τά δέ παντα οιακίζει κεραυνός
τά δέ παντα οιακίζει κερανός

 

Onehdy jsem si – v rámci reflexe poté, co jsem se po pár letech zase vrátil k občasnému přednášení – tak nějak od boku zkusil formulovat pár poznámek k tomu, jak chápu v současné době filosofii a jaký může mít smysl. Dávám tuto nesoustavnou a nezávaznou úvahu do placu. Nuže:

 

 

V normálním světě – který většina z nás nezažila vůbec, anebo má v lepším případě nějaké zkušenosti s jeho zbývajícími ostrůvky v našem planetárním blázinci/koncentráku – by filosofie vypadala asi tak, jak nejspíš vypadala ve starém Řecku, křesťanských klášterech, dokud stály za víc než za zrušení, nebo vypadala a vypadá v pořádných duchovních školách, ať už jsou kdekoli. Jinak řečeno: mistr žije se svými žáky, učí je a dělá s nimi nějaké praxe (rozličná cvičení tělesná, koncentrační, dechová, imaginační a mentální, podle typu duchovní školy, atd.); jinak řečeno předává jim nauky, které sám realizoval (odtud jeho autorita: je patrné, že je oproti svým žákům bytost vyššího typu, a oni jsou tam do toho, aby se dostali tam, co on). Texty jsou tu skutečně jen oporou paměti – jsou to nauky neoddělitelné od duchovní praxe a dechu mistra, který je případně předčítá svým žákům. Tahle duchovní práce v rámci školy je filosofie. Pak mohou vznikat pojednání ad extra, tj. texty o filosofii: ty mohou lidem zvenčí objasňovat – v rámci možností – co filosofie je, anebo upřesňovat žákům nějaké aspekty nauky. To už není filosofie, ale psaní o filosofii.

 

Je nasnadě, že na našich katedrách filosofie k žádné skutečné filosofii, pokud ji chápeme takhle, nedochází. Co se učí, to jsou dějiny filosofie, anebo spíše dějiny toho, jak se o filosofii psalo; a snad taky vznikají texty o textech, které pojednávaly o tom, jak se psalo o filosofii, etc. Mám své někdejší učitele ve velké úctě a vím, že jsou to lidé vesměs slušní, vzdělaní a bystří, takže nechci zpochybňovat podmíněnou smysluplnost takového provozu – jen mě to celé poté, co jsem takovým školením léta procházel a nakonec jakž takž prošel, skoro přestalo zajímat. Sám dělám filosofii ve vlastním smyslu – tj. snažím se, jak jen to jde, následovat svého Mistra a realizovat nauky, které jsem obdržel. To se svými čtenáři a posluchači nemohu sdílet už z jednoduchého důvodu, že jsem pouhopouhý žák – snad ne úplný lajdák, ale přece jen mám k mistrovství hodně daleko. Nepíšu ani o filosofii, a vlastně ani o tom, jak se psalo o filosofii. Nabízím něco jiného, co nesouvisí s filosofií v uvedeném smyslu, ale spíše s duchovními dějinami a jistým typem myšlení, odvozeného z filosofie ve vlastním smyslu. Že i v této souvislosti ledabyle občas užívám slov jako metafyzika či filosofie, to mně račte odpustit. Odlišit, kdy mluvím o čem, by pro vás nicméně mělo být snadné – nemluvím přece k pitomcům.

 

Budiž řečeno na způsob teze: „filosofie“ zbavená tradice i charakteru zcela určité životní formy a duchovní praxe se stává jakýmsi myšlením, pojmovým sedimentem více či méně subjektivní představy o světě. Jednotliví filosofové dospějí k určité vizi celku, kterou se pak prostřednictvím spisů pokusí představit druhým lidem – a snad i vysvětlit její implikace. Mysleme na Descartesa: to jistě není filosof Pythagorova ražení, který by byl jakýmsi duchovním mistrem, vyučujícím žáky (mimochodem mi vždycky přijde hrozně srandovní představa našich historiků, že mohou třebas Pythagorovi porozumět, aniž by prošli formací jeho školy – což je věru prostota nikterak svatá, jaká se však mezi vzdělanci zkrátka a dobře objevuje dosti často); Descartes daleko spíše dospěl k určité vizi celku skutečnosti (hlavními postavami tu jsou res cogitans, res extensa, spiritus malignus, kousek vosku a bůh), a tuto vizi pak vtělil do svých meditací. Jakousi ozvěnou skutečné filosofie je zde zvolený žánr: onen charakter karteziánské meditace, tedy jakéhosi návodu, jak si tuto vizi osvojit, vejít do ní. Je to filosofie oslabená na dávku takřka homeopatickou, ozvěna skutečné věci. Jsou i myslitelé, kteří nenabízejí ani to – a to jsou pak skutečně už jenom takoví rozumbradové, což není nutně špatná věc, ale taky mi nějak uniká její smysl a význam. Podotýkám, že vize ke sdělení, o níž hovořím, zahrnuje celek skutečnosti, tedy: obsahuje jakési echo překonání duality v duchovní praxi: člověk se takovou vizí musí stát. A pak už mimochodem není jak polemizovat: z hlediska zdroje vize (=místa jejího vzniku) se námitky ukazují jako mířící jinam než na místo, kam se dostal úspěšný interpret. Může se mu to tam líbit, nebo nelíbit, ale to je jiná věc.

 

Taková filosofie (už v nevlastním smyslu, ale nad si rozumíme), jakou tu mám na mysli, se dá popsat  podobenstvím. Představte si člověka, který šplhá na kopec či horu. Neboli: věnuje se studiu, reflexi, duchovní praxi a prožívá vědomě lidský život ve snaze dospět na co možná nejvyšší rovinu vědomí/bytí. Vyšplhá se po zvolené cestě na vrchol, odkud v rámci svých možností přehlédne celek krajiny. – Myslitele „nemetafyzické“ mimochodem přirovnejme k těm lenochům, co se koukají (v lepších případech aspoň ze svahu) na kousek údolíčka a tvrdí, že se na vrchol nejde dostat, jen proto, že se jim to nepovedlo.

 

To, co z vrcholu vidí, se pak filosof pokusí namalovat – a v tomto případě by obraz pokud možno měl být i mapou. Už tady samozřejmě dochází k jistému naředění: obraz není skutečnost a mapa není území. Pak ten obraz, aby jej bylo možné sdělit řečí, jakoby rozřeže na dílky, které do sebe zapadají – vzniká skládačka. Kniha pak je něco na způsob skládačky – a přednáška by se dala přirovnat k pokusu skládačku změnit veřejně v obraz – a pokud je člověku osud milostiv, obraz pak trochu okomentovat – s nadějí, že se to alespoň v některých případech povede, což není samozřejmost, a vlastně to ani není moc časté. Netřeba zdůrazňovat, že text je z tohoto hlediska úkol – a když se čtenáři nepodaří na základě takové evokační formule vyvolat příslušného ducha, je to jeho problém, a měl by tudíž začít spíše začít posilovat svůj Sitzfleisch než nadávat na blbost autorovu. Nasnadě je rovněž význam volby autora: skutečné interpretační úsilí je věc náročná a trvá nějakou chvíli, takže je nasnadě otázka, očima kterého autora chceme spatřit svět. Osobně dávám přednost, když už na to přijde, lidem zajímavým před různou měrou uprášenými profesory. Takového střetnutí s Ladislavem Klímou, Rudhayrem nebo René Guénonem jsem nezalitoval ani na vteřinu – na druhou stranu léta strávená s Patočkou byla při vší úctě k němu cenná spíš jako propedeutika. Ale to je věc gusta – a nejspíš taky otázka toho, jaké má kdo karmické vazby.

 

Na okraj poznamenávám, že „své“ autory svou interpretací nekritizuju – to by bylo absurdní, a pokud to tak někdy vypadá, je to mylný dojem, ne záměr. Jedná se o něco jiného. Jako filosof jsem se ne nadarmo narodil ve znamení Blíženců a má nativita nebyla beztrestně silně signována Merkurem: jsem přirozeným sklonem spíš interpret než bard či pěvec samovzniklých filosofických básní, a jako myslitel dělám spíš koláže než plátna. Jinak řečeno: „své“ autory používám jako materiál k vytvoření svébytného celku, jinak to neumím: vize je „moje“ (jakkoli vím, že takovou nemám jen já, a jako v jistém smyslu blahodárnou ji ochotně nabízím kolemjdoucím), ale mým materiálem jsou spíše než jen slova ideové celky, z nichž se pokouším složit celek vyššího řádu. Je nasnadě, že ho nepokládám za „lepší“ nebo „horší“ než to, z čeho čerpám – je to prostě něco trochu jiného. Nezapírám ale, že předpokládám hlubší jednotu mezi autory, o nichž pojednávám, a svým pohledem na svět: jednotu založenou ve sdílené příslušnosti k univerzální a integrální posvátné tradici: věru mě autoři, kteří takové spojení alespoň v nějaké míře nemají, zajímají jen málo, pokud vůbec.

 

Význam takového konání je v mém případě velmi jednoduchý – je to nabídka změny referenčního rámce. Referenční rámec je způsob, jak si představujeme svět – celkový kontext, horizont, z nějž pro nás vystupují všechny věci a děje. Moje psaní a další příbuzné aktivity zaměřené na možnou transformaci referenčního rámce případných recipientů pak má v podstatě dvojí smysl. Jednak: referenční rámec, v němž jsme jako příslušníci západní civilizace vesměs vyrostli, je dost destruktivní. Jeho změna se mi zdá jako nezbytná podmínka, aby se naše civilizace nezřítila z okraje pořádně hluboké propasti, na němž balancuje. Vím dobře, že mnoho nezmůžu: ale pokládám za svou povinnost –  povinnost člověka, který se vinou dosaženého vzdělání stal myslitelem takřka profesionálním – se pokusit udělat aspoň něco. Tento smysl se vztahuje k oblasti relativní a podmíněné: je to smysl řekněme samsárický, a mnoho si z něj proto nedělám. Druhý smysl se vztahuje k oblasti řekněme absolutní. Jedná se o to, že změna referenčního rámce – a v nejlepším případě i zkušenost pomocí nového referenčního rámce opustit starou pojmovou klec, aniž by člověk rovnou zapadl do nové – může pomoci k překonání, anebo alespoň občasnému opuštění pojmového myšlení, které lidské bytosti má tendenci dost pitomě zotročovat a přinášet všemožné strasti a nepříjemnosti. Z tohoto absolutního smyslu si taky mnoho nedělám, protože si prostě nedělám iluze, že by tohle – tedy zkratování pojmového myšlení – bylo prostřednictvím pouhého textu možné; jen věřím, že pokud se někdo o tohle vyváznutí z pojmového chlívku snaží, takový text mu může udělat dobře, anebo alespoň neublížit. Z toho vyplývá i návod ke čtení: moje texty (atd.) se v žádném případě nemají chápat jako „pravda“ ve smyslu platnosti, spíš jako vademecum určitým děním nebo perspektiva, kterou je možné zaujmout: jistá forma jasnosti. Obrazně řečeno se jedná spíš o kusy křemene, jejichž více či méně (dle nátury a kapacity) usilovným mentálním otloukáním lze vykřesat jiskru – a v nejlepším případě zažehnout oheň. K tomu samozřejmě patří, že po zažehnutí ohně už kameny nemají valný smysl – a pokud už hoříte, nemá nijak velký význam se je pokoušet přikládat.

Mutatis mutandis totéž by bylo možné říct o teologii (jejíž oddělení od filosofie je stejně umělé a absurdní jako odtržení obou od duchovní praxe a životní formy). Trochu jiná pohádka jsou příspěvky k dějinám západního esoterismu, ale o tom někdy jindy.

Pokud moje dobře míněné povídání urazilo nějakého filosofa (nebo někoho jiného), omlouvám se. Netřeba mě však brát vážně. Jsem koneckonců jen pelichající zhýralec s krajně obskurními zájmy (jak patrno).

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *