τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Moje milovaná manželka mě druhdy napomenula, když jsem nazval křesťanství chcíplým koněm nebo tak nějak. Měla pravdu, člověk by se neměl dotýkat náboženského cítění druhých (což jsem samozřejmě ani neměl v úmyslu). Před pár dny jsem si k tématu zase jednou něco rozepsal, abych vysvětlil, co že mně to přelítlo přes nos, že už náboženství, kterému jsem jinak věnoval dvacet let života, nejen neprosazuju, ale taky k němu přistupuju mírně řečeno s rezervou. Jenže pokaždé, když s tímhle tématem začnu, mám pocit, že bych udělal líp, kdybych ztichnul, a tak jsem to po sobě zas smazal. Ne že bych to neměl jakž takž promyšlené – jen trouba by si mohl vážně myslet, že tvor, který si po konverzi šel vystudovat teologii, aby si věci s bohem „ujasnil“, odpadne bez toho, aby veškerá známá pro a proti dobře zvážil, a bez zatraceně pádných důvodů.

 

Jenže čas na to, abych tyhle důvody podrobně sepsal a publikoval, prostě ještě nepřišel; a kdo ví, jestli někdy přijde. Takže na vysvětlenou jenom tolik:

 

Především budiž řečeno: nemám naprosto žádný problém s Ježíšovým „zmrtvýchvstáním“ – dokonce si myslím, že na tuhle událost věřím mnohem víc než kolegové, co z kazatelen zdráhavě koktají o „eschatologickém úběžníku“ a podobných vymyšlenostech. Totéž platí pro všechna ta neposkvrněná početí, zázraky, a především možnost „království božího“, tj. radikálního osvobození podmíněnosti a skutečného transcendování většinou dost bídného lidského údělu, a to včetně proměny těla „padlého“ v tělo „oslavené“. A naprosto nemám problém s pojetím „boha“ ve smyslu poctivých novoplatónských teologů a křesťanských mystiků, kteří za něco stáli – bylo by směšné nechtít být „souvěrcem“ já nevím, Dionysia Areopagity, Mikuláše Kusánského, mistra Eckharta, herdekbáby Hildegardy z Bingenu nebo skvělé – a hrozně blbě upálené – Markéty Poréte; anebo pro mě za mě svatého Bonaventury, nemluvě o různých křesťanských hermeticích, paracelsiánech, gnosticích a dalších dobrých duších, kteří jsou naštěstí pro ni součástí tradice „oficiálního“ křesťanství. Takže potud jsem ortodoxní až na půdu, jen to celé nějak moc neřeším – asi že nemám zapotřebí přeřvat vlastní (neexistující) pochybnosti „zvěstováním evangelia“.

 

Co naopak neberu, ale opravdu naprosto neberu, je hloupá a nebezpečná idea „zástupného utrpení“ – tj. představa, že mně moje blbé činy budou jednoduše „odpuštěny“, protože „za mě“ (prý!) rabbi Ješua umřel na kříži. Mám podezření, že tahle pitomost stála křesťanskou civilizaci smysl pro „karmu“, tj. skutkovou následnost – jinak řečeno, stála nás odpovědnost. A taky že je dost těžké najít něco tak nevycválaného, jako jsou příslušníci církve v posledních dvou tisícovkách let! A jejich potomci, kteří už se nebojí ani toho posledního soudu – tedy my! – to už je vůbec svoloč, která je s to během pár desítek let zničit planetu, jako by se nechumelilo (a jako kdyby se to všechno automaticky smazalo, když řeknem „jejda, to jsme ale“, a přilezeme k nějakému křížku; což se pochopitelně nestane, protože není kam).

 

Taky pochopitelně pokládám za zcela heterodoxní jakoukoli dualistickou (tj. i personalistickou) představu o „bohu“, neboť když hovoříme o tom „nad co nic vyššího nelze myslet“, jistě to nemůže být podmíněné dualitou subjektu a objektu třeba. Tudíž mě vážně nezajímá žádný kosmický taťka, který tvorům uděluje rozličné zákony nebo si „vybírá“ nějaký konkrétní lid na úkor druhých; a stejně málo mě zajímá i kosmická „mamka“, do jejíž teploučké náruče se utíkají ti, kdo mají raději podmíněnost cukrem než podmíněnost bičem (jako by to nebylo za jedny prachy). Opakuju: nijak zvlášť mě nezajímají a nezajímá mě vlastně ni to, jestli jsou takové entity skutečné, nebo jen vymyšlené. Bez urážky, ale mám jiné zájmy a jiné spády, a s ohledem na svou omezenou kapacitu mám ve zvyku, když už nemůžu nijak pomoct, nechat mrtvé, ať si pochovávají své mrtvé.

 

A z toho všeho při troše zamyšlení vyplývá i to, že se mně nezamlouvá ani představa boha „ponořeného do dějin“, takového toho uboleného čehosi, které utrpením svého tvorstva strašně trpí, ale nemůže s tím nic dělat, ale má aspoň tu výhodu, že se můžeme spolehnout na jeho ochotu kňourat spolu s námi, když nám zase spadnou hračky do kanálu. Myslím tím všechny ty existenciálně korektní „bohy po Osvětimi“ (jako by utrpení bylo vynalezeno v nacistických koncentračních táborech a jako by bylo v moci třetí říše něco změnit na „bohu“!). Kolegové, kteří v tomhle byznysu s novými (či starými) modlami jedou, by si možná měli hermeneutiku podezření osvojit trochu hloub, než jen aby se navrčeli ke zkoušce ze systematiky z učebnic, že se s ní (prý) vypořádal Ricoeur. Nic ve zlém, ale když už někdo chce vodit slepé, měl by si možná nechat vyšetřit oči.

 

Tyhle představy a myšlenky osobně pokládám za dobré leda pro mateřskou školku (a ani tam ne – Marinka se obejde úplně v pohodě bez nich), a protože jsem je za ty roky provozování teologie docela často viděl „při díle“ i v lidech staršího data, vím, že jsou mírně řečeno kontraproduktivní – nemluvě o jejich (opět mírně řečeno) problematickém dějinném působení. Ostatně bych proti nim neřekl ani popel, kdybych nevěděl, kolik utrpení může způsobit, když si je někdo nechá nasadit do hlavy. Ne, není dobré si brát do huby (zvlášť té mojí, nevymáchané) záležitosti teologické, to vím i bez bratrského a sesterského napomínání případných nakopnutých hus. Ale někdy se mi zdá ještě horší hubu držet.

 

To všechno jsem věděl ještě předtím, než jsem přestal křesťanství praktikovat, a nevadilo mi to a nepřekáželo – ani v nejmenším jsem se nepokládal za heretika či kacíře – právě naopak. Stalo se mi něco jiného – když jsem se překulil přes Kristova léta, přihodila se mi série poměrně dobrodružných lapálií, po kterých pro mě celé symbolické univerzum křesťanství ztratilo veškerou naléhavost. Srdce má své důvody, a to moje se rozhodlo takhle; po čase jsem se přistihl, že se ze mě celkem přirozeně stal (když už něco, tedy pro případ sčítání lidu) mahajánový buddhista – což jsem si uvědomil, když jsem na jedné vadžrajánové iniciaci i formálně a s příslušnými závazky přijal útočiště. A bylo to. Svých věcí člověk není pán, a ty moje se zkrátka vyvrbily takhle. Dobře tak. Postupem času jsem se přestal cítit zavázán „kopat za tým“ křesťanského zjevení, a takto jsem se přestal cítit zavázán taky číst všechny koniny velmi lidské budovy církevního učení a biblického „zjevení“ z té nejlepší stránky a odvysvětlovat všechno, co zavání – a že toho věru není málo. A jako člověk, který má za to, že by bylo v nastalé situaci lépe, kdyby se křesťanství pomalu ale jistě odebralo na dějinný vejminek a udělalo místo něčemu vitálnějšímu (což se dříve či později stane, ať už pan doktor Veselý říká, co chce), jednoduše říkám, že je ve své historicky podmíněné formě (ne jako „věčné evangelium“, které je přece VĚČNÉ) mrtvé. Což je smutná diagnóza – spíš povzdech než kletba nebo urážka. Ostatně k ostatkům je na místě mít úctu, a to já mám. A mám taky celkem slušnou představu, jak krásná to musela být duchovní tradice, dokud žila a vzkvétala – jestli máte o její kráse a velikosti pochybnosti, stačí navštívit nějakou pořádnou katedrálu a odmyslet si z ní symptomatickou hordu turistů…

 

Nicméně: moje ostrá slova o křesťanství mi, prosím, račte odpustit. Pokud někdo v církvi nachází útěchu a dělá to z něj lepšího člověka (a věřím, že lepšího, než jsem já i se svými řečmi; ostatně to zas není takové umění), držím mu či jí zcela upřímně palce a věřím, že se nenechá mým odmítnutím desinterpretací křesťanského zjevení vyvést míry. A pokud jsem se někoho takového dotknul, velmi se omlouvám. Snažil jsem se spíš vyjádřit podporu a solidaritu takovým, kteří se poctivě snažili v církvi najít život a domov, ale nepovedlo se jim to. Takovým (za mě) platí: ne, chyba nemusí být nutně jen či převážně ve vás, ale nemá smysl kvůli tomu házet flintu do žita a stát se neslaným nemastným „agnostikem“ – jakkoli trocha skepse „hledajícímu“ jen prospěje a ušetří ho spousty karambolů.

 

A konečně – zmínka o „mrtvém koni“ měla především znamenat, že pokládám za naprosto zbytečné církev či křesťanství jakkoli „pohánět“ snahou reformovat jejich slupku (což často znamená: nevědět vůbec nic o jádru nebo zakrývat jeho absenci). Mám tím na mysli problémy analogické nesmyslnému přetřásání oprávněnosti používání prezervativů, čímž jsme se před lety na studiích nakvašeně zabývali zas my, příslušníci stáda mé někdejší generace. Debaty o podružnostech jsou opravdu jen ztráta času, zvlášť když jde o takové absurdity, jako třeba jestli je v pořádku být gay v organizaci, kterou s prominutím provozují převážně homosexuálové. A taky jsem chtěl říct, že nevěřím v možnost jakéhokoli zlepšení církve mediální magií současného papeže – teatrální výprodej za snížené ceny věru církvi ani křesťanství s tím „jedním potřebným“ nepomůže. Kdyby opravdu měla přijít nějaká skutečná (tedy: jistě ne „charismatická“) obnova, bude to z hloubky a z výšky, ne z líbivého a kýčovitého povrchu. A takový nový život by se nenatřásal na titulních stránkách, ale odehrával by se v opravdové, ne virtuální realitě, v srdci, dechu a krvi živých lidí, kteří by pláli posvátným ohněm. Jenže takoví nepotřebují spektákl, potlesk ani legii „lajků“ na Facebooku. Čtěte Bibli, dokonce i tam to všechno je.

 

No, a o mnoho víc se mi toho ve věci křesťanství a chcíplých koňů říkat nechce, a veřejně už vůbec ne. Takže přeju úspěšné strávení kapra, bramborového salátu a cukroví, a příště třeba o něčem veselejším.

One Response to Chcíplý kůň – křesťanství

  • Jindřichu, já tomu nějak vůbec nerozumím…ale i tak mě to zaujalo a po návratu z nemocnice si dopřávám chvilku přemýšlení nahlas…takže potud dobrý. Ale kdybys jel někdy okolo Klatov či přímo skrz, ozvi se, můžem dát teologicky (v mým případě primitivně teologicky) laděné kafe, čau Kristýna z Brunšova

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *