Blog Jindřicha Veselého

τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Hlas nicoty aneb o nicneříkání

Tímhle článkem (Tvar 10/2014), volně inspirovaným pohádkou o císařových nových šatech, jsem si vykoledoval pár invektiv, a vůbec kolem něj bylo na moje poměry trochu rušno. A to jsem se schválně, protože nesnáším polemiky a snažím se pokud možno nikomu nevadit, obul do člověka, který si toho skoro jistě neměl jak všimnout; a koneckonců jsem jej použil toliko jako příklad. Vinou své nevzdělanosti (mj.) v současném českém umění jsem netušil, že má prostořekost může vůbec někoho zajímat. Otázka na samém konci článku by mě nicméně, kdybych byl náhodou básníkem (jímž bohu díky nejsem), asi opravdu trápila.

 

Hlas nicoty aneb o nicneříkání

 

Onehdy se mi náhodou dostala do rukou v jistém smyslu
pozoruhodná kniha současné poesie, dílo prý významného amerického básníka
Kennetha Goldsmitha 6799. Svou spíše obecnou úvahu bych rád otevřel namátkovou
ukázkou z této knihy:

 

A Tribe Called Quest Midnight Madness, A Tribe Called Quest
People’s Instinctive Travels and the Paths of Rhythm, A Tribe Called Quest The
Low End Theory, Abba Greatest Hits, Ragaa Ragaa Abdou, Peter Abelard Monastic
Song, Absinthe Radio Trio Absinthe Radio Trio, AC DC Back in Black, AC DC Dirty
Deeds Done Dirt Cheap, AC DC Flick of the Switch, AC DC For Those About to
Rock, AC DC Highway to Hell, AC DC Let There Be Rock, Johnny Ace Again… Johnny
Sings, Daniel Adams Caged Heat 3000, John Adams Harmonium, John Adams Shaker
Loops / Phrygian Gates, John Luther Adams Luther Clouds of Forgetting, Clouds
of Unknowing, King Ade Sunny Juju Music, Admiral Bailey Ram Up You Party,
Adventures in Negro History, Aerosmith Toys in the Attic, After Dinner
Editions, Spiro T. Agnew Speaks Out, Spiro Agnew The Great Comedy Album, Faiza
Ahmed Besaraha…

I otrlý čtenář může být překvapen, zvláště když zjistí, že
se celá kniha nese v tomto duchu, pokud lze o duchu ještě vůbec hovořit. Kdyby
šlo o ojedinělý pokus, možná by nemělo smysl se tímto extempore zabývat. Zdá se
mi však, že se ve skutečnosti jedná o snad nejzazší ještě možnou radikalizaci
určitých tendencí v současné poesii, ba v dnešním umění vůbec. Tyto tendence
pokládám za krajně neblahé a nutně efemérní, možná však nebude zcela zbytečné
se nad nimi krátce zamyslet.

 

 

Poesie bez obecného a bez souvislostí

 

V Goldsmithově textu je patrná tendence zcela se zbavit
obecného a veškeré smysluplné souvislosti. Text je zjevně inkonsistentní
skrumáží, v podstatě nahodilým výčtem konkrétního. Jistě, mohli bychom tuto
snahu odbýt jako komickou a její úspěch jako iluzorní – i takto konkrétní
poesie, která budí dojem jakéhosi řečového skladiště jednotlivin, přece zjevně
závisí na věcech obecně platných, protože se odehrává ve společném světě a v
řeči, která je vždy přinejmenším intersubjektivní. Čertovo kopýtko však není v
(ostatně nedosažitelné) absenci obecného, nýbrž právě v samotné intenci se mu
vyhnout a v implicitním sdělení, které v sobě i takto na kost vychrtlá báseň
nese.

 

Na první pohled jako by text nenárokoval žádnou obecnou
platnost; vypadá to, jako by jen chtěl na způsob výčtu informovat o určitém
privátním vesmíru jednoho praktikujícího solipsisty. To je však pouhá iluze:
text takového ražení ve skutečnosti říká něco velmi obecného, totiž že obecné
nestojí za řeč, není důležité; významný je soukromý svět – a to konkrétně můj
soukromý svět, skládající se z konkrétního, které není spjato v žádnou hlubší
jednotu takřka ničím.

 

Takovou výpověď autor jistě nemusel mít na mysli, anebo ji
naopak mohl na mysli mít, svou poesii tak chápat a tvořit jako jakési zrcadlo
určitého typu nemocné (nikoli nutně duševně, jistě však duchovně) subjektivity.
Na tom příliš nezáleží. Jeho text je v každém případě (reflektovaným či
bezděčným) svědectvím o krajním bodu rozpadu zatím ještě z posledních sil
souvislého privátního okrsku sdíleného světa. Dál už jsou lvi – nesmyslný shluk
znaků, anebo možná raději skvrn. Sekulární, postmoderní, a pochopitelně
ateistický (pseudo)apofatik by si mohl libovat, že se blížíme k jakémusi
absolutnu: k poesii prázdné stránky. Směřování k takovému absolutnu je však
ošemetná záležitost: po textech, které se zatím jen nedají číst, přichází úplná
absence textu. Poesie jako slovo, které by, nemýlím-li se, mělo mít nadbytek
významu a volat po opakovaném čtení, recitaci, učení zpaměti, které by mělo
život obohacovat, zjevovat smysl či otevírat nové možnosti rozumění a tím i
života, nejen že takto nedojde svého naplnění, ale zanikne. Nepřejde, jak by to
opravdová poesie snad měla na svém nejzazším konci dělat, v mlčení, ale
jednoduše oněmí. Vzdor zdánlivé nerozlišitelnosti je však mezi mlčením a afázií
zcela zásadní rozdíl. Mlčení může být plodné a tvůrčí. Bývá nadbytkem řeči:
slovem nevýslovného. Afázie je trýznivá neschopnost promluvit. Nemoc.

 

A člověk, který nemá co říct, ale neumí zmlknout, jen
blábolí.

 

Poesie totálně demokratická

 

Čtenáře Goldsmithových textů, který by neznal autorovy
fotografie, by mohlo napadnout, zda v tomto případě nedošlo ke skutečnému,
fyzickému zmizení autora, tedy k jakémusi eschatonu postmoderny. Jak v tomto
případě rozlišit práci básníka od fungování textového editoru? Věřím, že by se
takových sbírek při troše programátorské šikovnosti či pouhé počítačové
gramotnosti dalo vyprodukovat hned několik v řádu minut. Goldsmith sám prý
takové „netvůrčí psaní“ ostatně s úspěchem vyučuje. Nad jeho básněmi se vnucuje
otázka: skutečně sám autor napsal všechna tato slova, nebo jen znovu a znovu
používal funkci Ctrl+V na své klávesnici? Uvažoval vůbec o své poesii? Četl
někdy jinou poesii než svou? Text sám nás nechává na pochybách. Můžeme si
právem klást otázku: jde ještě vůbec o tvorbu, anebo jsme se v literatuře
přiblížili jakési strojové výrobě textů, abychom nakrmili čím dál zbytečnějšího
molocha takového literárního provozu? Poesii toho typu, jaký píše Goldsmith,
neváhám označit za totálně demokratickou: mohl by ji psát kdokoli a může ji
psát leckdo, ba pravděpodobně i leccos. Autorem by mohl být oligofrenik,
software, notebook, tablet, možná i mobilní telefon. Potíž s poesií takto
demokratickou je nasnadě. Pokud může poesii určitého typu psát stejně dobře
každý, tedy i lidé či jiné entity zcela bez talentu, půjde pravděpodobně o
poesii špatnou – tedy takovou, kterou nemá žádný smysl číst. 

 

 

 

Poesie, která není určena ke čtení

 

Vystavme se ještě jednou působení této prazvláštní poetiky,
tentokrát z Goldsmithovy knihy No. 111.2.7.93-10.20.96.

 

booger, boomba, boomer, booper, booter, bopper,

 

border, borer, bosser, bouncer, bower, bowser, bowyer, Boy
Bar,

 

bra war, bracer,
brassiere, brawler, breeder, brella, bressler,

 

bret noir,
Breyers, briar, briber, Bronx cheer, brooder, brud-

 

der, bruiser,
bruncher, brupper, Bubba, Buddha, buff bare,

 

bukra, bulla, bullaire, bum steer, bumba, bumpa, bumper,

 

buncha, burgher, burglar, Burma, burr bra, bushwah, but for,

 

But where?, buy more, buzz her, buzzer, c’est moi…

 

Laskavý čtenáři či laskavá čtenářko, ruku na srdce: máte
chuť číst znovu? Obstaráte si tuto knihu, budete s ní trávit večery a noci,
naučíte se celé pasáže zpaměti, necháte jejím duchovním působením proměnit své
životy? Nevěřím, že tomu tak je. Taková poesie snad může být gesto, ale pokud
je literatura určena ke čtení, jsou tyto podivuhodné básně jako literární díla
na samé hranici nebytí. Neříkají takřka nic takřka o ničem. Dokonce nejsou ani
pohoršlivé. Jen nebetyčně nudné.

 

Velká báseň vnitřně formuje celé generace čtenářů, dává jim
společný jazyk pro sdílené sebevyjádření a rozpravu, vyslovuje něco zásadního a
závažného nikoli jen o mně či o tobě, ale o lidském životě v tomto zázračném
světě vůbec. Prostřednictvím živých metafor dává nově vidět skutečnost.
Odehrává se v ní závažná a zodpovědná práce na pomezí myšlení a imaginace, ba
snad v ní přichází ke slovu i odvěký řád věcí či posvátné. Zdařilá báseň je
přinejmenším epifanií – kdo si toho není vědom, nenaučil se číst poesii,
podobně jako ten, kdo spadne z kola pokaždé, když si na něj sedne, jednoduše
neumí jezdit na kole (a snad ani zarytý radikální perspektivista o něm bez
uzardění nemůže tvrdit, že má svůj specifický způsob, jak na kole jezdit).

 

Z tohoto hlediska nemůžeme říci, že by Goldsmithovy texty
vůbec nebyly poesií: jistě jde přinejmenším o epifanii nesmyslu a
bezvýznamnosti. Mohly by sloužit jako učebnicový příklad toho, jak psát poesii
velice malou, titěrnou a droboulinkou, již bude právem číst (nikoli ovšem psát
či interpretovat!) jen málokdo, pokud vůbec někdo. Jedná se o poesii
nietzscheovského posledního člověka, jejž Zarathustra právem pokládá za hodného
opovržení. Je-li cílem skutečného básníka napsat báseň velkou, významnou, která
by čtenáře něčím hluboce zasáhla a oslovila, na tomto příkladu můžeme vidět,
jak se jistě postupovat nemá. Nevěřím, že by četba textu takového typu někoho
mohla skutečně obohatit – pouze jej připraví o trochu času nebo nabídne, jak
patrno, možnost komentovat. Snad jen některý ze zbývajících existencialistů by se
nad takovou básní mohl cvičit v autenticitě tím, že se jejím prostřednictvím
vystaví úzkosti, nudě či hnusu. Stejně dobře by si ale mohl pustit televizi,
přečíst noviny, udělat si procházku po městě zamořeném reklamou nebo jít do
hospody.

 

Poesie zpupná

 

Je možné, že vlastně nicneříkající texty interpretačně
přetěžuji, nicméně zdá se mi, že z nich přece jen při všem zdánlivě pokorném
sklonu ke konkrétnímu čiší hybris. Pravděpodobně díky tomu, že jsem původním
povoláním teolog, mě při poněkud zaraženém uvažování o literárních paralelách
nenapadl jako první slovník či telefonní seznam, ale biblické genealogie. Ty
nám (vedle možných hrátek s etymologiemi či hledání skrytého smyslu textu
pomocí metod typu gematrie) snad chtějí říci, že v božích očích je důležitý
každý příslušník vyvoleného národa – a potažmo i každý člověk.

 

Jako by nám Goldsmith svou rezignací na takřka veškerou
souvislost a vše obecné svým prostým výčtem chtěl říci: tohle, právě tohle
stojí za zaznamenání, a stojí to za zaznamenání, protože jsem se tak rozhodl –
ať už se jedná o soupis individuálně významný, nebo o jakýsi vrh kostkami.
Důležitý jsem já (ať už jde o kohokoli či cokoli) a toto je moje dílo. Právě
tyto věci nyní pokládám za hodné pozornosti: O’Jays Ship Ahoy, Rosa Olitzka Contralot,
Magda Olivero In Scenes from Puccini’s Manon Lescault, Magda Olivero The
Complete Studio Recitals, Pauline Oliveros Accordion & Voice…

 

Lidský autor však netvoří svět – usiluje vyslovit svět
sdílený. Každý krok do autorského soukromí, který spadá v jedno se zvýšenou
pozorností ke konkrétnímu, převážně privátnímu či osobnímu, je zároveň krokem k
intenzifikaci subjektivismu. Ten je od moderní poesie stěží odmyslitelný a v
jistém smyslu je i pozoruhodný a inspirativní, jeho absolutizace je však podobně
ničivá, jako by byla absolutizace obecného (báseň na způsob matematického
zápisu nebo hry s čistě abstraktními pojmy).

 

Paradoxní koincidence takto vypjatého subjektivismu s
odosobněním ústí v ničivou hybris: subjekt coby suverénní vládce poesie může
být třeba textový editor, de facto němý producent řeči, nikdo – staví se však
jako suverénní pán kurzoru a seznamu do pozice (velmi truchlivého) boha.

 

Pokud se text, jenž rezignoval na sdělení a alespoň
elementární ohled na čtenáře, stále ještě prohlašuje za poesii, jedná se o
poesii zpupnou. Jako by nám producent básně sděloval jediné: tohle říkám;
nemusíte tomu rozumět, nemusí to vám nebo komukoli jinému dávat smysl, nemusí
se to týkat ničeho, co by mělo význam pro kohokoli z vás, a už vůbec se vám to
nemusí líbit: takto pravím, amen. Lidská participace na božském básnění –
tvoření slovem – se stává rozsudkem. Svorník smyslu, Bůh, je mrtev – nechť
žije… Kdo vlastně? Básník? Nadčlověk? Textový editor? Google? Kenneth
Goldsmith?

 

A přece báseň dává smysl.

 

Pokusme se však vidět i takové texty z jejich lepší stránky.
Možná se nám Goldsmith svou kvaziuměleckou literární performancí snaží ukázat,
že je se současným uměním i světem něco zásadně v nepořádku. Pokud jeho poesii
skutečně bude někdo číst (nejen komentovat), nechť ji bere třeba jako apel,
varování, jako intimní vyznání lásky ke konkrétním věcem – de gustibus non est
disputandum. Číst ji však jako manifest umění budoucnosti, jako podnět k další
obdobné tvorbě, by hraničilo s duchovním vandalismem.

 

V jistém smyslu, jak jsem naznačil už na začátku, bychom
tyto texty mohli chápat jako vyhrocení některých sit venia verbo úpadkových
tendencí v současném umění. Ty z nich, jenž ze svého hlediska pokládám za
nejnápadnější, jsem se na tomto příkladu – arci zkusmo a bez nároku na
vyčerpávající analýzu – pokusil vyhmátnout a pojmenovat.

 

Pokud je nám poesie, tedy skutečná, velká poesie drahá,
berme knihu 6799 jako příklad toho, jak se psát nemá – a tím i jako inspiraci,
kudy by se v poesie a umění začátkem třetího tisíciletí ubírat měla. Věřím, že
je to směr právě opačný – nadto směr dosti tradiční. Na mysli mám následující.

 

Skutečná poesie od nepaměti usiluje uchopit obecně lidská
témata. Každý člověk má právo se mylně domnívat, že je jeho včerejší oběd nebo
sbírka motýlů důležitější než celý zbytek univerza a dějin. Pokud však básníci
rezignují na artikulaci dramatické situace, v níž se smrtelník jako součást
kosmu, lidských dějin a moment celkového pohybu veškerenstva nachází, jsa vždy
už tváří v tvář tajuplné skutečnosti světa, vlastní existenci i radikální
transcendenci, ať už ji chápeme jakkoli, pokud nedávají nově zaznít odvěkým
tématům lásky, smrti, viny, božství, krásy i hrůzy lidského bytí na zemi a pod
nebesy, potom rezignují na poesii ve jménu privátního deníku či prázdné řečové
hry.

 

Poesie je bytostně aristokratická. V dospívání snad ještě i
dnes píše básně skoro každý, ale skutečný básník je výjimka, nikoli pravidlo.
Básník není počítačový program – a na tvorbě opravdového básníka by to, myslím,
mělo být patrné.

 

Vzdor aristokratičnosti poesie nerezignuje na oslovení
čtenáře. Významné básně utvářely celé epochy – protože říkaly něco důležitého
pro posluchače či čtenáře, především však, protože byly a jsou krásné (což
vůbec neznamená líbivé).

 

Konečně – poesie je pokorná. Skutečný básník dobře ví, že
není suverénním tvůrcem, nýbrž služebníkem řeči a světa, a že to, co se snaží
vyjádřit, jej a jeho omezené schopnosti přesahuje. A má v úctě čtenáře. Když ne
všechny, tedy alespoň některé. Nevěřím, že by bez takové pokory bylo možné psát
poesii, hodnou toho jména. Zatím mě žádný velký básník nepřesvědčil o opaku – z
čehož nevyjímám ani ty nejtitánštější romantiky. Právě oni to dokládají
vrchovatě.

 

Řečeno jinak: pokud bych chápal Goldsmithovy texty jako
takřka naprostou trivializaci, profanaci a sekularizaci poesie, rád bych navrhl
návrat k poesii náročné a sakrální.

 

Čtěme znovu opravdu velké básně, čtěme Homéra, Hesioda,
biblické žalmy, Shakespeara, Danta, Goetha… Čtěme Máchu, Rimbauda, Daumala nebo
Yeatse, čtěme skutečné básníky. Kdo chce psát poesii, měl by být schopen a
ochoten setkat a utkat se s nimi – pochopit je a být připraven s nimi vést
dialog jako rovný s rovnými, anebo psaní poesie raději nechat jiným. Nevidím
důvod, proč by mělo přibývat literárního škváru. Navrhuji texty toho typu, jaký
nabízí Goldsmith a jemu podobní, brát ne jako dobrou poesii, ale jako gesto,
ukazující směrem do pekel – a vzdor plodné, leč ve svých excesech krajně
neblahé faustovské tradici evropské duchovnosti se konečně vydat právě na
opačnou stranu. Nechme zase jednou Mefista nedopatřením udělat kus dobré práce.
Pán Bůh má koneckonců všelijakou čeládku.

 

Báseň, dobro a zlo.

 

Z Goldsmithových textů jako by skomíravě a z posledních sil
zazníval hlásek zborceného, líně a poněkud infantilně se bavícího subjektu v
nesmyslném světě – tedy hlas čehosi podivného, co vede svou stínovou existenci
na samém okraji skutečného světa. Jako by byly echem příslovečné nicující
nicoty – působivé fikce, rozežírající skutečnost živé subjektivity a neskonale
krásného světa, fikce podněcující dvojpohyb zpupnosti a desperace ústící v
akédii, po nějaké době už oprávněnou únavu sebou samým i vlastním privátním
koutem skutečnosti. V jasnějších dobách se v takových souvislostech hovořilo o
hříchu.

 

Někdy se zapomíná, že umění má i morální rozměr. Jako svého
druhu normativní útvar poesie spolurozhoduje o tom, jak vypadá a bude vypadat
řeč – a tím i sdílený svět. Nežijeme ve fiktivní oblasti mimo dobro a zlo – a v
takové oblasti ani nečtěme a nepíšeme. Možná by stálo za to, znovu se zamyslet
nad starým učením o zlu jako nedostatku dobra: to, co je špatné, nemá vlastní
bytí, jen parazituje na něčem jsoucím – právě tak, jako se přiživuje špatná
báseň na poesii, sofistika na filosofii, podlost na jednání nebo nemoc na těle,
duši či duchu. Špatná poesie existuje jen jako ruina poesie dobré. Pokud však
budeme důsledně zaměňovat dobré a špatné umění, brzy nebudeme mít umění žádné –
jako každá živá tradice je přece i umění odkázáno i na společenství tradentů,
kteří díla milují, svou pozorností oživují a předávají dalším generacím spolu
se schopností jim rozumět.

 

Recyklovat anarchismus někdejších avantgard je v příkrém
rozporu s jejich duchem. Pokud k naší, ať se to komu líbí, anebo ne, křesťanské
duchovní tradici patří i radikální rozchod s tradicí, následujme naše
bouřlivácké literární rodiče a prarodiče v jejich radikalismu a rozejděme se s
dnes už velmi vyčpělým odvrhováním všeho hodnotného ve jménu chiméry absolutní
modernity, než bude příliš pozdě.

 

Nihilismus není středem postmoderního labyrintu ani
východiskem z něj, nýbrž jeho Mínotaurem. Je, myslím, zapotřebí velmi pozorně
rozlišovat, s čím je třeba bojovat, a k čemu naopak směřovat. Za stav kultury,
a tím i společnosti koneckonců odpovídají duchovní elity, k nimž se tradičně, a
doufejme, že i dnes právem, počítají i básníci a umělci. Je nesmysl, desperace,
arogantní škleb nebo uplakaný narcismus skutečně tím evangeliem, které by mělo
dnešní umění zvěstovat světu? Neodsuzuje se tím k naprosté zbytečnosti a
oprávněnému zániku?

 

Lze právem uvažovat o tom, že pokud klasická poesie v současné
době oslovuje méně, než tomu bývalo kdysi, není to jen chyba čtenářů. Náš svět
se poslední dobou trochu proměnil, jakkoli se nedomnívám, že by tyto změny bylo
zapotřebí přeceňovat a kupříkladu dělat z práce s internetovým vyhledavačem
vědu, anebo třeba (básnické) umění. Pokud však chceme, aby se nám dostalo té
cti, že si budeme moci s nefalšovanou vroucností osvojit skutečně velkou
poesii, vypovídající o našem světě, musíme doufat v současné básníky, kteří
budou psát s obdobným nárokem jako staří. Problémy, které nasvěcují
Goldsmithovy texty, lze rozřešit jen dílem. Mezi současnými českými básníky
naštěstí neplatí, že by skutečné dílo, anebo alespoň důstojný pokus o něj,
nebylo možné, jakkoli se to někdy odehraje takřka bez povšimnutí.

 

Na nás, kdo nejsme básníky, však spočívá úkol možná stejně
odpovědný – s porozuměním a láskou se vracet k velkým dílům minulosti a znovu a
znovu se učit vnímat jejich krásu a chápat jejich odvážná poselství. Věřím, že
taková gramotnost doširoka otevírá oči pro rozlišení škváru od skutečného
umění. To, že je vůbec myslitelné, ba možné, aby se kupříkladu na křehký
básnický pokus duchovně obejmout dnešní Evropu zahlíželo jako na narcistní
grandiozitu, jak nám to ukázala nedávná polemika kolem Magnesie Litery, však
pokládám za symptomatické. Obávám se, že se i na naší literární scéně kromě
opravdu krásných básní dočkáme ještě nemalého množství braku a nevrlého
poštěkávání.

 

Zbývá však otázka, jejíž zodpovězení není v kompetenci
autora tohoto textu, nýbrž umělců samotných. Jak zbásnit náš svět, jak jej
skutečně učinit básní, nikoli seznamem, slovním salátem nebo skládkou toxických
odpadů ducha?