τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός
Rudhyarovo pojetí transpersonality představuje nejen pozoruhodný rozvrh duchovního života, ale také tvoří jeden z centrálních motivů celého jeho duchovního odkazu. V následujícím textu se budeme snažit Rudhyarovo chápání transpersonality, místo tohoto tématu v celku jeho myšlení i konkrétní aspekty transpersonálního života představit a v závěru se pokusíme je stručně uvést do souvislosti s několika více či méně příbuznými či souvisejícími duchovními proudy a zamyslet se nad jeho silnými i problematickými stránkami.
pokračovat ve čtení

Dane Rudhyar, původním jménem Daniel Chennevière, zakladatel humanistické a transpersonální astrologie a bezpochyby jeden z nejvýznamnějších astrologů dvacátého století, se narodil 23. března roku 1895 v půl jedné v noci v Paříži.[2] Když je mu šestnáct let, umírá jeho otec. V témže roce Daniel absolvuje lyceum a stává se součástí uměleckého, zvláště hudebního prostředí; je mezi diváky na bouřlivé premiéře Stravinského Svěcení jara, nejsilněji na něj však zapůsobí Debussy, o němž ve svých šestnácti napíše studii; ta o dva roky později, okleštěna o filosofické pasáže, vychází u Duranda, tedy v jednom z nejvýznamnějších francouzských hudebních nakladatelství.
pokračovat ve čtení

Tohle je trochu kuriózní útvar: před časem jsem pro Malvern přeložil Rudhyarovu Raniu a snaživě k ní napsal doslov, jenže jak už to bývá, vydání se z různých důvodů odkládá už asi dva roky na neurčito. Doslov mezi tím zastaral tak, že asi budu muset, jestli k vydání nakonec přece jen dojde, napsat jiný, anebo ho aspoň dost zásadně přepracovat.Takže sem tenhle věším hlavně jako pozvání ke čtení tohoto pěkného Rudhyarova dílka, zatím aspoň anglicky. pokračovat ve čtení

Tohle je text příspěvku předneseného před časem na jedné konferenci na HTF UK. Dnes bych k němu dodal jen tolik, že „planetární tradici“ po mém soudu není (jak se podle všeho domníval Rudhyar) zapotřebí syntetizovat z dílčích tradic – spíše je snad na místě konstatování, že v některých dílčích tradicích integrální a vskutku univerzální „Tradice“ (pokud ji neztotožňujeme s konečnými formami, ale chápeme jako jistý stav, předávaný v prostoru jednotlivých konečných tradic z mistra na žáky) cele přítomná, aniž by to znamenalo její omezení. K věci „semenných lidí“ bych ještě poznamenal, že pro normálního člověka je výrazně významnějším úkolem být hlínou než se snažit za každou cenu stát „semenem“.

pokračovat ve čtení

Text publikovaný v Logosu 1/2 2014. Na způsob jakési glosolálie nad Weinerovou Mezopotámií jsem tu řekl, co jsem byl schopen zjistit o tom, jak by se případně mohl jmenovat bůh na čtyři. Moc toho není, ale pro mě je tímto téma uzavřené, a to nejspíš definitivně. Zaplaťpánbůh.
pokračovat ve čtení
Tímhle článkem (Tvar 10/2014), volně inspirovaným pohádkou o císařových nových šatech, jsem si vykoledoval pár invektiv, a vůbec kolem něj bylo na moje poměry trochu rušno. A to jsem se schválně, protože nesnáším polemiky a snažím se pokud možno nikomu nevadit, obul do člověka, který si toho skoro jistě neměl jak všimnout; a koneckonců jsem jej použil toliko jako příklad. Vinou své nevzdělanosti (mj.) v současném českém umění jsem netušil, že má prostořekost může vůbec někoho zajímat. Otázka na samém konci článku by mě nicméně, kdybych byl náhodou básníkem (jímž bohu díky nejsem), asi opravdu trápila.
pokračovat ve čtení
Je pozoruhodné, že Jan Patočka, filosof, jenž zpravidla nebývá pokládán za myslitele nábožensky orientovaného, svou dráhu začíná i končí texty, věnovanými právě problematice křesťanství. Vůbec prvním jeho zveřejněným článkem je ohnivá polemika s J. B. Součkem ohledně možnosti spolupráce filosofie s teologií, před definitivním umlknutím pak Patočka v eseji Kolem Masarykovy filosofie náboženství[2] znovu medituje o křesťanství a jeho možných proměnách. Patočku otázka náboženská, úzce spojená s jeho velkým tématem ztráty smyslu života v moderním světě, nenechávala chladným v žádném období jeho myšlení; zdá se, že dokonce průběžně sledoval soudobou teologickou diskusi a jistě četl mnohé velké křesťanské myslitele minulosti.
pokračovat ve čtení
Můj doufám poslední rozsáhlejší patočkovský text. Vyšel v časopisu E-LOGOS 22/2015.I s odstupem se mi celkem líbí ten nápad, že u Rahnera i Patočky najdeme (s východiskem v Heideggerově fundamentální ontologii) cosi na způsob "transcendentální christologie", přičemž u Rahnera jako by skoro chyběl motiv kříže a oběti (ve prospěch důrazu na inkarnaci), na který je Patočkova nauka o bohočlověku v podstatě redukovaná, a že se tedy ty dva odlišné rozvrhy můžou celkem pěkně doplňovat.
pokračovat ve čtení
V úvodu spisu Platón a Evropa je filosofie charakterizována jako vnitřní jednání, které má být nápomocno v nouzi naší aktuální situace. Situovanost lidského života nemohou postihnout speciální vědy, protože k ní bytostně náležejí nejen jimi zkoumatelné věcné, ale i nevěcné komponenty, zvláště její nerozhodnutost. Tím se dostává ke slovu filosofie. Ta se sice zabývá pravdou, bytím, světem, poznáním atd., ale tyto problémy vyrůstají z kontextu lidského života. Filosofická reflexe je péčí o duši. pokračovat ve čtení
Tento článek je věnován Patočkově filosofii mýtu a náboženství, rozpracované v plodném, do značné míry přelomovém a dosud poměrně málo známém období jeho myšlení, totiž v době druhé světové války. Právě na filosofii mýtu se dost možná nejvýrazněji projevuje specifičnost tohoto období v rámci Patočkova myslitelského vývoje. Vrcholí zde vliv německé romantiky, stejně jako s ohledem na předchozí i budoucí vývoj nečekané názorové vychýlení ve směru iracionalismu. Pojetí mýtu v této době je velmi odlišné od známějších textů pozdějších, místy jim až protikladné, jak by mělo být patrné z následujícího. pokračovat ve čtení
Dane Rudhyar, původním jménem Daniel Chennevière, zakladatel humanistické a transpersonální astrologie a bezpochyby jeden z nejvýznamnějších astrologů dvacátého století, se narodil 23. března roku 1895 v půl jedné v noci v Paříži.[2] Když je mu šestnáct let, umírá jeho otec. V témže roce Daniel absolvuje lyceum a stává se součástí uměleckého, zvláště hudebního prostředí; je mezi diváky na bouřlivé premiéře Stravinského Svěcení jara, nejsilněji na něj však zapůsobí Debussy, o němž ve svých šestnácti napíše studii; ta o dva roky později, okleštěna o filosofické pasáže, vychází u Duranda, tedy v jednom z nejvýznamnějších francouzských hudebních nakladatelství.
pokračovat ve čtení