τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

Takže dál. Včera jsem měl dobrý den, povedlo se mi koupit celkem levně nové džíny a dvě nové aktovky – jednu na běžné pochůzky a jednu větší na delší cesty -, což se hodí, protože se mi staré už nenapravitelně rozpadaly. Taky se mi konečně povedlo skoro dodělat hrubý překlad skvělé knihy Tobiase Churtona „Šelma v Berlíně“, které pojednává o hodně zajímavém období v životě Aleistera Crowleyho, totiž o jeho berlínském pobytu v letech 1929-1931; ale o tom jindy –zatím jen tolik, že by se kniha měla objevit někdy v první polovině příštího roku. Teď těm seminářům, jak jsem slíbil.

Nejdřív co tedy vlastně plánuju. Už mám vlastně naplánované tři rudhyarovské semináře – ty tvoří docela ucelený cyklus, ze stejného materiálu vzniká knížka a semináře se budou tu a tam opakovat, pokud o ně tedy bude aspoň nějaký zájem.

A dál budu – taky v Mintace, kde můžu díky laskavosti Martiny Lukáškové hostovat -, dokud mě to nepřestane bavit nebo dokud budu mít čas, dělat zhruba jednou měsíčně přednášky a semináře, které se budou týkat jednak současných myslitelů, které pokládám za podobně inspirativní jako Rudhyara, a jednak velkých postav nebo důležitých témat dějin západního esoterismu. No, a proč by na tohle měl někdo chodit a kdo by případně měl přijít?

Začnu od Rudhyara. Ten se pokusil vytvořit filosofii, která měla jako svůj smysl a cíl v žádoucím směru transformovat vědomí a bytí lidí současného světa. Jednoduše řečeno, většinou nás vychovávali jako sebestředné jednotlivce vytržené z přirozených vazeb k celkům, do nichž náležíme; a k téhle výchově patří i implicitní (a mimořádně blbá) metafyzika, tedy řekněme soubor zpravidla neuvědomovaných předpokladů a předporozumění, se kterými „se obvykle“ přistupuje ke světu. Pokud se něco nestane s těmito zpravidla moc neuvědomovanými předpoklady, není valná šance na skutečnou změnu (sebe, společnosti) – nebo aspoň takhle to viděl Rudhyar. Přičemž se stačí trochu rozhlédnout, aby bylo zřetelné, že jakási změna je žádoucí. A o tom, jak by se k žádoucí změně dalo v praxi dospět, jsou tyhle semináře – a vlastně celá „filosofie operativní celostnosti“. Takže pokud to někdo s celkem, do kterého patří, myslí dobře, a není mu řekněme jedno, co bude s planetou Zemí, lidstvem, ostatními bytostmi atd. a chtěl by nějakou inspiraci, co se případně dá zkusit dělat, je tohle seminář pro něj. Určitě to není hotový návod, ale přece jen docela slušně promyšlený projekt, v jehož „zdar“ sice nevěřím, ale rád bych mu dal šanci. Rudhyarova filosofie pro mě osobně není žádné písmo svaté nebo dogmatika, a popravdě řečeno se ji snažím spíš zprostředkovat, protože jí docela rozumím, dost jsem se jí zabýval a pokládám ji za užitečný nástroj, než že bych na ni přísahal. Pokud se už někdo dostal k tomu, že se třeba stal, já nevím, mahajánovým buddhistou a praktikujícím vadžrajány třeba, má svého učitele atd., je mu tenhle seminář v podstatě k ničemu, pokud ho náhodou nezajímá, jak by se dala formulovat jakási západní filosofie, která by byla aspoň vhodná jako „mentální windows“ pro zápaďana, který se třeba rozhodl praktikovat dharmu. Nicméně pokud se někdo cítí být spřízněný se západní duchovní tradicí (anebo třeba s žádnou), klade si takové ty jednoduché, ale přitom docela důležité existenciální otázky, jako třeba jaký by mohl mít sakra život smysl a co s ním dělat, aby to nebylo k ničemu, tak tohle je seminář pro něj a Rudhyar je myslitel, se kterým by se stálo za to vypořádat. Už proto, že sice jako filosof řeší tu samou situaci, s jakou se potýkali prakticky všichni velcí myslitelé minulého století – neboli: křesťanství už necítíme jako „naše“, je passé, jenže co teď, kde duchovně složit hlavu a najít domov? – jenomže na rozdíl od většiny ostatních nabízí docela validní, jakkoli zkusmou odpověď. Nabízí způsob, jak se podívat na svět – a posoudit pak sám, jestli to tak náhodou nedává docela dobrý smysl. Nabízí celkem smysluplnou metafyziku, která je taky eticky závazná (tedy: nabízí interpretaci toho, „odkud jsme, kde jsme, kdo jsme a co máme dělat“). Což není málo. Rozhodně víc, než co vám dá většina takzvaně uznávaných filosofů, kteří byli jeho současníci. Já k Rudhyarovu odkazu za sebe dodávám, že někomu ani tohle, Rudhyarovo, řešení základních otázek nemusí úplně vyhovovat, takže je tu ještě řekněme způsob, jak jeho „systém“ trochu vylepšit, a hlavně – Rudhyar nedává v podstatě žádné návrhy, jak by jeho filosofii šlo v praxi „provozovat“, a já jsem k tomu v tomhle směru něco málo – věru spíš jako inspiraci než jako nějakou „transpersonalistickou řeholi“ přidal. Takže tolik k nadcházejícímu rudhyarovskému semináři, na který tímto srdečně zvu všechny zájemce.

Ta další setkání se budou týkat těch dalších současných, Rudhyarovi blízkých nebo trochu podobných myslitelů. Tady zvažuju v dohledné době představit něco málo z Toma Cheethama, což je u nás prakticky neznámý a podle mě hodně dobrý myslitel, který vychází z Corbina a dělá něco jako hlubinnou duchovní ekologii. Pokud náhodou někoho zaujala knížka rozhovorů Hillmana s Venturou Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší, kterou jsem druhdy přeložil a vydal ji Malvern, Cheethama by si něměl nechat ujít: Tom Cheetham totiž říká to strašně potřebné „B“ tam, kde Hillman řekl rovněž strašně potřebné „A“. Dál zvažuju udělat seminář o filosofii dějin René Guénona – což je jedna z mála celkem funkčních filosofií dějin, s nimiž jsem měl tu čest (a jako někdejší patočkovský badatel jsem se jimi věru zabývat musel); něco málo máme česky, ale rád bych poreferoval o jeho hlavních „kulturně pesimistických“ myšlenkách z knihy Říše kvantity, která tu nevyšla a nejspíš ani nevyjde – a je tak jasnozřivá, že z toho mám husí kůži, jen si na ni vzpomenu. No, takže takové (pro mě celkem) zajímavé myšlenky bych chtěl zprostředkovat a trochu popularizovat – nejdřív přednáškami a semináři, a pak případně v dalších textech. Beru to jako součást své práce – myslím, že něco takového by asi filosofové a teologové měli dělat.

A pak ty dějiny západního esoterismu. Zhruba od vydání někdejší akademické bomby, totiž knihy F. Yatesové Rosekruciánské osvícenství, se rozeběhlo docela solidní akademické bádání o dějinách západního esoterismu; vědecká pracoviště to má v Holandsku, ve Francii, ve Velké Británii a v Americe a výsledky tohoto bádání někde na pomezí filosofie, teologie, historiografie a kulturologie, které nicméně asi jde počítat nejspíš do religionistiky, jsou pozoruhodné. Existuje pěkná řádka hodně solidních monografií i zhuštěných celkových přehledů atd., zkrátka a dobře, tenhle obor docela vzkvétá, a popravdě řečeno je opravdu docela vzrušující sledovat, co z něj vychází. Osobně jsou pro mě tyhle dějiny esoterismu mnohem okultnější a mnohem větší vzrůšo, než jsou nějaké připitomělé halucinace ohledně žido-zednářsko-ufonsko-satanistických spiknutí a NWO. No, tenhle obor se u nás (až na světlé výjimky, které tu naštěstí také jsou a publikují) moc nepěstuje. Osobně mě historie západního esoterismu jednak baví – tím spíš, že už mám nějakou dobu „svoje“ duchovní kořeny jinde, takže se na to můžu dívat v klidu, aniž bych potřeboval fedrovat svoje koně nebo někoho naopak zatracovat do pekel. A kromě toho se mi zdá užitečné se jí zabývat. Proč? Jednoduše řečeno: jestli z něčeho naše kultura duchovně dlouho žila, bylo to převážně křesťanství (+ další „abrahámovská“ náboženství) a věda. Obojí se, zdá se mi, vyčerpalo. Křesťanství je dle mé zkušenosti alespoň ve svých obvyklejších formách chcíplý kůň, kterého k životu neproberou už ani pokusy různých postmoderních hybridních teologií, kolegové prominou, ale myslím, že to ve skrytu duše vědí taky. Věda se zvrhla v technologickou thaumaturgii, která sice má výsledky zajímavé, ale zdá se mi, že spěje samospádem spíš k celkové anihilaci všeho živého v dosahu než k čemukoli pozitivnímu. Zajímavé na tom je, že právě západní esoterismus – tj. všechny ty podezřelé gnóze, hermetismy, paracelsiánství, alchymie, teosofie a okultismy – hrál ve vztahu k těmto obřím mrtvolám duchovních dějin západu roli fackovacího panáka a „undergroundu“, proti kterému se jak křesťanství, tak věda etablovaly. Vezměte si, jakou roli hraje v ustavování západního křesťanství „boj s gnózí“, anebo pro vědu boj s „pověrou“. Je nasnadě, že jestli má vůbec smysl se k něčemu z té „naší“ duchovní tradice vracet, je to právě tohle – tedy ten podezřele živý, zlopověstný „okultismus“. Ostatně se to v různých pokusech o vytvoření „nového paradigmatu“ děje, jenže většinou bezděky – a pak se pěstuje trochu nejapná „kvantová mystika“ apod., místo abychom se prostě vrátili k hermetické tradici, která umí totéž, jenže mnohem víc a mnohem lépe. A tak bych rád přispěl svojí troškou k rozšíření povědomí, že máme v naší minulosti pohřbené i hodně inspirativní kousky duchovních tradic, na které by se dalo navázat, nebo se s nimi aspoň stojí za to seznámit. Dovedu si představit, že by v tom mohli najít inspiraci kolegové z jiných oborů, interesovaná veřejnost, kolegové tmáři a okultisti, případně i filosofové nebo teologové, anebo třeba taky hledající, kteří se chtějí v praxi orientovat na některých velkých postavách nebo hnutích esoterní tradice a mohl by se jim hodit někdo, kdo za ně přežvýká ty cizojazyčné monografie a proleze prameny v originále, nebo jim s tím třeba aspoň pomůže. Nechci se vydávat za odborníka – tenhle obor, který mě zajímá, jsem neměl tu čest vystudovat, ale zas jsem vystudoval dva příbuzné a tomuhle se věnuju – zprvu tápavě a pak už soustředěněji – už dobrých dvacet let, takže možná může stát za to, když už se stejně dobrovolně prokousávám kvanty knih, které tu nejspíš hned tak nevyjdou, občas povyprávět, co jsem poslední dobou přečetl a co se mi povedlo o kom vyšťourat. V dohledné době bych rád udělal nějakého Uspenského, Gurdžijeva, Crowelyho, Agrippu – a dál by se vidělo. Taky existují celkem zajímavá témata, třeba je celkem vtipná recepce východní „tantry“ v západní magii a sexualita v esoterních tradicích vůbec, nebo třeba já nevím, souvislosti spirituality počínajícího křesťanství s intertestamentární apokalyptikou nebo texty hejchalot atd. atd. atd., zkrátka je dost toho, co by stálo za nějaké zpracování. Pokud by se mi v tomhle životě povedlo trochu napomoct poznání a uznání západní esoterní tradice, byl bych rád. V současné době je na tom tohle téma s uznáním mimochodem tak, že když náhodou serióznějším kolegům řeknu, že poslední dobou trávím čas v dějinách západního esoterismu, tváří se na mě, jako kdybych jim právě sdělil, že jsem chytil v bordelu při nechráněném análním styku tripla (a teď si vlastně nejsem jistý, jestli tímhle způsobem chytit tripla jde, no ale asi chápete, že o to tu tolik nejde). Takřka dokonalou neznalost tradic, které obrovskou měrou utvářely naše duchovní dějiny – i současnost! –, i dost solidně vzdělaní lidé pokládají častokrát za samozřejmost, ne-li za projev dobrého vkusu, nad čímž mně zůstává rozum štajf. Kdyby se mi povedlo přispět k tomu, aby se tohle trochu změnilo, byl bych rád a měl bych pocit solidně vykonané práce.

Čímž pro dnešek končím. A protože mám tušení, že se k dalšímu „blogování“ (fujtajxl) dostanu až někdy mezi svátky, přeju spanilomyslným čtenářkám i laskavým čtenářům (doufám, že ten plurál není projevem naivního optimismu) pěkné prožití zimního slunovratu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *