τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

V noci na dnešek se mi jako obvykle zdála spousta podivných věcí; mezi jiným jsem ve snu – nejspíš pod vlivem opětovné četby Cheethamova Zeleného anděla, o kterém bude někdy příště určitě řeč – začal líp než dřív intuitivně chápat neoddělitelnost „umění“ od mýtu křesťanství (anebo mýtu obdobných, pokud takové skutečně existují). Měl jsem v tom snu na mysli něco v tom smyslu, že je potřeba mít představu boha-stvořitele a člověka jako jeho obrazu, aby vůbec bylo myslitelné, že někdo bude „tvořit“ něco „ze sebe a za sebe“ (tj. ne ve smyslu napodobení božských „idejí“, ale „sebevyjádření“); asi by se nemohla zrodit celá ta grandiózní fantazie o suverénním tvůrci-géniovi, jehož sebe-vyjádření je samo o sobě zajímavé (dokonce epochálně!) nebýt ideje boha (stvořitele!), který se stává člověkem. No jo, asi si říkáte, že mám pěkně pitomé sny. Což nepopírám.

 

Nerozumějte mé snové ruminaci špatně: nemám o takovém, tj. „moderním“ umění valné mínění (zvlášť, když jsem vzhůru) a vůbec si nemyslím, že by jeho zrod byl v čemkoli dobrý – z „kulturní povinnosti“ ho někdy vstřebávám a přiznávám, že se v něm tu a tam vyskytne něco zajímavého, ale jako celek mi přijde spíš jako produkt – místy pozoruhodný, většinou zbytečný, v každém případě však chorobný – duševní (nebo spíš hlavně duchovní) poruchy. No a pak se snažím dát dohromady přednášku o Cheethamovi, do toho píšu do blogu o tom, proč už se mně nechce být křesťanem, jsou Vánoce, a zdají se mi takové sny. Taky jsem v tom snu byl na koncertě Jima Čerta. Kdo ví proč tam byla i moje někdejší školitelka, dáma jak známo nad jiné kultivovaná, a ten koncert se jí líbil; z čehož je patrné, že se mi zdávají věci prazvláštní a spíše neuvěřitelné.

 

No dobrá, nechme sen snem; doufám, že se mým laskavým čtenářům a spanilomyslným čtenářkám podařilo přežít první poryv svátků klidu a míru v rámci možností ve zdraví. Mně se povedlo dosavadní vánoční čas přečkat celkem důstojně: z nezbytí jsem pracoval. Dotahoval jsem do konce překlad skvělé knihy Tobiase Churtona Aleister Crowley: Šelma v Berlíně s výmluvným podtitulem Umění, sex a magie ve výmarském Německu. Churton je můj oblíbený spisovatel – spojuje v sobě solidního znalce historie esoterismu s poctivým hermetikem a místy opravdu skvělým stylistou; a Crowley, Crowley je jednoduše k sežrání. Rozumějte – vůbec si nemyslím, že by to býval byl skutečný „mistr“, a o jeho fantaziích o novém věku a proroctví Knihy zákona si raději nemyslím vůbec nic, abych si nemusel myslet něco ošklivého, jenže to nic nemění na skutečnosti, že s Therionem je člověk jednoduše v dobré společnosti. Byl neobyčejně bystrý a měl na rozdíl od většiny svých stoupenců a epigonů smysl pro humor – krásný, svěží, sarkastický smysl pro humor. Taky byl nesnesitelný, to jistě (ani nevíte, jaké pro to mám pochopení!), a taky velmi jasnozřivý. Moc neberu, že je jako génius a výjimečný člověk nekritizovatelný (takový ten argument „nejdřív vylezte na tolik vysokých kopců a ojeďte tolik mužů a žen jako Crowley, a pak něco říkejte) – protože takhle by člověk musel padnout na zadek i před Hitlerem nebo Stalinem (tolik lidí totiž povraždí málokdo!), což jistě není nutné. Ale charisma měl, a nadání taky. Myslím Crowleyho. Obojího měl dokonce na rozdávání. Tahle knížka ho zachycuje v krátkém období, kdy mu bylo asi pětapadesát, předtím ho vyštípali z Francie i Itálie a on se pokouší přesunout z Anglie, kde mu pšenka nekvete a všechny jeho snahy zbohatnout a stát se úspěšným se hatí, jen co začnou, do Německa, konkrétně do Berlína. Tam stráví začátkem třicátých let zajímavý čas, kdy ho (místy špatně, ale přece) živí Karl Germer (tedy: hlavně jeho manželka); Crowley tu prožije obligátní řádku milostných dobrodružství, pokusí se ovládnout světovou Teosofickou společnost (skvěle načasováno, ale bez úspěchu) a německé magické řády (převážně bez úspěchu), provozuje nějakou tu probritskou špionáž, hodně hraje šachy (většinou vyhrává), fláká se po berlínských pajzlech a bordelech, během krátké mezihry v Portugalsku za asistence kamaráda Fernanda Pessoy (ano, toho) finguje kvůli médiím sebevraždu, snaží se chytit (marně) u filmu atd.; ale hlavně – pokouší se celkem zdařile prorazit jako expresionistický malíř. Povede se mu uspořádat výstavu, která v té době byla docela úspěšná, jenže vzápětí se dostane k moci Hitler, Crowley se pakuje a celá berlínská umělecká a bohémská scéna je záhy v troskách. Většina Crowleyho obrazů patrně vezme za své při bombardování Berlína, kde byly za války uskladněny. Churton naznačuje – dost možná právem – že to je hlavní důvod, proč Crowleyho neznáme především jako extravagantního malíře – protože se i dle hodnocení odborníků zdá, že jeho díla toho skutečně byla hodná.

 

Z knížky je taky krásně vidět, jaká pitomost je, když Crowleyho epigoni tvrdí, že „thelémská“ magie jednoduše funguje (samozřejmě hlavně ta sexuální, což byl v jistém smyslu Crowleyho – jakkoli ne výhradní – vynález). Crowley (určitě s gustem, a budiž mu to přáno) provedl desítky, stovky, možná tisíce sexuálně-magických rituálů, aby se mu začalo dařit – a výsledek je z knihy (a kteréhokoli jeho solidního životopisu) patrný víc než zřetelně. No, jestli to takhle fungovalo praotci zakladateli, máme věřit jeho pravnoučatům, že se nám, pokud se vydáme v jeho šlépějích, povede líp? Rozumějte – provozoval jsem západní magii dost dlouho na to, abych věděl, že někdy funguje (asi jako někdy poslouchával můj jezevčík Žulda; dej mu pámbu věčnou slávu – a ne, neobětoval jsem ho démonům, i když by mu to, pacholkovi, někdy patřilo), a to samozřejmě i ta sexuální, takže netvrdím, že je to úplná blbost. Jen mám dojem – a tahle knížka mi to nijak nevyvrátila -, že jednak nemá výsledky nijak oslnivé ani v případě opravdu nadaných operatérů (myslím Crowleyho, ne sebe, já jsem byl jako mág hrozná lemra) a jednak, že její (řekněme: karmické) následky nejsou nijak slavné, spíš naopak. A to zas vím i z vlastní zkušenosti, jéje. Říkám to nahlas pro případ, že by šel kolem nějaký nadšený a nezkušený experimentátor. Jako varování od někoho, kdo se svého času jak trochu zklamal, tak hodně pošramotil. Někdy o tom víc (určitě na tom druhém rudhyarovském semináři, abych si přihřál polívku).
Mám v každém případě radost, že knížka brzo vyjde – protože by mohla přispět k trochu většímu rozšíření celkem správného povědomí o tom, že Crowley nebyl jen kuriózní figurka dobrá leda pro bulvár nebo záhadology, ale především hodně zajímavá postava: umělec a náboženský myslitel, kterého by bylo na místě brát vážně a zabývat se jím jako jednou z nejzásadnějších postav duchovní historie posledních staletí. A to prosím bez jakékoli nadsázky.

 

No, a jak mi to jde dohromady s tím snem z dneška – tedy abych dnešní povídání udržel v mezích rozumné stručnosti a nenechal je rozpadnout úplně na kusy?

 

Jednoduše. Crowley se – koneckonců velmi podobně jako Rudhyar, se kterým se v době před první světovou v Paříži možná mohli potkávat v těch samých uměleckých brlozích, pardon, salonech – domníval, že (nepopiratelná) proměna skutečnosti v posledních pár desítkách let, tedy „nový eón“ thelémitů či „transformace“ transpersonalistů apod. jsou v podstatě změnou k lepšímu (a k tomu samozřejmě patří i transformace vědomí „uměním“, tím divným náboženstvím moderny). Já vidím (i ve spaní), co viděli méně populární a líbiví, ale z dlouhodobého hlediska přece jen mnohem rozumnější perenialisté: transformace to jistě je, ale ve skutečnosti se někdejší relativně obyvatelný lidský svět transformuje (v souladu s postupující a přituhující kalijugou a za působivé asistence energií symbolizovaných transsaturnskými planetami) v hromadu trosek. Což není špatně. Jen se mi zdá jako blbost si symptomy takové „transformace“ idealizovat (a moderní umění k nim patří). Pokud se vám při takových slovech otevírá – poslušně, v přesném souladu s tím, jak jste nejspíš byli vychováni – kudla v kapse, chápu to. Jen se ale zkuste třeba podívat, jak se stavělo ještě v relativně nedávném středověku, a v čem žijeme (nebo, brr, nakupujeme!) dneska; anebo si srovnejte Shakespeara (pokud ho jste ještě s to číst) s libovolným „současným“ dramatikem. Pokrok? Mohl bych pokračovat, ale nemusím. Moji čtenáři přece nejsou blbci.

 

Knížka by měla vyjít na jaře; nenechte si ji ujít – bude v ní i spousta pěkných obrázků a fotek a je zajímavá jak jako kniha o Crowleym, tak jako dokument o zatraceně pozoruhodném, nenávratně zmizelém světě Berlína za Výmarské republiky.

 

Svoji lásku k modernímu umění si nechte, ať si říkám, co chci, nechci vám kazit radost. Ono je i k něčemu dobré; třeba na divadelních představeních koryfejů současného dramatu, která s manželkou-teatroložkou nemůžeme nenavštěvovat, si častokrát můžu dvě hodiny krásně a nerušeně osvěžovat první vznešenou pravdu. Tedy kromě přestávky, to se můžu blaženě koukat na svou krásnou ženu – a ta že se tedy do divadla umí nazdobit! A když o tom tak přemýšlím, vlastně se na nějaké další představení těším – Bára pořídila krásné nové šatečky ve výprodeji, takže se zas bude na co koukat.

 

A mezi tím si zas nechám něco pěkného zdát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *