezbytnou pro pochopení této knihy, pokusím se zde to nejdůležitější v krátkosti shrnout.

Základem a trestí filosofie operativní celostnosti je struktura cyklu, jejíž schematický náčrtek máme před sebou.

 

 


(Text v diagramu ve směru pohybu, tj.dokola proti směru hodinových ručiček zvenčí dovnitř: Stavy převážně subjektivní; Stavy převážně objektivní, objektivní univerzum; Insistence; Brána Zvuku; Existence; Brána Ticha; Božství; Tvůrčí Hierarchie a formace Archetypů; Tvůrčí Čin; Logos; Od počátku univerza až ke vzniku homo sapiens; Avatar; Přírodní člověk; Proces rozvoje individualizovaného vědomí; Osvícený Člověk; Duchovní Plérómata stále sjednocenějších bytostí; Půlnoc; Úsvit; Poledne; Soumrak. Obrázek převzat z www.khaldea.com)

 


Optikou této cyklické struktury je možné pohlížet doslova na cokoli – je významné, že z tohoto cyklu nic nevypadává, žádná zkušenost se neodehrává mimo něj, nicméně Rudhyar jej vysvětluje pomocí vyprávění kosmologického mýtu. Zavádí dva základní, na sebe nepřevoditelné principy Jednoty a Rozmanitosti, jejichž ustavičná interakce ustavuje cyklus. Za princip Jednoty můžeme dosadit subjektivitu (vůli), za princip Rozmanitosti objektivitu (předmětnosti v nejširším smyslu). Jejich vztah sám, celek jejich dynamické interakce je vědomá mysl – Celostnost. Rudhyar při vyprávění příběhu našeho kosmu používá světelnou metaforiku noci a dne: dosazuje za princip subjektivity-Jednoty Noc, za princip Rozmanitosti-objektivity Den. Cyklus se tak dělí na dvě základní periody, noční a denní; za Dne převládá princip Rozmanitosti, za kosmické Noci princip Jednoty. Důležité je, že obě periody, tedy denní poloviční cyklus projeveného bytí (existence), v němž se dosud převážně nacházíme, a noční cyklus bytí neprojeveného (insistence), jsou plně skutečné. Rudhyar klade důraz na význam podtitulu své hlavní práce „totální potvrzení bytí“: zmizení „objektivní“ skutečnosti neznamená konec kosmického dobrodružství, jen jednu z řady proměn.

Cyklická struktura, jejíž schéma máme před sebou, je podle Rudhyara neměnná a má čtyři nejvýznamnější body. Zopakujme si: jde o cyklickou interakci principů Jednoty a Rozmanitosti, jež jsou na sebe vzájemně nepřevoditelné – ani jeden z nich nikdy nepřevládne natolik, že by se druhý zcela ztratil, proto zde není žádné ohrožení nebytím ve smyslu úplného konce všech proměn. Cyklická interakce jako taková je Celostnost. Tato interakce se odehrává neměnným způsobem a má čtyři body obratu: v jednom (Půlnoc) vrcholí působení principu Jednoty, v dalším (Poledne) vrcholí vliv principu Rozmanitosti; v dalších dvou jsou síly principů vyrovnány, avšak za Úsvitu začíná převládat princip Rozmanitosti, zatímco za Soumraku začíná převládat princip Jednoty.


O cyklu našeho kosmu můžeme začít vyprávět v kterémkoli jeho bodě, ale pro jednoduchost vyjděme z místa, kde se objevuje projevená skutečnost a které Rudhyar trochu zdráhavě a spíše s ohledem na porozumění spojuje s okamžikem „velkého třesku“. Nuže: za symbolického Úsvitu se ocitají v rovnováze principy Jednoty a Rozmanitosti, přičemž na vzestupu je princip Rozmanitosti, na ústupu princip Jednoty. Začíná kosmický Den. Objevuje se materiální univerzum a na základě v předcházejících fázích formulovaných archetypálních struktur se formuje a rozvíjí do podoby, kterou známe. Postupně se stále více diferencuje, objevuje se a rozvíjí biosféra, až se nakonec za kosmického Poledne, kdy vrcholí moc principu Rozmanitosti a princip Jednoty je nejslabší, objevuje Přírodní člověk, tedy nejkomplexnější projev biosféry. V této fázi cyklu dochází ke zvratu: princip Rozmanitosti vzdor tomu, že stále ještě silně převládá, začíná ustupovat, a princip Jednoty sílit. Rozbíhá se avatarický proces vtělování archetypu Člověka jako archetypu všech archetypů. Prostřednictvím série civilizací, v jejichž centru jsou jednotlivá vtělení archetypu Člověka, se dospívá k individualizovanému lidství a skrze něj ke stadiu Osvíceného člověka, které přichází v okamžiku rovnováhy principů Jednoty a Rozmanitosti, v němž však začíná převládat princip Jednoty: jde o kosmický Soumrak. 


Začíná mizet objektivní univerzum a ustavují se Plérómata[2] jednomyslných bytostí, v nichž dochází ke stále subjektivnějším procesům, až nastane kosmická Půlnoc jako vyvrcholení moci principu Jednoty – stadium Božství. Zde takřka dokonale sjednocená božská mysl hledí na reziduum předcházejícího cyklu – jedná se především, ne-li pouze o paměťové stopy bytostí, které neuposlechly volání principu Jednoty jako božského Soucitu a nedosáhly v předcházejícím eónu mysli celostnosti, stadia Osvíceného člověka. Božská mysl na tyto rezidua reaguje výronem Božského Soucitu a nazřením archetypu Člověka coby řešení situace částečných a úplných neúspěchů předcházejícího cyklu. Tento svrchovaný archetyp se ve fázi od Půlnoci do dalšího Úsvitu diferencuje – na jedné straně se formulují řady a sady archetypů, na straně druhé se rodí andělské či božské tvůrčí hierarchie – společenství stavitelů Kosmu. Posléze napětí ve stále méně ujednocené božské Mysli narůstá natolik, že začne opět převládat princip Rozmanitosti: rodí se další projevený vesmír a příběh může pokračovat.


Tak vypadá schéma cyklického pohybu veškerenstva, pokud na jeho základě vyprávíme příběh jednotlivého eónu. Důležitá není ani tak „pravdivost“ té které verze příběhu, jako spíše osvojení si povědomí o invariantní struktuře cyklu, kterou lze aplikovat na libovolnou oblast zkušenosti a použít ji jako rámec, zpřítomňující celkovou souvislost a dynamickou, přece však uspořádanou povahu vší lidské zkušenosti. Rudhyarovi záleželo na tom, aby zprostředkoval možnost integrovat do jedné souvislosti lidskou zkušenost ve vší její rozmanitosti (od extrémně objektivní „vědecké“ mentality až po extrémně subjektivní prožitky pokročilé duchovní praxe), aby tak poskytl možnost nabýt ontologickou důvěru a jistotu, po rozpadu tradičních způsobů smysluplného vztahování ke světu (náboženství) značně otřesenou. Zároveň chtěl dát čtenáři do ruky jakousi mapu celé skutečnosti, s jejíž pomocí se bude moci na lidské úrovni vědomí zorientovat s ohledem na praxi. Samotným účelem jeho filosofického systému nebylo dát člověku nové informace, ale umožnit poznatky uspořádat do koherentního, smysluplného celku, a především přispět k vytvoření „mysli Celostnosti“. Právě zde se dostáváme do jádra celého jeho učení: mysl Celostnosti je (lidská) mysl, která je s to nahlédnout Celostnost, ale zároveň je to Mysl, náležející Celostnosti samé: Celostnost sama, jak se soustředí v jednotlivci a skrze něj vědomě působí – stává se operativní.


S tím souvisí místo, které náleží dnešnímu lidstvu a člověku vůbec v rámci cyklu. Jak jsme viděli, nacházíme se, nakolik jsme příslušníky téhož sdíleného světa, někde mezi kosmickým Polednem a Soumrakem. Přibližujeme se kolektivně k Bráně Ticha, k okamžiku Soumraku. Třebaže je v našem světě dosud velmi silný princip Rozmanitosti, můžeme zaslechnout sílící volání Ducha: principu Jednoty, který se projevuje jako moc božského Soucitu. Jako jednotlivci jsme se pravděpodobně přinejmenším začali vynořovat z kolektivity a před námi stojí dvojí úkol, který je v důsledcích úkolem jediným. Máme dovršit individualitu a jako jednotlivci dospět do stadia Osvíceného člověka, který nakolik je to možné, plně vtěluje archetyp Člověka, a máme se zapojit do Plérómatu soucitných jednomyslných Bytostí. Máme se vší pílí a péčí dovršit svou individuální cestu, což znamená: zcela se jako jednotlivci odevzdat do služeb Celostnosti, aby ta mohla jednat skrze nás. V tom spočívá jádro Rudhyarova pojetí transpersonality. A v tom také spočívá drama dnešního člověka, drama, jež prožíváme, ať už se nám to líbí, nebo nelíbí, ale jehož si většina současné populace dosud není vědoma s náležitou ostrostí. Člověku jsou zatím běžně vlastní funkce třech řádů – biologické, sociální a individuální, tedy člověk je bytostí fungující na rovině živočišné, společenské, a konečně jako individualita, která se od ostatních příslušníků téže společnosti odlišuje (nebo se alespoň jako odlišná vnímá). Nastal ale čas, kdy se začínají rozvíjet funkce čtvrtého řádu, funkce transpersonální.[3]


Ty můžeme chápat z různých hledisek. Jedná se o rozvoj mysli celostnosti, tedy mysli, která si je vědomá sama sebe jako součásti cyklu a celku a v níž se celek soustředí a vědomě působí. Dalším momentem je odevzdání síle božského Soucitu a zasvěcení službě vyššímu celku. S tím se pojí proces vtělování duchovních kvalit, vlastních jednotlivcům, který v jistém smyslu spadá v jedno s avatarickým procesem: skrze člověka se vtěluje Celostnost v některém ze svých aspektů – jako Anděl. Tento proces je, jak mohou dosvědčit lidé, kteří se do něj vědomě zapojili, zcela skutečný – je nicméně krajně obtížné jej adekvátně přijmout a interpretovat v rámci duchovních cest a škol, které byly střiženy na míru určitým partikulárním tradicím a člověku jako individualitě, která se snažila „žít s bohem“, nebo s ním dokonce „splynout“. Rudhyarova filosofie operativní celostnosti představuje referenční rámec, do nějž lze tyto transformační děje zasadit a bez pokřivení i nadměrného zjednodušování interpretovat. Nelze se sice ani tak vyhnout krizím, nutně se pojícím s dovršováním procesu individualizace a přetavováním individuality v transpersonálního jedince a jeho zapojování do Plérómatu, ale smysluplný referenční rámec, v němž se neodděluje „duchovní“ život od života každodenního a který zprostředkuje zkušenost celostnosti jak vlastního, tak kosmického bytí, tyto krize značně ulehčuje, ba dost možná jimi umožňuje vůbec projít. Úlohou člověka je dávat kosmu smysl, a tuto úlohu není možné splnit jinak než skrze mysl Celostnosti. Stejně jako Rudhyarovo dílo chce i tato kniha transpersonálně inspirovaným a řízeným změnám bytí a vědomí, jimiž procházíme a které nás ještě v každém případě čekají, napomoci. Mám za to, že je z hlediska lidského života na této planetě ohleduplnější projít transformační krizí převážně na rovině mysli a sloužit vyššímu celku, než rigidně se metamorfóze bránit a uvrhovat tak celek do stále hlubší krize, z níž bez kolektivní proměny mysli individuální v mysl transpersonální a bez toho, aby u sebe alespoň rozhodující menšina nechala plně rozvinout funkce čtvrtého řádu, není vyváznutí. 


Pokud neproměníme karmu globální krize v dharmu transformace a rozvoje transpersonality, spojenou nutně s radikální proměnou společenského řádu, hrozí nám zcela reálně neúspěch z hlediska cyklu přinejmenším planetárního. Odstraňování vzdáleností a časových odstupů technologickou cestou nás všechny mílovými kroky přibližuje k Bráně ticha, podobně jako nás globální elektronická noosféra mentálně připravuje na zapojení do skutečné noosféry – planetárního Plérómatu. Naše situace s sebou nese úchvatnou šanci v relativně dosti krátké době dosáhnout stadia Osvíceného člověka a všeobsáhlé vize Celostnosti a poté se vědomě zapojit do láskyplného společenství zářících plérómatických bytostí, ale také to představuje riziko, protože „Šivovo oko“ se vcelku bez ohledu na nechuť pozemšťanů ke změně opět otevírá. Průchodem Branou ticha na úrovni cyklu jednotlivého vtělení je smrt; proces podobného typu v každém případě čeká současné lidstvo. Je však dosti zásadní rozdíl projít touto proměnou do dalšího dobrodružství připraven, anebo vytěsňovat nastávání nevyhnutelného a do další fáze všeobsažného koloběhu skutečnosti vstoupit zmateně, bezděky nebo s úlekem.


Na zkušenost celostnosti, jíž chtějí tyto texty zprostředkovat a interpretovat, lze pohlížet jako na proces, v němž můžeme rozlišit tři základní fáze. (1) Zpřítomnění a uvědomění samotné cyklické souhry principů Jednoty a Rozmanitosti, kosmického i lidského dechu a tepu involuční a evoluční fáze všeobsáhlého koloběhu veškerenstva. Z různých perspektiv a v různých souvislostech se ukazuje harmonie polárních protikladů, v čase člověku daná jako kruhový pohyb rozrůzňování jednoty a ujednocování mnohosti. Konečná bytost si začíná uvědomovat všeobsažný Celek a věnuje mu soustavně a s úsilím pozornost. (2) Posléze si začne uvědomovat, že o ní tento Celek ví – nastává dialog a interakce, kdy se mohou rozvíjet a kultivovat způsoby a cesty dorozumění. (3) Konečně dochází k proměně mysli, kdy se konečná bytost plně odevzdává službě Celku a Celek sám v ní „otevírá oči“ – soustředí se v jednotlivé bytosti a jedná skrze ni.


Tato sekvence transformativních zkušeností se odehrává v různé hloubce a intenzitě opakovaně, stěží se však obejde bez jisté blahodárné destabilizace zprvu a většinou nemocné psychiky západního člověka, vychovaného zpravidla k otročení pozemským pánům údajně nesmyslného univerza, a to bez explicitní vazby na velkou planetární Tradici, jejímž prostřednictvím by jedině mohl poznat a uznat vlastní důstojnost prostředníka mezi hmotným a duchovním světem a obrazu Božího. Tato kniha se snaží spolupracovat na obnově spojení s Tradicí a zároveň doprovázet bolestnými otřesy na Stezce transformace. Na tomto místě upozorňuji, že sekvence transformačních zkušeností (vědomí celku, pochopení, že celek je vědomý, a konečně sebeodevzdání spojené s transformací vědomí individuálního ve vědomí náležející samotnému celku) se může velmi podobat propukající duševní nemoci či „psychospirituální krizi“. Upozorněme, že probuzený zájem o samotný Celek může mít jisté rysy monománie. Rodící se pochopení smysluplnosti a uvědomění skutečnosti, že Celek sám si je vědom toho, kdo jej poznává, se pak stěží obejde bez trochy paranoie, a to zvláště když se smysluplných shod okolností a nových zkušeností změněného vědomí, prekognice, telepatie, mimosmyslového vnímání apod. bude odehrávat příliš mnoho. Odevzdání Celku a obtížně popsatelná zkušenost, kdy Celek „otevírá oči“ v duši hledajícího, se může zvláště u nás, silně egocentrických a individualizovaných západních lidí, pojit s někdy i dosti děsivým dojmem depersonalizace. Rovněž zkušenosti více či méně náhlého uvědomění, že se naše vědomí rozprostírá, nebo přinejmenším rozprostírat může, do prostorového i časového nekonečna, může být poněkud destabilizující, a koktejl úzkosti, grandiozity a depersonalizace nemusí být vždy jednoduché zpracovat bez újmy na zdraví. Člověk naší kultury, který kráčí po Stezce transformace a tím se (někdy i náhle) probouzí, si může ve vypjatých chvílích zcela vážně (a do značné míry právem) klást otázku, jestli se „nezbláznil“, případně jestli se nestává „bohem“.[4] Glorifikace, patologizace či bagatelizace takových stavů a zkušeností pomůže jen málo; tato práce chce napomoci jejich začlenění do smysluplného metafyzického kontextu, v němž je nebude zapotřebí odvysvětlovat ve jménu krajně problematické a až k směšnosti bláznivé „normality“ běžného nastavení mysli. Právě tato sekvence zkušeností je tím, oč v individuálním životě nakonec jde – skrze její cyklické opakování se samotná individualita modifikuje, překračuje a otevírá do nekonečného prostoru transpersonálního života, což je jediná perspektiva, z níž se může jednotlivcovo plahočení pozemským slzavým údolím zjevit jako smysluplné.


A právě to je hlavní důvod, proč si – leckdy trochu nevybíravě – dovoluji tu a tam něco podotknout k současnému psychoterapeutickému provozu. Formulováno pozitivně: mám za to, že by filosofie operativní celostnosti (nebo její obdoba) mohla posloužit jako metafyzické podloží terapeutické praxe, jehož prostřednictvím by se navíc terapie sama mohla pochopit ve své dějinnosti a najít ve směřování z neřešitelných aporií individuální existence k plnosti transpersonálního života svůj smysl a cíl. Absence smysluplného filosofického založení a historického vědomí by měla trápit především samotné terapeuty, protože právě zde jsou zjevné slabiny jejich oboru, jejichž vinou trpí především klienti.[5] Filosofie operativní celostnosti by umožňovala nejen reflektovat dějinnou proměnu vědomí, k níž zjevně celoplanetárně dochází, ale především skýtá referenční rámec, v němž by osudy klientů mohly dávat smysl: případné patologie a traumata by bylo možné (adekvátně!) interpretovat jako fermenty či katalyzátory procesu plné individualizace a celé terapeutické dění by nemělo za cíl jen vpravdě opovrženíhodnou snahu udělat z klienta spokojeného konzumenta, ale získalo by skutečný smysl – vyústění v transpersonální Stezce transformace. Efektivita konkrétní vědomé práce s přinejmenším zárodečně plérómatickým polem vědomí terapeutických skupin a komunit by pak mohla překonat všechna očekávání. To by však vyžadovalo, aby nejprve sami terapeuti ku prospěchu svých klientů i všech trpících bytostí vstoupili se vší vášní a oddaností do procesu transformace vědomí a bytí.


Něco podobného platí pro transpersonální hnutí, jak je známe třeba od Stanislava Grofa nebo Kena Wilbera. Nejprve poznamenejme: slovo transpersonální pravděpodobně vůbec jako první použil Rudhyar v tom smyslu, v jakém je používám i já – totiž s důrazem na působení vyšších sil skrze osobnost. Transpersonalita ve smyslu řekněme grofovském, tj. jako dosahování změněných stavů vědomí a práce s nimi, z tohoto hlediska spadá ještě stále do oboru individuálního: individualita ve změněných stavech vědomí nachází své (skutečné?) naplnění, ale působení transpersonálních sil božského Soucitu skrze završenou individualitu nebývá, nakolik je mi známo, ani tématem. Jsem přesvědčen, že filosofie operativní celostnosti umožňuje nejen adekvátně interpretovat holotropní stavy mysli, ale že zároveň vede k jejich integraci do běžného života a skutečnému zužitkování. Věřím, že rudhyarovská (tedy: původní) transpersonalita je klíčem k plnému potenciálu, jenž je skryt v dosahování a kultivaci holotropního vědomí.


Konečně je zapotřebí se alespoň stručně vyjádřit k tradici křesťanské, na níž v následujícím rovněž tu a tam přijde řeč. Předesílám: církevní provoz, jak ho známe v současné době, pokládám – přinejmenším zde v Evropě – za záležitost v podstatě odbytou. Říkám to s opravdovou lítostí a s vědomím, že jsou to závažná a tvrdá slova, neříkám to však lehkovážně; s vlastní (katolickou) církví jsem se snažil řadu let žít a teologii (evangelickou) jsem koneckonců vystudoval; křesťanská tradice je mi nad jiné drahá, a kdybych viděl v církvích třeba i jen nepatrnou možnost opravdové obrody, nestal bych se jen jejich nadšeným propagátorem, ale v současnosti bych byl pravděpodobně už dávno duchovním. Došel jsem však k závěru, jemuž jsem se dlouho bránil – totiž že církevní provoz je vinou špatného tradicionalismu, ještě horšího podlézání současnému zvlčení a obyčejné lidské malosti uzavřen skutečnému působení Ducha vpravdě hermeticky, a nemá proto valnou cenu se jej účastnit jinak než modlitbou za lepší příští. Doufám, že mě budoucí vývoj církve usvědčí z naprostého omylu; obávám se však, že se to nestane.


Zcela jinak je tomu po mém soudu se samotným duchovním impulzem dějinného zjevení, jak se dochoval v ortodoxním učení;[6] ten za poslední dvě tisíciletí nezeslábl ani v nejmenším. Toto zjevení pokládám nejen za specifický přínos naší tradice sdílenému světu, ale principy božské Lásky-agapé, trojiční učení, učení o Božím závazném a plném vstupu do dějin ve vtělení a další základní kameny stavby křesťanství pokládám za dosavadní (ne-li absolutní) vrchol lidského i božského úsilí o vzájemné sdílení. V tomto ohledu se do jisté míry rozcházím s Rudhyarovým učením, které se přinejmenším co do litery silněji inspirovalo (převážně prostřednictvím teosofie přijatou) východní filosofií. Důležitější však je, co může filosofie operativní celostnosti přinést samotnému křesťanství, případně teologii. Mám za to (a zkusmo se to snažím v následujícím formulovat), že by se prostřednictvím tohoto relativně nového referenčního rámce mohlo podařit překonat neblahé částečné zapomenutí na cykličnost času v rámci západní tradice, a to bez toho, čeho se v takovém případě obvykle obávají bohoslovci: bez obětování eschatologie. Pokud pochopíme čas jako cyklické zpřítomňování božské liturgie, v jejímž centru stojí a jíž oživuje eschatologická skutečnost dramatu Božího Zjevení, je nejen možné eschatologii uchovat, ale ještě zdůraznit, a navíc o ní uvažovat i v rámci kosmologie: myslet z tohoto centra univerzum jako oděv božského Logu. Z tohoto hlediska by bylo možné – a doufám, že se mi to v některé z budoucích prací podaří – reformulovat základní zjevené pravdy, aniž by se z nich cokoli důležitého ztratilo. 


Rudhyar se nikoli nadarmo inspiroval myšlením Teilharda de Chardin; měl však za to, že tento teolog skicuje jen „denní“ polovinu jednoho cyklu. Pokouším se zde chápat dění „po“ dosažení jednoty všeho v Kristu (v bodu ómega) jako „Soumrak“ – začátek subjektivního procesu jakési mentální jógy kosmického Krista-Logu, která by ústila v genezi dalšího eónu, stvořeného tímtéž Slovem, a celý tento proces jako liturgické a zároveň kosmické drama, chorovod duchů a duší kolem centrálního tajemství Trojice. Ohledně teologie jsem přesvědčen, že bude napříště možná jen jako transpersonální nauka svého druhu – ne jako konfesní „věda“ či funkce církve, ale jako vědomá kultivace lidské snahy porozumět zjevení, hovořit k Bohu (a o Bohu) – a potažmo i participace na Jeho úsilí se skrze člověka sdílet světu. Mám za to, že teologie budoucnosti bude buďto tradiční, experimentální a empirickou vědou, nebo zanikne. Obludná profánní hermeneutika posvátných textů či snaha o nezúčastněnou aplikaci lidské „logiky“ na svrchované Tajemství, to jsou fantomatická dění, jež neměla budoucnost ani v dobách svého vzniku.


Pointou meditací obsažených v této knize je vize kosmu proniknutého božskými energiemi, kosmu jako symbolu a místa nebeské liturgie, jako Trůnu a Vozu Boží slávy. Centrálním archetypem je zde Člověk, který v sobě skrývá řešení selhání všech minulých cyklů a má se plně odevzdat procesu vykoupení přírody, přirozenosti i dějin. Vize budoucího vývoje, kterou se snažím evokovat, je především rudhyarovská, blízká ale i Šrí Aurobindovi,[7] Jochenu Kirchhoffovi,[8] Henryku Skolimowskému[9] a dalším myslitelům, kteří se snaží s respektem k Tradici a smyslem pro božské Tajemství nově formulovat principy myšlení, kosmologie a ontologie. Věřím, že je to i vize společná tradičním naukám. Zářnou a slavnou budoucností člověka je, nebo přinejmenším může být, dosažení plného Osvícení a vědomé zapojení do společenství soucitných bytostí Plérómatu, společenství oživovaného božskou Láskou, která zde na zemi září nejjasněji v tajemství Oběti. V současném potemnělém světě pokládám za potřebné připomenout, že jsme se sice do otroctví narodili, ale otroci nejsme: člověk není infantilní spotřebitel a loutka perfidních podosobních mocností typu „neviditelné ruky trhu“, nýbrž živoucí a zářící Obraz Boží.


Naším úkolem i privilegiem je, že se smíme pokoušet dospět k transcendentnímu cíli. Kosmický Člověk, nakolik je padlým Adamem, se touží zacelit v jednoho Krista v každém z nás. Překonat fragmentaci, stáhnout se z rozptýlenosti, usebrat se do vnitřně jednotného celku uspořádaného na půdorysu vůdčí duchovní Kvality a takto se odevzdat transpersonálním silám božského Soucitu, stát se vybroušeným drahokamem propustným pro zář smyslu, živým kamenem ve stavbě domu světa – to je posvátné dějství, jemuž se smíme a máme dát do služby. Tato kniha nemá jiný smysl než právě tomuto procesu napomáhat. Nevznikla by bez pomoci mocného řetězu soucitných a laskavých bytostí, obepínajícího – a svou obětavou službou a láskou chránícího a oživujícího – celý kosmos. Jsem vděčný, že jsem měl tu radost a čest některé z těchto bytostí poznat jako vtělené osobně. Moje poděkování náleží všem, kteří se na této práci (leckdy i bezděčně) podíleli: z celého srdce děkuji všem svým učitelům.

 

 


Poznámky:


[1] Sumou této filosofie je Rudhyarovo opus magnum Rytmus celostnosti (Malvern 2012), jejíž četba a pochopení je nejjistějším vstupem do následujícího textu. Rád bych zde také poděkoval Pavlu Turnovskému, který mě ke studiu Rudhyarova díla přivedl.

[2] Pléróma (řecky plnost, naplnění) u Rudhyara znamená stav, k němuž jednotlivý člověk i lidstvo jako celek směřuje: individualizované bytosti se v tomto stavu sjednocují v jednomyslnosti, stávají se jediným sdíleným celkem, aniž by však zcela ztrácely svou individualitu. Hierarchicky uspořádaných Plérómat je celá řada – nás se v současnosti týká zvláště planetární, heliokosmické a galaktické Pléróma, tj. jednotná duše Země, sluneční soustavy a naší domovské galaxie.

[3] Na rozdíl od minulosti, kdy se tyto funkce rozvíjely spíše v ojedinělých případech, se v současnosti začínají projevovat u velké části populace; často zmiňovaná „transformace“, nakolik se pojímá prostředky tradičních náboženství nebo upadlé tržní esoteriky, na sebe však v mnoha případech bere podobu nepříliš plodného chiliasmu, jak jsme mohli v podobě krystalicky čisté vidět v loňském roce 2012.

[4] Velmi přesně a výstižně o prožívání autentického avatarického procesu v evropských podmínkách píše velký český světec Ladislav Klíma – meditaci nad jeho texty i osudy nelze praktikujícímu nedoporučit.

[5] Viz k tomu Rudhyarovo vypracování obecného rámce psychologie v knize Za hranicemi individualismu: psychologie transformace, česky Půdorys 1995.

[6] Nesdílím fascinaci apokryfy a heretickými hnutími, naopak se domnívám, že jak západní (římská), tak i východní církev uchovaly co do učení a rituálu tradici v rámci možností bez poskvrny. Přestože se postupem času stávám vůči apokryfům a heretikům tolerantnějším, stále mám za to, že by většině milovníků apokryfních tradic prospělo důkladnější seznámení s tradicí pravověří – s největší pravděpodobností by při troše píle a soustředění zjistili, že co hledali jinde, mají zde rovněž, a to v mnohem čistší podobě a zasazeno do všeobjímajícího kontextu učení a praxe.

[7] Viz Šrí Aurobindo, Budoucí vývoj člověka, Aurovillská knihovna 1978.

[8] Viz zvl. jeho Vykoupení přírody a přirozenosti, Malven 2012.

[9] Viz jeho knihu Účastná mysl, Mladá fronta 2001.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *