τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Ze spontánní čistoty neomezené jasnosti
povstává tanec duchovních monád
jiskřících na ostří paprsků vyvěrajících
z nepodmíněného základu všeho.
Žhavá magma prvotní fenomenalizace
skrze zatemnění způsobená rozlišováním
zdánlivého oddělení a iluzorního lepšího či horšího
tuhne do tvaru stále hustších a temnějších světů
jejichž postupně sílící neprostupnost
způsobovaná vzájemnou rozporností vůlí a záměrů
nyní již zdánlivě, avšak nutkavě oddělených bytostí
vyvolává přechod z procesu k formě: Proměnu
taneční figury v sochu a sochy v grimasu utrpení
kterou si prvotní jasnost jako nejzazším signálem
dává na srozuměnou sama sebe. Zde se manifestují
katakomby labyrintu hmotného světa
ověnčené girlandami ozdob z uťatých lidských hlav
a kouzelnými výjevy sabatu čarodějnic.
Jednotlivým úsekům labyrintu vládnou
bytosti od zdánlivých božstev po nejpodlejší démony
aniž by byť i jen na okamžik přestávaly být pouhými
úsměvy, výbuchy smíchu či kokrháním
prvotní jasnosti; atomy-monády si za svého putování
plného strastné rozkoše a rozkošné strasti
vzájemně, prostřednictvím pozic a gest,
na způsob skládačky vytvářejí těla a světy
podobné svou rotací káče udržující rovnováhu silou
vlastního pohybu kolem osy ukazující vždy a nevyhnutelně
k nehybnému společnému pólu. Monády přirozeným sklonem
minulostí podmíněných bytostí
k mdlobnému opakování činů přinášejících opojení
propadají stále hlubšímu
spánku. Pohyb se zastavuje a scéna zatmívá.
Zůstávají jen slepé činy vyvolané následky jiných slepých činů.
Tu a tam se neskutečnou, tím však hustší tmou ozývá
pláč a skřípění zubů.

Dokud náhle
nesjede cestou z prvotní přirozenosti nyní vnímané jako „horní“
Blesk vzněcující zárodečně vždy již přítomný smysl pro
Skutečnost; Blesk, jenž obrací naruby líné kolotání ve směru
k větší otupělosti a trýznivější strasti
a dává vyvstat blahodárnému utrpení spějícímu k zániku utrpení
kázni vedoucí k osvobození; jhu osvobozujícímu z pout.

Jsou takoví,
kdo věří, že se tento neposkvrněný blesk rodí ze samotné
agónie zkamenělých andělů a zardoušených hvězd
a takový zážeh bolesti že sám vytváří, nejen živí plamen proměny,
ti však bloudí hůře než prostí náměsíčníci
neboť se nutně vydávají na bludnou pouť bez cíle
poblouzněni představou, že cíl vytvářejí vlastním rozhodnutím
a tedy se mohou beztrestně živit bahnem vlastních sklonů.
Takoví se mění v přízraky rychleji než druzí a jejich
trýzeň vyvolává iluzi, které říkají úspěch:
marný spektákl marnivých bludiček na mrtvolné scéně divadla světa
rozklenuté nad nevyhnutelným chřtánem hrobu.

Plamen naší imaginace však stravováním matérie počitků
i světa z nich ustaveného
znovu potají proměňuje vše projevené v lávu prvotního výronu
která se poté transformuje v zář a manifestuje jako prázdnota.
V průběhu této tavby dochází k uvolňování halucinačních obrazů
vyvolaných zahříváním a spalováním sedliny
někdejšího putování labyrintem.
Někteří přízračnému sabatu těchto
zdánlivě oživlých otisků a stop
říkají cesta iniciace. Ve skutečnosti však nejde o víc
než o poslední zoufalý pokus pána světa,
jímž není nikdo jiný než iluzorní já putujícího
zhasit posvátný plamen a opět se zmocnit monády
její pozornosti i síly a znovu pohřbít jiskru svobody
pod haldami strusky mrtvé minulosti.

Kéž spontánní čirost neposkvrněné jasnosti
sežehne noční můry a fantomy chmurného tápání
a cesta se svými sny o počátku, cíli a strastiplném bloudění
kéž se rozplyne v nekonečném oceánu démantové prázdnoty
v níž je blesk jasnosti jasností blesku a tvar tvora jen ohnivou výhní
Vozem nekonečného jasu tváře neskonale přítomného Mistra.

(Tento kosmogonicko-soteriologický traktát ve formě hymnu pisatel klade k nohám svého vzácného Učitele. Kéž jsou všechny bytosti šťastny a kéž na nich spočine požehnání všech neskonale soucitných Mistrů.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *